Jediné jazzové album, které jsem měl v loňském TOP30. Po delší době jsem se k němu vrátil a musím vám o něm něco napsat. Je to zhudebněná neposednost. Já jsem člověk, který, když poslouchá hudbu, tak má tendence se hýbat a na spoustě koncertů (kdeže ty loňské sněhy jsou) se musím hlídat, abych se nehýbal moc. Proč? Protože jsem se jednou viděl na videozáznamu koncertu a ty pohyby vypadají dost zvláštně. Většinou to není nic „velkého“. Jedna věc je mosh v pitu, kam jdete nechat tělo i duši, a druhá věc je to, když stojíte a díky hudbě zapomenete na svět kolem. Když přitom přestanu kontrolovat sám sebe, tak je z toho zvláštní vlnění, kolébání a podivné záškuby těla, co při mém věku už nepůsobí moc cool ani esteticky. Proč o tom píši? Protože jsem si po posledních pár dnech, kdy poslouchám NUBYU GARCIU, rozskřípal židli. Protože se při její hudbě nedokážu kontrolovat ani v sedě. Nedá mi to. I na židli se musím vrtět, podupávám si, tancují mi nohy a neustále mám tendenci se tak nějak pohupovat. Ta hudba je nakažlivá.

Kdo za to může? Nubya Nyasha Garcia. A její kumpáni samozřejmě. NUBYA GARCIA je třicetiletá saxofonistka, která si dokáže opatřit Sama Jonese. Tedy, ne tu zesnulou basovou legendu, ale bubeníka, který dokáže vypnout moji sebekontrolu. Hraje tak nějak skotačivě, jako by se nic nedělo, vlastně to někdy ani nejsou rytmy, zní to, jakoby po schodech padala krabice plná drobných perkusních hraček. První dáma kapely tu sice hraje prim, její saxofonové linky tvoří jasnou dominantu alba, ale hned za ní je naprosto skvělá rytmika. A to nejen bicí a perkuse, ale i klasicky dřevité kontrabasové linky. Ty obstarává Daniel Casimer, mladý basista, jehož většinou uvidíte s černou kšiltovkou nebo backovkou lehce nakřivo. To spojení je vlastně příznačné pro celé album. Spájí se v něm klasické jazzové formy s mladým moderním přístupem. Někde do písniček promlouvá více soul, jindy reggae nebo dokonce dubstep.

Ačkoliv ságo hlavní divy kapely je v popředí, každý detail pod její linkou stojí za pozornost. Na tom albu se toho děje tolik! Pokud bych mohl dávat v hudbě cenu za vedlejší roli, tak tady půjde za Joe Armon-Jonesovou. Její klávesové doprovody vyfutrovaly celé album plností. Přidávají spoustu zajímavých pestrých nápadů. Možná lehce stojí ve zvukovém stínu žesťové nadvlády, ale pokud se začnete soustředit na to, co všechno tu klapky hrají, tak zjistíte, že i svatá jazzová trojice bicí-basa-klavír, kterou byste vyjmuli ze všech skladeb, by ustála vydání jako plnohodnotné album.

NUBYA GARCIA natočila album plné emocí. Ačkoliv tu jsou i zneklidňující a tklivé saxofonové linky, tak mě „Source“ vždy obrazně zvedne ze židle a zaplaví pozitivní energií. Je hravé, plné, instrumentálně maximálně nadupané, aniž by svou hráčskou ekvilibristikou přespříliš poutalo pozornost. Většinou u instrumentálně hodně složité hudby nedokáži zrelaxovat, neustále mi bystří smysly a udržuje v pohotovosti. Tady nic takového necítím. Je to hudba, která mě naplňuje pohybem, radostí a životem. Komplikovaná, ale bez vyšších nároků. Dokážu vypnout a užívat si navzdory situaci, navzdory naštvání z toho, že není kam chodit na koncerty a potkávat přátele. Album, které léčí trudnomyslnost.