Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hneď na začiatok poviem, že táto polhodinová demonahrávka ma vcelku dosť prekvapila. Šesť skladieb v podaní viac-menej neznámeho kvarteta zo Štúrova som otočil veľakrát a hovoril som si, „ak takto na Slovensku vie hrať a znieť začínajúca plus-mínus deathmetalová kapela, tak to tu s extrémnymi žánrami až tak z kopca nejde. Síce vlastne klasika, ale v 90. rokoch by to bola bomba, čo sú toto vlastne za ľudia?“ Nasledovalo ďalšie prekvapenie, prinajmenšom polovica zostavy je v už dosť zrelom veku a jej hudobnícke začiatky sa datujú do polovice 90. rokov ku kapele DESOLATE. (Nič také si z tej doby nepamätám a to si trúfam povedať, že som mal vtedajšiu scénu celkom zmáknutú.) Po roku 2001 prišla 15-ročná pauza a po nej znovuzrodenie v podobe IMPROBUS.
„Retribution“ z tohto roku je prvým výsledkom spolupráce Romana Macaláka (basa, vokál), Vojtecha a Richarda Németovcov (gitary) a Szilárda Kurdiho (bicie). Ako vstup na scénu pripravili vysoko nadpriemerný materiál, mať o dve skladby viac, môže ísť do sveta ako presvedčivý debutový album. Najprv vybavím zvuk, je vskutku vydarený, profesionálny, hutný, výrazný a živý. Hudobne kov smrti, klasický 90-kový, s citeľným podfarbením thrashom, ale povedal by som, že tam, kde sú súčasní kedysi ortodoxne deathmetaloví VADER posledných cca desať rokov death/thrash na 60/40 percent, to IMPROBUS majú v pomere cca 80/20. Jednoducho prevládajúca deathmetalová hutnosť a drvivosť ošľahnutá thrashmetalovou útočnosťou a živosťou. Skladby sú naozaj šťavnaté, majú solídny drive, vystrieda sa v nich kopa chytľavých riffov, nešetrí sa ani vyhrávkami, melódiami a celkovo tu dostávame pekne vyladenú nálož priamočiarosti, agresivity, techniky i atmosféry. Silnou stránkou sú dobre nafrázované vokály, v hĺbkach zľahka pripomínajúce aj Karla z BOLT THROWER. K nim vyššie revané polohy, všetko v pohode zrozumiteľné. Celkovo jednoznačne odporúčam, je to skôr ostro kopajúci tvrdý metal než nejaké extrémne zverstvo, ale v každom prípade kvalitná vec.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.