Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dneska více metalově. I zpola zapomenuté žánry, jako je metalcore, doom, thrashcore nebo deathcore, měly v minulém roce v ohni svá želízka, která bychom rádi vyzdvihli. Překvapením je hlavně velká deska skryté žánrové perly RISE OF SURYA, která se vyloupla z pustnoucího dna metalcoreové scény.
V době, kdy se už mohlo zdát, že metalcoreová vlna je tak daleko, že na ni už ani nedohlédnete, povstávají RISE OF SURYA s překvapivým albem. Ačkoliv mají na bandcampu tag modern metal, pro mě je to velmi příjemné retro. Navazuje na zástupy kapel, které okupovaly metalovou scénu před patnácti lety. Pražská pětka pojímá žánr s celou řadou progresivních prvků a k mé lítosti se celkem často uchyluje i k melodickým zpěvům. Ty naštěstí netrpí příklonem k přílišné cukrkandlovosti a tak jdou přežít. O jejich debutovém eponymním albu jde říci, že by se neztratilo ani před těmi patnácti léty, kdy byla konkurence o poznání dravější. Hráčské výkony, melodie i zvuk jsou vysoce nad domácím standardem, bohužel už ne tak obal, ale co už. Pokud bych měl v rámci domácího metalcoru zvednout jedinou desku za rok 2020, bude to právě tato.
Třetí deska, vysokootáčkový thrashcore s odkazy na bandy typu MUNICIPAL WASTE. Poctivost v riffech, jízda bez brzd a poslední roky i bubeník, který kapele dodává lauf, jaký tahle sebranka nikdy v minulosti neměla. Jejich počátky, kdy koketovali s numetalem a řezali ho metalcoreovými klišé, jsou dávno pryč. Stejně tak odvál čas i střední tempa. BEAST WITHIN THE SOUND natočili svoji nejpřísnější desku, která překračuje mantinely stylové topornosti a nemá nouzi o hitové momenty. Rozhodně zatím nejsilnější příspěvek do diskografie kapely.
Kapel, které přežily deathcoreovou vlnu do současnosti, moc není. Chomutovští VICTIMS sice začínali před více jak patnácti lety na death-grindovém hřišti, časem si ale osedlali nový trend a řemeslná kvalita jejich produkce šla výrazně nahoru. Dnešní tvář chomutovských řezníků zůstává u hluboko podladěných kytarových attaků, koketujících s djentem i death metalem jemně podmáznutých elektronikou. Na původ v tom nejextrémnějším death metalu a grindu odkazují oba kanální vokály. Velmi výrazným elementem, se kterým VICTIMS dříve zdaleka tak silně nepracovali, je temnota, která prostupuje většinu skladeb. V rámci příbuzných žánrů favorit minulého roku.
Umolousaný táhlý smrad tlejícího bahna a přece nepůsobí nudně. THE CORONA LANTERN vynalézavě hledají cestu z labyrintu doommetalového stereotypu a své poslední album protkávají žánrově pestrými ormanety, které vás vytrhávají z hypnotického, valivě pozvolného tempa. Někdy to jsou ostré, repetitivní, agresivně rychle švihající hroty kytar, jindy až postrocková jemnost. Po pěti letech od debutové desky se zrodil důstojný nástupce, který nalévá živou vodu do prostředí trochu zatuchlého řečiště domácích pomalých metalů.
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
