OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Steve Harris a Rod Smallwood sa musia spokojne usmievať, keď vidia počínanie kapely HELLOWEEN v posledných rokoch. Úspešný model IRON MAIDEN spred dvoch desaťročí, v období pred veľkým návratom s albumom „Brave New World“, keď sa do kapely vrátili Bruce Dickinson a Adrian Smith, je tu s povestnou nemeckou precíznosťou dotiahnutý v každom detaile do žiariacej metalovej krásy. Fanúšikovia jasajú, finančný vývar je a bude hustý a výdatný.
Po úspešných festivalových vystúpeniach a koncertnej šnúre mamutieho putovného podniku Pumpkins United bolo jasné, že musí prísť aj štúdiový album. Optimistom nahrával do kariet prvý singel „Skyfall“ pýšiaci sa v podstate všetkým, čo by ste čakali od kapely, do ktorej sa po dlhých rokoch vrátili Kai Hansen a Michael Kiske. K opatrnosti naopak zvádzala druhá pesničková novinka „Fear Of The Fallen“, ktorá už nemala ten moment prekvapenia a zdrvujúci ťah na bránku. Aký je napokon celý album? Niekde na pol ceste medzi bezbrehým nadšením a opatrnou skepsou – pocitmi, ktoré sprevádzali prvé dva single. Poďme si to však rozmeniť na drobné.
A zostaňme ešte chvíľu pri formálnych kvalitách nového, bezmenného albumu, ktorý by mal v sebe definovať všetko, čo majú fanúšikovia HELLOWEEN na tvorbe nemeckej legendy radi. Obal je nádherný. Jeho autor Eliran Kantor sa preslávil prácami pre TESTAMENT, MY DYING BRIDE, HEAVEN SHALL BURN, HATEBREED či HAVOK a hoci mám od neho najradšej „Dear Desolation“ pre THY ART IS MURDER, nový HELLOWEEN mu dýcha na chrbát – ak sa bavíme o definícii všetkého, čo máme na nemeckých power metalistoch radi, Eliran to vo svojej maľbe dokonalým spôsobom zachytil. V jednoznačných i nenápadných symboloch kultových albumov a odkazoch na najlepšie časy. Krása.
A pokračuje to hudbou. Rozhodne napríklad tým momentom, keď sa osve Kiskeho spev. Netuším, ako to majú fanúšikovia, ktorí nedospievali na konci osemdesiatych rokov, keď boli HELLOWEEN v našich končinách definíciou metalovej hudby. Rovnako ako METALLICA či IRON MAIDEN. Niekedy dokonca aj viac. Keeperovky a „Walls Of Jericho“ hučali na každom lyžiarskom zájazde a v školách v prírode. Mohli ste si z toho robiť žarty, zapchávať si ostentatívne uši, tváriť sa, že sa vám to hnusí, ale to bolo asi tak všetko, čo ste s tým mohli robiť. Ten hlas bol metal. A keď sa ozve teraz, po celých tých desaťročiach, vy sa usmievate a zaleje vás nečakane dobrý pocit – „Out For The Glory“ je naozaj podarený úvod.
HELLOWEEN vsadili na istotu. Myslia pritom na svojho priemerného fanúšika – tu budem chvíľu vzťahovačný, som vlastne úplne dokonalý priemerný fanúšik HELLOWEEN – Na Keeperovky a „Walls Of Jericho“ nedám dopustiť, sú v mojej metalovej DNA. Nerozumiem humoru „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“, naopak, zbožňujem „Master Of The Rings“, no posledný album, ktorý som od HELLOWEEN intenzívne a s chuťou počúval, bol „Better Than Raw“ v roku 1998. Dobre, keď sa nad tým lepšie zamyslím, asi budem vlastne aj trochu podpriemerný fanúšik HELLOWEEN, lebo keď sa presne o dvadsať rokov neskôr na Wackene s veľkou pompou vrátili v súčasnej veľkej zostave, posedával som niekde v bekstejdži a iba občas kontroloval priebežný stav na všadeprítomných obrazovkách. Nuž a s takouto fanúšikovskou výbavou, s nadhľadom a odstupom a trochou elitárskeho ignorovania môžem zodpovedne konštatovať, že nový album sa podaril a je výborný. Jedným dychom však zároveň dodávam, že mohol byť ešte lepší.
Je naozaj sympatické, že domáci pán nahrávacieho štúdia Mi Sueno sa nenechal zatlačiť do úzadia a je na novom albume z celej kapely autorsky najplodnejší; nenásytný fanúšik si však minimálne pri troch kúskoch od Derisa povie, že by namiesto nich mohlo byť niečo od Hansena. Dopyt zo strany kapely vraj bol, ponuka košickej naplaveniny žiaľ zaostávala – „Skyfall“ spolu s krátkym introm „Orbit“ tak zostali to jediné, čím Kai prispel. Škoda, ak niekto pochopil, o čom by mal byť ultimátny album od HELLOWEEN, tak je to predovšetkým on.
Táto kapela si na konci osemdesiatych rokov minulého storočia vytvorila taký nezameniteľný štýl, že v nasledujúcich dekádach sa od neho mohla už iba (neúspešne a rozpačito) vzďaľovať, alebo sa (viac či menej úspešne) vracať do zabehaných koľají. V roku 2021 je to úplne rovnaké – vraciame sa do starých dobrých čias, veľkým bonusom sú Hansen a Kiske, radostná spolupráca všetkých zúčastnených, hlasový súzvuk a množstvo silných melódií ako zvukový sprievod prvých horúčav roku 2021. To vôbec nie je málo, priatelia.
Aký je napokon celý album? Niekde na pol ceste medzi bezbrehým nadšením a opatrnou skepsou - pocitmi, ktoré sprevádzali prvé dva single.
7,5 / 10
Kai Hansen
- spev a gitary
Michael Kiske
- spev
Andi Deris
- spev
Michael Weikath
- gitara
Sascha Gerstner
- gitara
Markus Grosskopf
- basgitara
Daniel Löble
- bicie
1. Out For The Glory
2. Fear Of The Fallen
3. Best Time
4. Mass Pollution
5. Angels
6. Rise Without Chains
7. Indestructible
8. Robot King
9. Cyanide
10. Down In The Dumps
11. Orbit
12. Skyfall
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 64:57
Charlie Bauerfeind, Dennis Ward - produkcia a mix
Eliran Kantor – obal
Mi Sueño Studio, Tenerife, Španielsko
Mám-li nějak výstižně shrnout svůj dojem z nového, bezejmenného alba německé legendy HELLOWEEN, dovolím si posloužit jedním známým shakespearovským titulkem - mnoho povyku pro nic. Jistě, očekávání spojená s jeho vydáním byla zcela přirozeně obrovská, tak obrovská, jak jen bylo možné vyvážit fakt, že do kapely se po nějakých třiceti létech vrátily dvě z jejích osudových persón. A s takovým autorským potenciálem se prostě slabá alba nenahrávají, říkali si asi nejspíš mnozí. Ale, bohužel, ani to však není žádná záruka na pecky, které svět dosud neslyšel.
Album „Helloween“ (s krásným obalem, o tom žádná) je zkrátka úplně ze všeho nejvíc albem, jaké by se dalo od HELLOWEEN očekávat, pokud by pokračoval v původní linii alb s Andim Derisem za mikrofonem, a epizoda s návratem Michaela Kiskeho a Kai Hansena zůstala jen v rovině koncertního špektáklu „Pumpkins United“. Kapela si splnila normu a na dalších pár let má svatý pokoj. Jinými slovy (a slovy kolegy Manatara, který by si už také zasloužil reunion) pár slušných věcí, ale jinak nemastné neslané. I když samozřejmě bonus v podobě hlasu staronového zpěváka a nápadů staronového kytaristy je samozřejmě velmi tučný. Jen by to celé mělo být prostě slyšet na první dobrou a ne až po detailní poslechové pitvě, z níž navíc vypadnou jako skutečně kované věci „jen“ „Fear Of The Fallen“, „Best Time“ a „Angels“ (dvě z nich paradoxně s podpisem Saschy Gerstnera, který má s celým reunionem nejmíň společného), Grosskopfova „Indestructible“ a samozřejmě krásná Hansenova práce „Skyfall“, z které přímo dýchá fakt, že Kai už dlouho nic nenapsal (a to ani pro GAMMA RAY – tady si mimochodem neodpustím poznámku k detailu, který mne skutečně nadchl: všimli jste si, jak se úryvek textu „Hey, Little Alien“ nápadně podobá „Hey, Little Angel“ z letité klasiky „Heaven Can Wait“?).
Možná tedy právě větší Hansenova autorská účast, jak naznačuje i Rudi v hlavní recenzi, by přinesla šťavnatější ovoce, kdo ví. Takhle ovšem končíme daleko pod vrcholem a mě to samozřejmě mrzí, protože podobná příležitost k tomu, aby se jméno HELLOWEEN znovu zalesklo tím nejvyšším leskem, už by se znovu konat nemusela.
Je to tam! Baví to moc. Od The Dark Ride konečně zase deska, která jen tak neprosviští ušima a člověk si neřekne - OK, tak co vyšlo dalšího...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.