Správný pankáč se pozná třeba i podle toho, když sice ví, že jeho kapele je o rok více, než si o ní myslí všichni ostatní, ale prostě to neřeší. Tak jako Zdeněk „Krkavec“ Růžička, prakticky synonymum legendárních punkerů SPS, v jejichž řadách už dlouho funguje jako poslední ze zakládajících členů. Vloni na podzim, v době, kdy se nám všem začalo zhusta dostávat důkazů o tom, že koronavirus není jen taková jarní legrácka, vydali SPS své sedmé studiové album „Adios, kamarádi pankáči“, na němž kapela názorně předvedla, že do starého železa stále ještě nepatří. A i když tomu název alba moc nenapovídá, je zřejmé, že je proto s SPS ještě stále nutné počítat i do budoucna. V následujících řádcích to ostatně potvrdil i sám kapelník, který ve dvou případech udělil slovo i druhému z pilířů kapely, basistovi Janu "Skleníkovi" Sklenářovi.    

Nová deska se jmenuje poněkud hořkosladce „Adios, kamarádi pankáči“ a skoro to vypadá, jakože prostřednictvím tohoto názvu SPS všem svým posluchačům opatrně sdělují, že už tady dlouho nebudou…

Krkavec: Doufám, že ještě nějaký rok vydržíme (smích). I když v téhle šílené době nikdy nevíš, co bude za hodinu… Hrát budeme určitě dál, jen to je desátá deska a další už točit nechceme. Dohodli jsme se, že je poslední a maximálně se natočí nějaký singl.

Dá se vůbec plánovat konec kapely, ve které jsi strávil prakticky celý svůj dosavadní produktivní život? A pokud ano, jak myslíš, že bys dokázal popsat své pocity s tím spojené?

Krkavec: Hraju od roku 1985 a v SPS od roku 1987 – všude se píše rok 1988, ale tenkrát jsem se spletl o rok a už nám to zůstalo (smích). SPS je takový moje dítě a určitě by loučení s hraním bylo těžké, ale jednou to přijít musí. Léta běží, záleží na zdraví. Koncerty si pořád užívám a tím, že byla rok pauza, tak se těšíme na hraní, jako by to mělo být poprvé.

Když tak novinku opakovaně poslouchám, mám ale dojem, že jste ji sfoukli s nevídanou energií a vervou, a že končit byste tedy ještě rozhodně neměli…

Krkavec: Když už je poslední, tak není alespoň „jen“ jedna z deseti a určitě se pár skladeb vrylo fanouškům do hlavy.

Jak vlastně teď už s nějakým odstupem na novou desku nahlížíš?

Krkavec: Deska je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Syrovější než předchozí desky, řek bych takový návrat k původním SPS.

Právě, skoro mi připadá, zůstaneme-li u téhle myšlenky ještě chvilku, že „Adios, kamarádi pankáči“ by mohlo být dokonce vnímáno jako jakési „Best Of“ SPS, jen s kompletně novými skladbami, které perfektně reprezentují ty nejzajímavější nálady, nápady a melodie, které kdy SPS spáchali… Co ty na to?

Krkavec: Máš pravdu, jak jsem už říkal, je to návrat k původním SPS. Hodně tomu pomohl nový kytarista Petr Čepelák, který přišel dva měsíce před točením alba. Skvěle si to sedlo s bicákem Pípou. Jsem spokojenej, deska je melodická, syrová kytara bez zbytečných sól. Myslím, že i celkový zvuk se povedl.

Jak se vám nahrávalo nové album po devíti létech a k tomu ještě v těchhle nešťastných koronavirových časech?

Krkavec: Úplně skvěle. Fakt jsem si to užil. Žádný dohadování, super nálada.  Zkoušeli jsme na nové album od května a všechno si sedlo na jedničku.

Nejen z pohledu do bookletu novinky se dá soudit, že basista Skleník se už dávno stal druhým zásadním pilířem SPS…

Krkavec: S Honzou už to táhnu osmnáct let. Za ty roky už víme, co jeden od druhého čekat. Kolikrát jsme spolu víc než s rodinou (smích) a já si upřímně neumím bez něj kapelu představit. Skleník se stará o koncerty, já o merch a naší kapelní dodávku a skvěle se doplňujeme.

Podle jakého klíče si dělíte psaní skladeb, texty a zpěv?

Krkavec: Nemáme na to žádný klíč. Hudbu i texty dělám v kapele já nebo Skleník a na zkoušce to většinou s ostatníma doladíme. Se Skleníkem máme každý jiný styl, takže je to taková různorodost. Na posledním albu hodně skladeb dělal Skleník, jak hudbu, tak i texty. Myslím, že se mu to povedlo a jsme mu za to vděčný.

À propos, jak jsi na tom se svými hlasivkami, někde jsem četl (ze Skleníkových úst), že osud SPS bude záviset také na tvých hlasivkách…

Krkavec: Doktor mi víceméně před dvaceti roky nedoporučil moc řvát (smích). No, hlasivky žádná sláva, občas mám problém, když jedeme třeba dvoják. Snažím se je šetřit a kluci z kapely mi při koncertě pomáhají, jak to jen jde. Jednou mi kartářka řekla, že budu zpívat do sedmdesáti (smích), tak jsem zvědavej, jak to ty hlasivky dají.

Tvé hlasivky jsou také zřejmě důvod přezdívky „Krkavec“, není-liž pravda?

Krkavec: Vypadá to tak, ale ta přezdívka má jiný význam. Vždycky, když jsem se dříve ožral, začal jsem dělat krkavce a tím to vzniklo (smích), i když by se to, pravda, hodilo spíš k tomu mému chrapláku.

Z některých skladeb novinky („Za krále“, „Černobílá nevěsta“) je cítit, že metalová kytara vám stále není cizí. Jste si toho vědomi?

Krkavec: To určitě není, už v roce 1989 jsem měl metalového kytaristu Petra Kubu, se kterým jsme točili kompilaci s názvem „Epidemie“. Já hrál tenkrát na basu a na kytaru jsem začal hrát až potom vlastně z nouze. Metal nám nikdy nebyl cizí. No a nový elpíčko vlastně taky hodně ovlivnil náš nový kytarista Petr, který metal poslouchá. Nemáme s tím žádný problém a myslím, že to do sebe pěkně pasuje.

Posloucháš na to konto třeba THE EXPLOITED? Jak mimochodem vnímáš Wattieho Buchana a jeho buldočí vytrvalost v aktivním muzikantství navzdory vážným zdravotním problémům?

Krkavec: THE EXPLOITED je taková moje srdcovka. Několikrát jsme měli možnost se na festivalech potkat a Wattieho jsem vždycky obdivoval. Má svoje charisma a je obdivuhodné, že to stále po těch problémech se zdravím dává. Je to vážně buldog (smích).

Zaujal mě text skladby „Globalizační“ a mezi jeho řádky i „znuděná generace bez pardónu, válku jsme nezažili, zrušili nám vojnu“. Co to vypovídá o dnešním punkerovi, když je nespokojený s tím, že nemohl jít na vojnu? Posunulo se nějak vnímání punkové revolty za léta její existence, když kdysi se na vojnu jen nadávalo?

Skleník: Ten text je o blahobytu dnešní doby z pohledu Evropana. O tom, že spousta lidí nadává, jak se máme špatně v téhle zemi, a třeba v odlehlých místech planety ani nevědí, že může téct z kohoutku teplá voda. K textu mě inspirovala návštěva Whiskyho (SLOBODNÁ EURÓPA) cestovatelského kina, kdy hovořil o vesnicích v Jižní Americe, kde neznají elektřinu, teplou vodu a přesto se cítí šťastní. Stejně tak z pohledu dnešní mladé generace, která nezažila válku, vojnu, totalitu. Netvrdím, že je u nás všechno růžové, s politikou ten text nemá nic společného. Oni řeší co jíst, my tady řešíme ketonové diety a 5G sítě.

Když jsme u těch posunů… jakmile si poslední dobou vzpomenu na titulní skladbu vašeho třetího alba „God Save The President“, říkám si, jak by asi tahle skladba zněla později, když by jejím předobrazem byl Václav Klaus anebo dokonce dnes, s Milošem Zemanem?

Krkavec: (smích) Tak to si ani neumím představit… Havel byl taková ikona revoluce, to si u Klause a Zemana nedovedu vůbec představit.

Pohledem do dalších textů se dá zjistit, že politická témata jste tentokráte víceméně vynechali… Byl k tomu nějaký zvláštní důvod? Jeden by řekl, že když se dnes podívá do parlamentu, je to hotová (a značně předimenzovaná) námětová zásobárna…

Krkavec: Myslím, že textů o politice jsme měli dost. Chtěli jsme spíš ukázat i na jiné problémy dnešní doby, kterými jsme všichni obklopeni a řešíme je každý den. Hodně napovídají názvy skladeb jako je právě „Globalizační“ nebo „Velký bratr“. Další z našich písní, „Pro Páska“, je věnována našemu kamarádovi, který bohužel už není mezi námi.

Jakým nákladem „Adios, kamarádi pankáči“ vychází a je z těch čísel poznat současná vzrůstající obliba vinylů? Jak ty se díváš na tenhle fenomén dneška, který upozaďuje kdysi preferovaná CD?

Krkavec: První náklad LP i CD se za tři měsíce vyprodal a musel se udělat dolis obou nosičů. Celkem se vydalo 700 LP a 1000 CD. Co se týká LP, jsem rád, že se vinyl vrací mezi mladý. Má v dnešní digitální době svoje kouzlo a sběratelskou hodnotu. Já sám mám přibližně 200 kusů elpíček a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych nějaké prodal.

A co SPS a streamovací služby typu Spotify? Lze vás najít i tam a jak moc ještě je to „punk“, případně řešíte tohle vůbec?

Skleník: Dlouho jsme to neřešili, ale časem jsme zjistili, že spousta lidí nemá doma už ani CD přehrávač a poslouchá muziku jen z telefonu. Psali nám, zda nechceme dát naše desky na Spotify a další servery. Tak jsme je tam dali. Nevidíme v tom žádný problém. Na čem jsme se v kapele shodli, že nebudeme dělat live streamy nebo hrát někde koncerty pro automobily během pandemie. To by nás fakt nebavilo a počkáme si až na živé koncerty.

Kterého z vašich alb si nejvíce považuješ a proč? A je naopak nějaká nahrávka, o které si myslíš, že snad ani raději neměla vzniknout?

Krkavec: Každé album má něco do sebe a za každým si stojím. Je jasné, že vždycky se najdou slabší skladby, ale to je na každém albu. Nemám vyloženě věc, o které bych si myslel, že neměla vzniknout. Nejvíc si asi považuju poslední album „Adios, kamarádi pankáči“. Myslel jsem, že v těch našich hlavách už nic nevznikne a nakonec jsem byl překvapenej, že to jde (smích).

Plánujete nějaké další reedice? Doba tomu jistě přeje, a když si člověk všimne, že třeba na Aukru nedávno někdo nabízel CD „Jsme v hajzlu“ za 4.990,- Kč, asi by nějaká limitovaná edice dávala smysl…

Krkavec: Máš pravdu. Kolikrát se kouknu na Aukro a divím se za kolik se naše CD nebo LP prodávají. Bylo nám líto, že za to fanoušci dávají nehorázný prachy a proto jsme vydali reedici LP „Jsme v hajzlu“, které jsme prodávali za 350,- Kč. Fanoušci byli nadšený a tak se následně vydalo i „Podivný dědictví“ a „God Save The President“. O dalších přemýšlíme do budoucna.

Což mi připomíná, že letos slavíte tedy 34 a nikoliv 33 let SPS… pozná to nějak váš fanoušek? Samozřejmě až a jestli vůbec to koronavirová pandemie dovolí…

Krkavec: Minulý rok v září vyšlo nové album a na podzim se mělo jet turné, na kterém se měla deska křtít. Kvůli pandemii jsme odehráli jen jeden jediný koncert. Takže všechny koncerty jsme přesunuli na letošní jaro, které zase nevyšlo, takže teď budeme snad hrát až na podzim (smích). Sláva bude už jen to, když v téhle bláznivé době povolí kulturu.

Jak vůbec prožíváš tohle smutné období a je nějaké ponaučení, které si z něj chystáš odnést?

Krkavec: Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že bude všechno zavřený, asi se mu vysměju, s tím, že se zbláznil. Prožívám to asi jako každý, jsem nasranej a znechucenej. Nevíš, co bude za hodinu, další dny, týdny. Vše se mění v neskutečný chaos. A štve mi, že jsou lidi rozdělený, hádají se po sociálních sítích. Ponaučení? Že si budeme vážit i maličkostí a že nemá cenu řešit malichernosti. Já budu za pár dní podruhé děda, mám skvělou přítelkyni, teplo se blíží, sednu na svoji holku Royal Enfield a zapomenu na všechny starosti (smích). Jo a doufám, že vezmu už kytaru a pořádně to rozjedeme!

Máš ještě nějaký sen, čeho bys chtěl ve svém muzikantském životě dosáhnout?

Krkavec: Dosáhl jsem všeho, čeho jsem chtěl. Na SPS chodí už tři generace a to je snad sen každého muzikanta. Díky moc všem za podporu. Bez vás by to nešlo! Ať se daří a brzy na nějakým koncertě!