„Nejlepší progrockové album začátku roku 2021 je z Íránu“, shrnutí recenze, které odstartovalo můj zájem o ATRAVAN, který vyvrcholil tímto rozhovorem s kytaristou, skladatelem, textařem a učitelem hudby Shayenem. Krom aktuálního alba si budeme povídat o tom, jak funguje v Íránu scéna, jak se dělají koncerty, proč Shayen opustil IT inženýrství a začal se věnovat naplno hudbě a nakonec dojde i na Batmana.

Ahoj Shayane. Začněme trochu klasicky u jména kapely. Má slovo ATRAVAN (a trojúhelníková spirála) nějaký význam?

Ahoj, doufám, že se máš dobře. Slovo ATRAVAN znamená „ochránce svatého ohně“ a je spojeno se zoroasteriánstvím.

Zajímavé. Zoroasteriánství jako jeden z nejstarších náboženských směrů je v Íránu stále aktivní. Jaký byl hlavní důvod mít kapely s takovým jménem? Je někdo ze členů zoroasterián?

Nikdo z kapely zoroasterián není, ale to slovo se nám líbilo. Navíc je stoprocentně perské, což se nám zamlouvalo. Jméno kapely navrhl můj kamarád a všichni jsme se do něj zamilovali.

Vaše poslední nahrávka „The Grey Line“ byla vydána na kalifornském labelu Zand Records. Můžeš nám říci něco víc o spolupráci?

Jasně, Zang Records nám opravdu hodně pomohlo při procesu vydání alba přes mezinárodní platformy. Našli jsme je na Instagramu když mi o nich pověděl kamarád. Napsal jsem jim mail a dohodli jsme se, jak vydat naše aktuální album a předchozí skladby. Na kapelu z Íránu to byla skvělá dohoda.

Z tvého pohledu, jaké přesně to má výhody pro kapelu z Íránu, když takto publikuje hudbu?

Největší výhodu vidíš sám. Svět o nás slyšel. Je to důležitý krok k tomu stát se profesionální kapelou. Můžeš nabrat víc fanoušků, můžeš rozjet hudební business a lépe se představit světu. Lidi musí vědět, že tady jsou kapely, které makají a snaží se, aby se o nich vědělo, prosadily se a byly poslouchané.
Ale je před námi ještě mnoho práce. Nemůžeme jet na turné do světa, což by byl velký krok pro nějaký růst. Nemůžeme mít sponzory, abychom to nějak zajistili finančně.

Když už mluvíme o možnostech v Íránu: jaké jsou vlastně příležitosti nahrát desku ve studiu v Teheránu?

Album jsme nahrávali v našich domácích studiích. Například já nahrál kytary u sebe doma, basu jsme tam vlastně nahráli také, naše klávesačka nahrávala také u sebe doma. Jen akustické kytary a zpěvy jsme nahrávali ve studiu, které se jmenuje AjoriArt Studio. Takže, většina hudby vznikla u nás doma, protože profesionální studia stojí v Íránu velké peníze, ale snažili jsme se o co nejvyšší kvalitu.

V Teheránu je pár studií jak pro nahrávání, tak pro zkoušení. Jsou tu stará studia, která fungují už dlouho a v poslední době vznikla i nějaká nová. Problém je v kvalitě, kterou jsme pro naši hudbu chtěli. A samozřejmě jsme museli brát ohled i na finanční stránku věci, protože nemáme žádné sponzory, kteří by nám s tím pomohli.

Jedna věc je samotné nahrávání a druhá je mix a master. Jak jste to udělali s postprodukcí? Také jste to řešili svépomocí?

První jsme šli za profesionálním zvukařem, kterým je Hadi Kiani, mimo jiné také skvělý zpěvák a fantastický klávesák. Nicméně ten byl v té době zapojen do nějakých migračních plánů a neměl na to čas. Představil nás ale Eshanu Imanimu, který je teď ve Velké Británii, a ten nám s albem opravdu moc pomohl. Samozřejmě jsme se už při nahrávání snažili, aby byly jednotlivé linky velmi čisté, aby pak bylo při míchání více možností.

Rád bych se zeptal na titulní song alba. O čem ta skladba je a co pro vás „The Grey Line“ (šedá linie) představuje?

"The Grey Line" nás napadla, když nám Shahin, nás bubeník, vyprávěl o svém zážitku. Viděl zeď, kde na jedné straně byli tvrdě pracující lidé s unavenými a smutnými výrazy ve tvářích. Na druhé straně zdi byl park, kde si jiné lidé vesele užívali života. To ho inspirovalo k představě velmi tenké šedé hranice mezi dvěma naprosto rozdílnými situacemi, které jsou si ale nesmírně blízké. Píseň je o poválečných událostech, o tom, jak válka mění životy, když je po všem, o tom, jak vojáci a jejich nadřízení během války jednají.

Je válka pro tvou generaci stále aktuálním tématem? Vy jste už válku nezažili, nebo ano?

Sice nežijeme své životy ve válce, ale problémy s ní máme hned za hranicemi naší země. Současně naši otcové bojovali v íránsko-irácké válce, takže i my slyšeli a viděli mnoho věcí. Ale nejvíc nás vlastně pro tento válečný koncept inspiroval určitý chaos, který je na střední východě, Sýrie a ISIS. Což sice teď není tolik aktuální, ale bylo to velmi aktuální, když jsme naše album psali. Viděli jsme zničená města v Sýrii, smutné tváře dětí, poutníky, kteří ztratili své domovy, i mnohem více.

Vraťme se zpět k tobě. Jak ses ty osobně dostal k rockové hudbě?

Pamatuji si, že to bylo tak před patnácti lety, kdy jsem poprvé slyšel album „Meteora“ od LINKIN PARK. První zkušenost s kytarovou hudbou a zamiloval jsem si to. Zhruba před dvanácti lety jsem viděl klip od Linkin Park ke skladbě “What I’ve Done”. Můžu říct, že mi to kompletně změnilo život a změnilo vkus co se hudby týče. Začal jsem poslouchat metalovou a rockovou hudbu. Začal jsem s METALLICOU a SYSTEM OF THE DOWN. Pak jsem našel DREAM THEATER a to byla další obrovská změna. Zamiloval jsem se do progresivní hudby. Kapely jako RIVERSIDE, ANATHEMA, PINK FLOYD, RUSH, NEAL MORSE a mnoho, mnoho dalších. Změnilo to můj pohled na hudbu, život a spoustu dalších věcí.

A co posloucháš teď? Objevil jsi v posledním roce něco zajímavého?

Vždy jsem zkoušel zůstat v těsném kontaktu s novými deskami. V minulém roce jsem našel progrockovou nahrávku staré kapely jménem OCEAN a je skvělá. Nové desky na mém listu jsou například od ACCEPT, EPICA, LTE, ale jsou i další. Ohledně hudby používám Spotify, odkud čerpám nejvíce informací o nových kapelách.

ACCEPT, EPICA – to jsou celkem dobře známé klasiky. Trochu jsem doufal, že zmíníš i nějakou mnohem mladší kapelu, protože krom ATRAVAN hraješ v OCTAVERSE, což je mix djentu a prog metalu. Posloucháš i tento typ hudby?

Mám hodně rád třeba HAKEN a některými z mých velmi oblíbených kapel z této generace jsou PERIPHERY, TESSARACT, SKYHARBOR, BAD WOLVES, LEPROUS, MYRATH, CALIGULA´S HORSE a další. OCTAVERSE je metalovou stranou mé hudební cesty. Vyrostl jsem s kapelami jako METALLICA a DREAM THEATER, pak jsem začal poslouchat i novější věci jako jsou AVENGED SEVENFOLD a FICE FINGER DEATH PUNCH, poté jsem slyšel kapely jako MESHUGGAH a PERIPHERY. Takže, jo snažím se stále objevovat nové kapely.

Hledáte pro OCTAVERSE i nějaký zpěv, nebo je záměrem mít jen čistě instrumentální kapelu?

Hledáme pro kapelu zpěv, ale potřebujeme dobrý a silný hlas. Bohužel, zatím jsme nenašli hlas, který by nám vyhovoval, ale určitě hledáme.

Jaký typ zpěvu hledáte?

Něco jako Dio, ale myslím, že ho nikdy nenajdeme. Má legendární hlas a je to důvod proč je tak velkou osobností.

S jakým stylem hudby jste vlastně rozjížděli ATRAVAN? Byl to vždy tento typ progrocku i na začátku?

Samozřejmě že ne. Začínali jsme s covery METALLICY, ANATHEMY, RIVERSIDE, OPETH a TOOL, ale hudba, která je na "The Grey Line" je výsledek sedmi let fungování kapely, hraní a společné práce. Před napsáním vlastního alba jsme měli mnoho společných zkoušek na koncerty a cvičení.

TOOL také? Super. Byl jsi někdy na živém koncertu těchto kapel?

Bohužel ne. Nikdy jsem tyto kapely neviděl živě, ale naše klávesačka viděla ANATHEMU v roce 2019. A ano, když jsme s kapelou začínali, coverovali jsme „Aenimu“ a „Vicarious“ od TOOL.

Mimochodem, je nějaká íránská kapela nebo člověk, který tě v hudbě ovlivnil?

Máme tu pár velmi dobrých profesionálních kapel, ale asi nedokážu říct nějakou kapelu, která by mě nebo nás ovlivnila hudebně.

Iránská hudební scéna je trochu skryta před světem, ale vím, že v Íránu je mnoho naprosto skvělých hudebníků. Můžeš doporučit nějaké kapely z Íránu, které by si zasloužily být známější? Například, jsou třeba KAHTMAYAN z Teheránu ještě aktivní? Čekám na jejich novou desku už 12 let.

Je tady mnoho dobrých kapel, o kterých by svět měl vědět, třeba metalcoroví OUR OF NOWHERE, cool týpci a talentovaní hudebníci. Nebo třeba progresivní metalová kapela THE RAVEL, jejich příští album bude naprosto skvělé. Fantastičtí muzikanti jsou třeba Soheil Zarin Kelk a Andre Khachikian a baskytarista Mohammad Nik se zpěvačkou Hadi Kiani, která je podle mě jednou z nejlepších íránských zpěvaček.

O KAHTMAYAN jsem neslyšel roky, ale vím, že mají jedno nebo dvě alba hotová, ale asi jsou nějaké důvody, proč je nemají vydané.

Viděl jsem pár fotek z vaší zkušebny a musím říci, že žádná zkušebna z těch, co jsem v Íránu viděl, nevypadá jako ta vaše. Jak jste se dostali k tak luxusnímu prostoru?

Haha. No, nevím, jakou fotku jsi viděl, ale v průběhu let tady bylo postaveno mnoho pěkných studií a zkušeben. Teď jsme začali stavět novou vlastní zkušebnu v domě našeho bubeníka a je to skvělý prostor pro hraní hudby.

Kolik koncertů jste vlastně s ATRAVAN měli a jak je těžké zorganizovat ve vaší zemi koncert?

Poslední koncerty jsme měli před čtyřmi lety a pamatuji, že jsme měli asi deset koncertů v průběhu šesti měsíců jenom v našem městě. Inspirovalo nás to natočil poslední album a doufali jsme, že bude lepší situace, ale teď to úplně nenastává. Teď je celkem hodně obtížné cokoliv zorganizovat a dostat povolenku od vlády. Byli jsme hodně zaměstnaní psaním a produkováním hudby, teď je naše album venku a my nemůžeme živě hrát kvůli covidu a samozřejmě také kvůli vládě. Před šesti lety jsme měli tak jeden nebo dva koncerty.

Můžeš popsat, jak se v Íránu organizují koncerty?

V první řadě nesmíš být undergroundová kapela, pak můžeš získat povolení pro texty, pro jméno kapely. Následně musíš zaslat video, jak chceš prezentovat svoje skladby. Poté je zapotřebí zajistit místo pro koncert. A nakonec ti na ministerstvu umění mohou dát povolení, ale je velmi těžké projít jejich sítem.

Viděl jsem, že když už je koncert povolen, tak bývá velmi rychle vyprodán. Například na vašem Instagramu s Octaverse jste dělali upoutávku na svůj koncert 27.8. a 30.8 jste už psali, že je vyprodáno. Můj známý z Esfahánu situaci s poptávkou a nabídkou koncertů glosoval slovy, že pokud by nějaká větší rocková nebo metalová kapela přijela do Íránu, tak zažije svůj největší koncert. Je z tvého pohledu opravdu tak velký „hlad“ po živé hudbě ve té zemi?

Ano, s OCTAVERSE máme tuto zkušenost, náš koncert byl vyprodán velmi rychle a my byli opravdu překvapeni. Věřím, že je tu opravu velký zájem po dobré živé hudbě, můžeš tu mít živý koncert, ale třeba to nebude tak dobré, jak jsi očekával. Ale pokud víš, že kapela, hudba i performance bude skvělá, nemůžeš na něm chybět. Restrikce dělají lidi ještě hladovější po živých koncertech a výsledkem je opravdu rychlé vyprodávání koncertů, speciálně pokud lidi ví, že to je dobrá kapela.

Viděl jsem pár záznamů z koncertů v Íránu a byl jsem celkem překvapen kvalitou jak zvuku, tak třeba světel. Mám doma DVD z koncertu THUNDER z roku 2014 a byl jsem celkem fascinován, jak profesionální všechno bylo. V Evropě se hraje, kde se dá, ale málokdy máš takové podmínky, jaké sem viděl u THUNDER. V případě ATRAVAN jsem viděl koncerty s projekcí nebo ve velmi zvláštní kovové konstrukci. Když je koncert povolen, řešíte si místo a další detaily sami, nebo je to organizováno nějakou třetí stranou?

V případě našich koncertů jsme nic takového řešit nemohli. Nebylo takové, jak bychom chtěli nebo očekávali. Myslím, že to chtělo víc práce, ale bohužel jsme nebyli v pozici, kdy bychom si mohli dovolit zasahovat nebo cokoli komentovat. Přestože to nebylo vůbec špatné, bylo to celkem daleko od našich očekávání.

Říkal jsi, že autority hodnotí také texty kapel a je to součást procesu v povolení veřejného vystoupení. Je tedy lepší mít pouze instrumentální kapelu? Dá se říci, že je to v tomto ohledu výhoda?

Nemyslím si, protože tady v Íránu lidi milují zpěv a chtějí také slyšet slova, chtějí si společně zazpívat. Největší výhodou v tomto smyslu je tedy zpěv v perském jazyce. Když je hudba dobrá nebo populární, lidi ji milují. Když zpíváš v angličtině, je to určitě mínus a když nezpíváš vůbec, tak máš zcela jistě méně pozornosti, protože jen instrumentální hudba tu nemá tolik fanoušků.

Kdo pro ATRAVAN píše texty?

Většinou to je práce moje a našeho zpěváka Masouda. Hodně o věcech mluvíme a připravujeme společně koncepty, dáváme dohromady myšlenky pro textovou část tvorby. Pak všechny tyto věci vysvětlujeme ostatním v kapele, aby všichni věděli, kde je pointa. A když ostatní mají nějaké nápady na písničku, tak je společně probíráme. Většinou to je ale na mě a Masouda.

Co je vaší největší inspirací pro psaní textů?

Většinou události kolem nás nebo věci, které se ve světě dějí. Například na našem EP „Salvation“ jsem psal o smrti mého otce před osmi lety. Snažil jsem se mluvit o procesu truchlení. Na naší poslední desce se zaměřujeme více na společnost a události, co se ve světě dějí.

Co je vlastně tvé povolání, čím se teď živíš?

Pracoval jsem jako IT inženýr po pět minulých let. V posledním roce jsem odešel ze zaměstnání a na plný úvazek jsem začal učit kytaru. Dřív jsem i často hrál jako nájemný hráč v různých jiných kapelách, což bohužel teď nemohu kvůli covidu.

To je velká životní změna. Co bylo hlavním důvodem? Je v Íránu velký zájem o hru na kytaru? Jaká byla reakce Tvé rodiny na změnu zaměstnání?

Je to tak, je to velká změna. Zas tak velký zájem o učitele hry na kytaru v Íránu není, ale já prostě jen miluju hru na kytaru a jsem trpělivý člověk. Mám rád učení, a navíc mě samotného to posouvá kupředu v instrumentaci a pomáhá mi zůstat ve spojení s hudbou.

Zpočátku bylo těžké být učitelem hry na kytaru a uživit se tím. Má rodina si nejprve myslela, že jde o dočasnou práci. Má žena, která hraje v ATRAVAN na klávesy, mě v tomto vždy podporovala. Ve své práci jsem šťastný. Mám teď méně stresu a mohu se více zaměřovat na to, co opravdu miluju. To dělá můj život zajímavějším. Navíc jsem teď muzikantem na plný úvazek a rád bych jím byl i do budoucna.

Změnila pandemie způsob, jak učíš hudbu? Ptám se proto, že mám několik učitelů hudby ve svém okolí. Má sestra je profesionální učitelka a teď učila hlavně přes videohovory. V České republice jsme měli tvrdý lockdown. Jaká je v tomto ohledu situace v Íránu?

Přesně tak! Když covid začal, mnoho lekcí se stalo videolekcemi, což byla svým způsobem dobrá změna, protože jsme se dozvěděli, že se věci dají naučit i v online kurzu. V Íránu není úplně dobrá situace, všichni jsme z toho už hodně unavení, je to otravné. Statistiky se oproti předchozím měsícům snížily, ale přesto musíme být hodně opatrní a nosit roušky. Doufám, že tím projdeme co nejdříve.

Před rokem jsem četl mnoho informací o velkých nárůstech infikovaných lidí v Íránu. Nedávno jsme byli my v České republice na špičce nejhorších statistik a měli jsme opravdu hodně restrikcí. Můžeš nastínit, jaká je situace v Íránu teď? Jaký byl tvůj rok 2020?

Mluví se teď o čtvrté vlně koronaviru a na všechno musíme být opatrnější. Protože o Nowroozu (pozn. redaktora: oslavách jara a Perského nového roku) a o prázdninách šlo mnoho lidí na výlety a teď se vracejí a mohou tak šířit virus. Myslím, že v příštích měsících to nebude dobré.

Pojďme se ještě zastavit u Íránu jako země. Často říkám, že Írán je velmi zajímavá země s velmi špatnou reputací. Když jsem poprvé řekl své rodině, že se chystám do Íránu, tak se vyděsili. A to přesto, že i můj pradědeček jezdil do Persie pravidelně, protože tam pracoval na montážích. Bez ohledu na tento historický rodinný zážitek se jim tento nápad nelíbil a pokoušeli se mi ho rozmlouvat. Z mé osobní zkušenosti jsem Írán poznal jako zemi s velmi bohatou kulturní tradicí, zajímavou historií a mimořádně zdvořilými a přátelskými lidmi. Pro cestovatele bezpečnou. Ptal jsem se sám sebe, jak to prezentovat lidem a přesvědčit je, že Írán není zdaleka tak nebezpečná země, jak ji zvenku vidí. Máš nějaký nápad?

Jak jsi zmínil, máme opravdu bohatou historii i kulturu, ačkoliv na to občas zapomínáme. Sám si pokládám stejné otázky. Možná je to tím, že média a zprávy nemusí být vždy úplně pravdivé a ovlivňuje to způsob, jak o nás Íráncích lidé přemýšlejí. A je to asi nevyhnutelné, protože ať uděláme cokoliv, nemůžeme to změnit, dokud lidé neudělají ten krok, aby skutečně viděli, jak jednáme a kým doopravdy jsme. Jsem opravdu rád, že se Ti naše země líbila, že sis to tady užil.

Kdybys měl dát nějaký tip, někomu, kdo nikdy v tvé zemi nebyl, co bys vypíchnul? Co by měl člověk, co přijede do Iránu, zažít? Jak jet? Co vidět? Co jíst?

Máme hodně historických míst jako ke Kashan, Hamdean, Shirat, Esfahan. Máme nádhernou přírodu hlavně na severu země u měst Chaloos, Rasht a v regionu Azerbaijan. Máme pouště kolem Kashan a Yazd. Na jihu je také spousta míst s nádhernou přírodou, které stojí za to navštívit. Jídel je spousta, protože každý kraj v Íránu má svoje tradiční pokrmy. Jiné jsou na severu a jiné za jihu. A všechny jsou vynikající!

Otočme list na další nehudební téma. Jsi fanda komiksů, takže mám tu nejzákladnější otázku: DC nebo Marvel?

Haha. Vyrostl jsem s Batmanem. Od pěti let jsem měl Batmanovu figurku a stále ji mám moc rád. Ale můžu říci, že Marvel s jejich Cinematic Universe udělal opravdu skvělou práci a díky ní jsem se zamiloval do jejich superhrdinů. Mají opravdu dobré obsazení, příběhy, epické a zábavné filmy. Na druhou stranu, s výjimkou filmu od Nolana a nového Jokera si myslím, že DC není se svými filmy v úplně dobré kondici. Z pohledu komiksů ale stále věřím, že DC má co říci, zejména ve svých nových sériích, kde opět reloadli svůj vesmír.

Pokud jde o komiksy, mě osobně hodně ovlivnila íránská spisovatelka Marjane Satrapi a její tvorba. Otevřela pro mě svět autobiografického komiksů a autorů, jakým je Guy Delisle nebo Kchun-wu Li. Jsem si jistý, že existují i další zajímaví tvůrci v Íránu, které vůbec neznám. Mohl bys někoho doporučit?

Těmto typům komiksu se moc nevěnuji a nikdy jsem se v této oblasti nedostal moc hluboko. Ale protože můj bratr Soroush Dianati, který mimochodem dělal téměř každý vizuál pro ATRAVAN, pracuje jako grafik a animátor, tak mohu říci, že v Íránu je spousta skvělých umělců na poli stop-motion animace a tvůrců v příbuzných oborech.

To je vlastně další zajímavé téma. Dlouho jsem přemýšlel nad obalem vaší poslední desky. A vlastně jsem si pokládal tu samou otázku u předchozího vizuálu k albu „Man With no Dream“. Můžeš nám říci více jak se vizuální složka rodila a co má vlastně vyjadřovat?

Všechna tato díla vytvořil Soroush a byl to jeho nápad. Například „Man With no Dream“ byl muž bez tváře, promítá se do toho vize, že naše sny jsou příkladem našich tváří. Na naší poslední desce „The Grey Line“ v tom mnoho lidí vidí oko, ale není to jen oko. Je to oko, které se bojí. Dá se i říci, že symbolizuje černou díru. Je to vše spojeno s konceptem šedé linie, o kterém jsme dřív hovořili. Tenká hranice mezi záchranou a rozpadem.

Díky za tvůj čas, pokud bys chtěl říci cokoliv co jsme nezmínili, tak poslední slova patří tobě.

Díky moc za tvůj čas a tento rozhovor. Moc jsem si ho užil.