Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kromě nepřehlédnutelných alb GOD IS AN ASTRONAUT, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a MOGWAI byl začátek roku 2021 bohatý i na mnoho jiných zajímavých post rockových alb. Hlásí se další již uznávané veličiny jako Rusové HUMAN FACTOR nebo Němci LONG DISTANCE CALLING, ale i spousta zajímavých skupin v pozadí žánru. Na psaní o každé desce samostatně nezbývá síla, takže zde je sumář toho, co podle mě stojí za zmínku včetně kousků, které jsou již trochu mimo klasické post rockové hranice.
Rusové HUMAN FACTOR představují zkušenou partu šikovných hudebníků, jejichž díla se drží v intencích instrumentálního post rocku a přesto jdou tak trochu nenápadně i za hranice stylu. Byli totiž vždy velmi vynalézaví v tom, jak udržet v rozvláčných dlouhých skladbách život. "Observer" je důstojným pokračovatelem výtečné minulé desky "Let Nature take its course", kterou se HUMAN FACTOR zařadili mezi post rockové lídry. I na letošním albu nabízí hudbu s plným tělem, zvukově vyváženou a naplněnou i syntetickými zvuky, které ale nijak neobíraní celkové vyznění o emoce. Skladby jsou plné kontrastů mezi táhlými tóny a nad nimi vrstvenými rychlejšími místy až progresivními vyhrávkami. Rytmika není ani trochu líná a pohrává si sama o sobě se zajímavými postupy. "Observer" je albem, které oplývá košatostí a bohatou paletou melodií, riffů a zvuků kroužících kolem posluchačovy hlavy jako nespočet rozdílného hmyzu, který tak trochu znervózňuje, ale s vědomím plného bezpečí i navozuje atmosféru letního odpoledne, chvějivého horkého vzduchu, osvěžujícího vánku i ruchů z ulice.
Po loňské vydařené desce "How Do We Want To Live?" si německá post rocková jistota střihla EP "Ghost" s délkou více jak 30 minut. Nahráli ho během třídenního jam session a vtiskli do něj svůj osobitý rukopis. Skladby jsou těžce živočišné až obhroublé, obsahují silné téměř depresivní postupy umocněné i elektro zvuky vtahujícími posluchače do hororového spektákulu. Jsou jako příběhy z podsvětí, smutně tísnivé záchvaty i halucinační vize. Hudba, do které se přes určitou hravost podařilo skupině vpravit hypnotickou atmosféru a autentičnost živé produkce. Vše podtrženo velmi sugestivním a působivým klipem ke skladbě "Black Shuck". LONG DISTANCE CALLING jsou i na "Ghost" ve skvělé formě.
Estonci KASCHALOT kombinují standardní instrumentální post rock odkazující asi nejvíce někam ke GOD IS AN ASTRONAUT s divočejšími a hravými prvky math rocku. Zvonivé kytary poskakují nahoru dolů a hrají si s motivy nad rozdováděnou rytmikou. I z toho důvodu není jejich kytarová hudba tolik o náladách, ale spíše o vzruchu a živosti. "Zenith" je plné příjemně proměnlivých aranží a rozvíjejících se motivů, změn tempa i důrazu, takže se nedostavuje pocit otupělé jednotvárnosti, kterým trpí množství současné post rockové produkce. Samozřejmě napomáhá i kratší stopáž EP formátu, který takovéto hudbě prostě sluší. I když album "Whale Songs" z roku 2018 mělo plnou délku a přesto se za něj KASCHALOT rozhodně nemusí stydět. Už tehdy to byla velmi slušná prácička.
Post rocková parta z Atén je rozhodně velkým letošním objevem. Jejich hudba je v podstatě hodně konzervativní a jde až na stylovou dřeň, padá do těch nejtemnějších emotivních tůní, ve kterých se brodí třeba klasici GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR, vedle jejichž aktuální desky "G_d’s Pee AT STATE’S END!" se "Traumatique" rozhodně neztratí. K tomu ostatně svádí fakt, že si skupina svůj název zřejmě vypůjčila ze skladby "Dead Flag Blues" od zmíněných GY!BE. "Traumatique" ale nabízí styl pohrávající si více s přívětivějšími postupy a harmonickými zvukovými variacemi. Skupina ale obdobně jako GY!BE využívá důsledné a trpělivé čekání v rozvleklých pasážích, hraní si s emocemi, stupňování napětí, vrstvení motivů, které je pak občasně rozbito drsnou hradbou hutných kytarových ploch, v "Die Silent \ Not yet Done" doplněné o v pozadí chrčící vokál. DEAD FLAG BLUES nabízejí onu rozmáchlou epickou formu, která vyžaduje klid a čas na vstřebání, ale která se trpělivému a vnímavému posluchači odmění silným prožitkem, navodí uvolňující relaxaci i pocit oproštění se od běžných strastí života. To vše v kontrastu s určitou psychedeličností, kterou Řekové do své hudby roubují s až neuvěřitelnou samozřejmostí a lehkostí. Pro mne jedna z nejnáladovějších desek začátku roku 2021.
"Golem 202020" představuje hodně netypickou nahrávku, kterou italská post rocková skupina STEARICA původně vytvořila jako živou performanci k festivalovému promítání klasického německého němého filmu „Der Golem, wie er in die Welt kam“. Expresionistické dílo z roku 1920 skupina živě zvukově doplňovala při festivalu MITO / Torino-Milano v září 2011 a v roce 2013 na hororovém a fantastickém filmovém festivalu Ravenna Nightmare. Hudba je to tedy primárně fantaskní a soundtracková, plná chvějivé atmosféry, hrající si se zvuky, náladami a skupině se podařilo úspěšně převést tento specifický soundtrack do formátu klasické hudební nahrávky, která se ale nerodila snadno. V roce 2014 naživo nahrané skladby prošly doplněním a doladěním až v roce 2019, aby se letos konečně dostaly do světa.
Již značně za běžnými post rockovými hranicemi je sólový projekt polského kytaristy Łukasze "Loki" Knapika, kde je vidět snaha předvést své kytarové umění, takže deska je přeplněna kytarovými vyhrávkami a sóly. Odsouvá se tedy z post-rocku až kamsi k instrumentální kytarové hudbě, nicméně náladami, tempem a jednoduchou zvukovou aranží cválá ve stejné brázdě jako obvyklá post rocková produkce. Na druhou stranu je prog rockově hravá a zpívající kytarové melodie z ní činí dílo, které by mělo být příjemné i příznivcům kytarových mágů typu Satriani. Łukasz oplývá podobnou šikovností a hráčskou equlibristikou. Někteří mohou ohrnout nos a považovat desku za hudební onanii, přesto tam není nic křečovitého. I divoké prstoklady jsou ve výsledku hezky harmonické a uhlazené. Celkově velice příjemné album, kde absence vokálu vůbec nevadí.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.