Na scénu black metalu vtrhli před více jak deseti lety s obrovskou vervou. Jejich první demo je v některých kruzích nedotknutelný klenot stylu otevírající konzervativnímu žánru nové dimenze. S každým dalším materiálem se ale californská kapela vzdaluje od svých začátků a na poslední desce vytěsnila černý kov zcela. OK, ne zcela, ale trosky, které odkazují na minulost kapely, působí na závěr alba spíše jako nostalgická parodie, něž cokoliv jiného.

Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.

Současná tvář kapely se dá označit jako indie-postpunkový průměr, který tu a tam koketuje se snovou atmosférou shoegaze. Přeslazené vokály, cinkavé kytary nabírající prostor díky delay efektům a mlhavé motivy, které ani po několika posleších nemají tendenci k posluchačům jakkoliv promlouvat.

Jestliže počátky kapely se dají v rámci black metalu definovat jako odvážné, tak současnost je plná rockové konformity bez jakékoli hlubší rýhy. „Infinite Granite“ poslouchám již několik dní, ale vždy je to o tom, že kolem mě prosviští a nic nezanechá. DEAFHEAVEN se tu stále snaží o proplétání snových postupů s nenásilnými melodiemi. Některé postupy zavání postrockem, jiné plochy připomínají například ENVY. Jejich hudba vám ale už nikde nejde po krku. Aranžmá jsou předvídatelná a příliš nečitelně rozmazaná na to, aby vás kdekoliv zaujaly nějaké hrany nebo hudební tvary. Deska se propadá do mlhy průměrného nezávislého rocku s melancholickou nasládlou příchutí, ale oproti jiným kapelám v příbuzných vodách tu nenacházím žádnou hloubku.

Skoro nejzajímavější kompozicí pro mě zůstává tříminutová instrumentálka „Neptune Raining Diamonds“, která ve svých neonových plochách nese alespoň nějakou atmosféru. Ta ale mizí s prvním vokálem George Clarka. Jeho nezúčastněný ležérní přednes je možná tou hlavní překážkou, abych si k desce našel cestu. Melodie zpěvů a nástrojů v mnoha pasážích „Infinite Granite“ připomínají mimoběžky. Snaží se být na sobě nezávislé a díky tomu celek nefunguje. Jako byste do instrumentální složky dolepili zpěv naprosto náhodně z úplně jiné písničky. Pro někoho možná zajímavý experiment, pro mě nefunkční koncept, který albu neprospívá.

Album produkoval Justin Meldal-Johnsen, který spolupracoval s různými jmény napříč žánry. Od GARBAGE přes NINE INCH NAILS po MARS VOLTA. K těm třeba koncept zpěvů utržených ze řetězů sedí. Příště bych doporučil vrátit se k osvědčené spolupráci s Jackem Shirleym, který produkoval všechna ostatní alba kapely a jednoznačně mnohem lépe cítí, co DEAFHEAVEN mnohem více svědčí. Současná deska je jednoznačně krok vedle.