Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se před pár dny ještě za tmy probouzel a za oknem viděl první letošní sníh, táhlo mě to s foťákem ven. Chtěl jsem zastihnout město překvapené bílou nadílkou. Být první, kdo v ulicích zanechá stopy na chodníku. Dívat se do lamp těsně před svítáním a pozorovat padající vločky.
Předem jsem měl jasno o hudbě, kterou budu mít v uších. Pro chvíle, kdy si opravdu chcete užít samotu v dobrém slova smyslu, totiž není nic lepšího než BOHREN & DER CLUB OF GORE. Jejich hudba je jako fet, který dokáže zbystřit smysly. Najednou je tu jen vaše vědomí a hudba, která dokonale rámuje vše, co vidíte a dává tomu smysl. Prožitky jsou hlubší a svět kolem vás opravdovější. Stanou se takové ty malé drobné okamžiky, kdy jste jen sami se sebou a naplno si uvědomíte, že žijete a je to krásný.
Hudba prázdných ulic a zimních ospalých rán.
Poslední deska německých náladotvůrců nepřichází sice s ničím revolučním v rámci jejich tvorby, ale to staré recykluje ve formě, která mi nepřestává chutnat. Jen houšť a větší kapky. Někdo by řekl, že kapela vyčerpala vše, co lze na soutoku temného ambientu a pomalého jazzu najít, ale pro mě je tato zlatá žíla nekonečná. Osamocené táhlé tóny saxofonu, provázané líným klavírem a dřevitými rozplizlými tóny kontrabasu, občas stačí k absolutnímu štěstí. Při podrobnějším zkoumání „Patchouli Blue“ zjistíte, že zdaleka není tak temná, jako její poslední předchůdci, a je mnohem otevřenější. Dává mi vzpomenout na dvacet let starou geniální desku „Sunset Mission“. Současně je v ní mnohem méně noirové atmosféry a více lehkosti a nadhledu.
Hudba rozostřených pohledů a nejisté chůze.
Zlí jazykové by mohli namítnout, že právě nízká hybnost a určitá pustina v nápadech dělá z kapely jen chudého příbuzného skupin, jakými jsou například o mnoho pestřejší a košatější THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE. Z mého pohledu je právě úspornost největší devizou. Právě prázdné místo dává prostor k tomu, aby vyniklo to, co vyniknout má. Pokud umístíte diamant do čistého tmavého prostoru, tak vynikne jeho krása. Pokud ho zasadíte do hromady střepů, je možné, že ho většina lidí přehlédne. Toho si jsou BOHREN & DER CLUB OF GORE moc dobře vědomi , pročež nápady dávkují velmi pozvolna a dávají tak vyniknout i celkem banálním motivům, jež tu mají šanci stát v záři reflektorů a oslnit vás jednoduchou, ale přesto rafinovanou krásou.
Dnes jsem si pustil osmdesátkové kapely 7 INCH BOOTS a CHRONICAL DIARRHOEA. Před třiceti lety členové působili BOHREN & DER CLUB OF GORE právě v těchto ostrých hardcoreových spolcích, které i v porovnání s jejich první deskou „Gore Motel“ z roku 1994 působí jako něco, co snad nemůže být vzdálenější. Z ostrého, syrového a nepříliš kvalitně nahraného punku, co byl výbušný a destruktivní, se zrodila kapela, která už téměř tři dekády dokáže melancholicky uklidňovat a konejšit. Bez výrazných zakolísání v kvalitě.
Hudba prázdných ulic, zimních ospalých rán, rozostřených pohledů a nejisté chůze.
8 / 10
Sestava
Christoph Clöser - saxophones, piano, Fender Rhodes electric piano, vibraphone
Morten Gass - organ, synthesizer, mellotron, Fender Rhodes electric piano, 8-string bass, vocoder
Robin Rodenberg - bass guitar, double bass
Skladby
1. Total Falsch
2. Verwirrung Am Strand
3. Glaub Mir Kein Wort
4. Patchouli Blue
5. Deine Kusine
6. Vergessen & Vorbei
7. Sollen Es Doch Alle Wissen
8. Tief Gesunken
9. Zwei Herzen Aus Gold
10. Sag Mir, Wie Lang
11. Meine Welt Ist Schon
Diskografie
Patchouli Blue (2020) Piano Nights (2014) Beileid (2011) Dolores (2008) Geisterfaust (2005) Black Earth (2002) Sunset Mission (2000) Midnight Radio (1995) Gore Motel (1994)
Nemám rád ambient (většinou) a nemám rád jazz (taky většinou). Ale když se to skloubí do muziky, kde se nic prudkého neděje, kde barevné tóny volně a hlavně temně plynou, když je tam saxofon, hromady saxofonu a když je k poslechu příhodné rozpoložení, třeba po sexu nebo pozření propečeného bůčku bez chleba, nejlépe ovšem jedno po druhém v libovolném pořadí, jak říká RIP, tak je to paráda.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.