OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě jednou se vrátím k zásadním objevům roku 2020. Konkrétně ke kapele NUVOLASCURA z Los Angeles. V čem jsou tak výjimeční? Už tak pocitově intenzivní žánry jako screamo nebo emo violence šponují do naprostého extrému. Pomáhá jim v tom ženský vokál Ericy Schultz, který mi udělal díru do hlavy, a instrumentální souhra bicí soupravy a kytar. Oba dva nástroje posluchači nedopřávají úlevu. Postrockové vyklidnění, které bývá v těchto žánrech obvyklé, tu najdete jen velmi výjimečně.
Ostré kytarové pidlikačky a lehce disharmonické riffy neustále řežou do uší a uvolnění nenastává ani když rozjedou drásavé plochy. Bicí souprava velmi citlivě sekunduje. Dokáže být hřmotná a majestátní ve chvílích, kdy skladby potřebují zatěžkat, a současně i až hystericky chaotická, když kapela potřebuje emoce vyšponovat na maximum. Velmi dobře s tím korespondují i délky skladeb, nepřesahující tři minuty. Zapomeňte na roztahané kompozice u ostatních podobných kapel, u kterých lze odpočívat. Právě tou nervózní uspěchaností NUVOLASCURA dokáží docílit toho, že album jako celek působí ještě mnohem palčivěji. Neustále se žene dopředu, jakoby neměl být další den. Třináct skladeb tu je rozloženo do jednadvaceti minut. Nemohu si zpětně vzpomenout, kdy nějaká "emařina" měla podobně grindovou stopáž.
Dalším dílem do skládčky jsou kytarové figury, které místy působí téměř mathcoreově. Ačkoliv by k tomu žánr přímo vybízel, tak jakékoliv gradované pasáže jsou takřka zapovězeným elementem. NUVOLASCURA uznávají jen neklid, nedávají vám odpočinout. Těch několik chvil, které tak mohou působit, jako je třeba skladba „Essentially a Vivisection“, se rychle láme do sebedestruktivního chaosu. Jednoznačný vzkaz, že tady nejste v bezpečí. Pro desku je typický neustálý pohyb ve vražedném tempu. Staví nad hlavu veškeré žánrové šablony a přichází s konceptem chaotického technického hardcoreu, který barví silným emocionálním nábojem. Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
8 / 10
1. As the Mask Begins to Slip
2. Disguised in Scintillations
3. Victory Position
4. For Their Own Diversions
5. Pixel Vison Anxiety
6. Irreversible Crying Spell
7. Essentially a Vivisection
8. Ceaseless Memories of Seperation
9. In Consequence of Coincidence
10. Who Knows What You Deserve
11. Apyrexy
12. Now It's Clear
13. We'll Never Know the True Extent of Our Loss
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.