OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prvý naozaj fantastický metalový album v roku 2021? Nuž, vyzerá to tak. Neviem sa nabažiť tej atmosféry, tých hĺbok, toho muzikantského kumštu a skladateľského majstrovstva. Ak by sa ma po tejto intenzívnej poslucháčskej víkendovej seanse niekto opýtal na najlepšiu a najvýraznejšiu ukážku toho najmodernejšieho z tvrdej gitarovej hudby, bez váhania mu pošlem screenshot zo Spotify, na ktorom dominuje nápis „Välde“ a monolit z maľby „Annihilation“, ktorú má na svedomí poľský umelec Mariusz Lewandowski.
A to, že práve teraz myslím na načisto rozbité algoritmy môjho streamovacieho profilu a pod krkom ma drží úzkosť z toho, že si hneď zajtra nemôžem len tak zájsť do obľúbeného kamenného obchodu po originálne CD, to je vlastne tiež neoddeliteľná súčasť melanchólie dneška. Melanchólie, ku ktorej sympatickí Švédi nahrali dokonalý soundtrack.
Pri počúvaní tohto albumu si často spomeniem na kúzelný moment skladby „In The Wordless Chamber“ od EMPEROR - áno, presne ten s majestátnym zvukom dychových nástrojov, tých trúb apokalypsy, ktoré fantasticky zachytávajú atmosféru blížiaceho sa konca, nevýslovného zmaru, hrôzy, beznádeje a skazy.
Buster Odeholm, skladateľ a hlavná tvár za logom HUMANITY’S LAST BREATH operuje vo svojich kompozíciách práve s týmito elementami a presne touto atmosférou. Blackmetalová melodika, ktorá dokonalým spôsobom dopĺňa progresívny deathcore a masakrálne djentové riffovačky. Symfonické aranžmány, ktoré v konečnom dôsledku už len podčiarknu kúzelnú komplexnosť albumového celku. Prekvapujúce melodické vokály, ktoré ale nijako nevyrušujú; naopak, dokonale zvýraznia všetku tú pochmúrnosť naokolo.
„Välde“ v sebe skrýva naozaj všetko, čo očakávate od moderného metalového diela v roku 2021. Rovnako ako zostavou spriaznení, slovutní VILDHJARTA pred takmer desaťročím posúvali djentové pnutie do nečakane temných vôd plných ponurej atmosféry, HUMANITY’S LAST BREATH to isté robia s modernými deathmetalovými formami. Deathcore úplne oprostený od svojej takej častej sterility a uniformity, deathcore so škandinávskou ohavnosťou a naliehavosťou. Deathcore s tak výraznou vlastnou tvárou, že už na treťom albume môžeme pokojne zahodiť škatuľky a žánrové zaradenia a privítať skutočne veľkú kapelu.
HUMANITY’S LAST BREATH sú v tomto fascinujúcim úkazom. Hoci pri výpočte ich možných inšpirácií a vplyvov a všetkého, čo v ich hudbe počujete, strávite veľa času, rovnako mocným elementom ich tvorby je schopnosť udržať toto všetko pod jednou masívnou pokrievkou bez toho, aby prílišná pestrosť a variabilita oslabovali tvrdosť a brutalitu. Výsledkom takejto muzikantskej šikovnosti potom je, že táto besná svorka môže pokojne hrať na hudobných festivaloch typu Brutal Assault s prevahou deathových a blackových umelcov a na druhý deň oblažovať svojou progresivitou elitárov a znalcov na podujatí ako Euroblast. Veď vravím, skutočne veľká kapela.
Zostáva len dúfať, že tá očarujúca úzkosť a melanchólia z počúvania nového albumu bude už čoskoro v plnej miere prenesená na klubové či festivalové pódiá. Už si naozaj zaslúžime fanúšikovské uvoľnenie v kotli plnom ľudského smradu, potu, slín a sĺz nadšenia - napríklad aj z jedného z najlepších albumových zárezov tohto roka.
Prvý fantastický metalový album v novom roku a zároveň krásny manifest modernej tvrdej hudby.
9 / 10
Buster Odeholm
- gitara
Filip Danielsson
- spev
Calle Thomer
- gitara
Klas Blombren
- bicie
1. Dödsdans
2. Glutton
3. Earthless
4. Descent
5. Spectre
6. Dehumanize
7. Hadean
8. Tide
9. Väldet
10. Sirens
11. Futility
12. Vittring
Ashen (2023)
Välde (2021)
Abyssal (2019)
Detestor (EP) (2016)
Humanity's Last Breath (2013)
Structures Collapse (EP) (2011)
Reanimated By Hate (EP) (2010)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Unique Leader Records
Stopáž: 51:25
Je velmi potěšující vidět, že náš toho času zabanovaný bratr Rudi, oběť politické korektnosti a neomarxisty tlačené "cancel culture", se opět vrhl jediným pozitivním směrem, kterým je psaní na Metalopolis.net.
Tentokráte má pravdu, protože tohle je velmi zajímavá záležitost. Problém může být často násilně působící rozbíjení skladeb. Příkladem budiž "Dehumanize", v níž po úchvatné pasáži v cca 03:45 následuje cosi nedůstojného. Ovšem ta basa! Tvrdík! Muziku! Kdyby se naučil RIP konečně hrát, vypadalo by to možná takto. Velmi těsně, ale za...
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.