Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LA FIN by podle mých chabých jazykových znalostí mělo španělsky znamenat konec. Má to snad být nějaký skrytý odkaz na Kanaďany THE END? Jenže tihle LA FIN jsou Italové a v italštině mi překladač hlásí fin = ploutev. Trochu zmaten, nicméně ne bez jistého očekávání paralel ke zmíněným THE END, jsem přistupoval k prvnímu poslechu. A hledání možných přirovnání se pak stalo opravdu dobrodružnou cestou. LA FIN totiž ve své hudbě prezentují široký záběr vlivů, díky kterým je možno srovnávat jak se zmíněnými THE END, tak třeba i s CULT OF LUNA, THE OCEAN nebo GOJIRA.
Ze zmíněného výčtu kapel se rýsuje první vodítko, hlavní stylové zaměření „The Endless Inertia“ je jednoznačně v post metalovém ranku, který okupuje díky drsnému kytarovému zvuku a převážně uřvanému hrdelnímu vokálu, což na druhou stranu evokuje i post hardcore kapely jako ISIS. Přesto je rozsah poloh mnohem širší a klidnější pasáže odkazují i do post-rocku, tak jak ukazuje bravurní otvírák „Inertia“ nebo emocemi napěchovaná „Endless“. I zde je ale čistý vokál jen náladovou předehrou pro agresivní řev, který je nad postupně rostoucími hutnými kytarovými hradbami dominantní a v mnoha okamžicích je tím hlavním prvkem, který potvrzuje, že je možné srovnávat s valivou naléhavostí CULT OF LUNA.
Nicméně v dalších skladbách skupina rozšiřuje svůj výraz ve větší košatost a proměnlivost tempa, prog výpady a kudrlinky pak odkazují do postupů, kterými se proslavili THE OCEAN. Tři kytary skupině umožňují udržet hutný kytarový dvojzápřah a současně třetí kytara může osvěžit další vrstvou vyhrávek či melodických linek. Skladby tak získávají plastičtější zvuk a je to cítit třeba v mnoha pasážích skladby „Zero“. Pokud doplním ještě pár přirovnání, pak asi nejostřejší skladba „Repetitia“ se dostává až do zběsilé djent jízdy a jsou zde použitelné i příměry k drtičům THE END. Mnohdy se ve skladbách rozvíjí ostře riffované repetice jako od Francouzů GOJIRA, a v „Hypersleep“ k těmto Francouzům odkazuje dokonce i vokální stránka. Jinde se pasáže zahalí do valivé distorze, což dokáže vyvolat až vzpomínky na specifické NEUROSIS.
Přes veškerá tato srovnání je ale třeba zdůraznit, že LA FIN nejsou žádní napodobitelé, jejich hudba sice obsahuje všechny výše zmíněné vlivy, přesto je velice citlivě poskládaná a nepostrádá osobité vyznění. Italové disponují kreativitou v kompozicích a aranžích i bravurním zvládáním instrumentální stránky. Výborné kytary umí drtivě řezat, splašeně poskakovat i citlivě vybrnkávat. Skvělá je i rytmická stránka, LA FIN dokáží parádně pracovat s tempem a rytmem, dramaticky ho měnit, agresivně a rychle prchat vpřed stejně jako pomalu zaplétat nálady nebo dusivě znervózňovat ve středním tempu, příkladem může být třeba proměnlivá „Disembody“ nebo dramaticky se vyvíjející „Endless“.
„The Endless Inertia“ jsem si trochu se zpožděním zařadil k tomu nejlepšímu z roku 2020. Minimálně v daném stylu válcují LA FIN svou konkurenci. Zřejmě se nám rodí jeden z nových lídrů post metalového světa.
PS: Přestože je „The Endless Inertia“ dlouhohrající prvotinou, skupina už funguje mnoho let a za zmínku stojí i zajímavé a vyhrocené EP „Empire of Nothing“, které je tematicky inspirované známou fotografií Evelyn McHale, jejíž mrtvé tělo leží na střeše auta po sebevražedném skoku z Empire State Building. Hudba má ztělesňovat nepředstavitelná muka zoufalého člověka dohnaného k takovému činu.
Asi nejlepší post metalové album doku 2020. Přes obrovské množství vlivů osobitá a pestrá skládanka pevně sevřená v agresivním i emotivním kabátě ušitém rukama šikovných hudebníků.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.