Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KK´S PRIEST a „Sermons Of The Sinner“ reprezentují všechno to, co je na heavy metalu v roce 2021 špatně. To je základní premisa těchto řádek, která jistě zasluhuje hlubší rozbor, ale v žádném případě, a to zdůrazňuji, přes ní nejede vlak.
Po nějakých čtyřiceti létech evoluce těžkého kovu v něm už téměř není invenčně kde brát, a přesto vznikají stovky a stovky kapel, jejichž existence nemá hlubšího významu, než že si kluci a holky spolu pěkně zahrají. Respektive zahrají, protože většinou to ani pěkné není. Sem tam někoho nějaká firmička tlačí, aby na něm „vydělala“, ale o hudbu jako takovou už tady v těch případech rozhodně nejde. Vždyť kdo by byl zvědavý na tisíckrát přemletou klasiku podávanou málem jako vynález perpetuum mobile?
Pravda, ještě můžete mít jméno, které bude v oboru otevírat dveře za vás. Jako K. K. Downing, někdejší kytarový bůh, který společně s Glennem Tiptonem tvořil magickou šestistrunnou dvojici slovutných JUDAS PRIEST v jejich nejlepších létech. Dnes z něj ovšem zbyl jen uražený kytarista, který před deseti léty z legendy dobrovolně odešel, a kterého nechtějí vzít zpátky, když si zrovna vzpomene, protože mu (a to prosím není podložené) došly peníze. I tak ale nejspíš u vydávající společnosti zajásali, když si tam přišel říct o smlouvu na desku své nové kapely, která zaboduje především u fanoušků Jidášova kněze, kterých tedy není zrovna málo.
Byznys byl na světě. Do rovnice sice zbývalo ještě dosadit nějaké neznámé, ale na výsledek už se i tak všichni zainteresovaní předem těšili. A z některých těch neznámých se nakonec vyklubala i pěkná čísla – vždyť obsadit další bývalé Jidáše, to byl další logický marketingový tah. U Lese Binkse se sice nakonec ukázalo, že už to s ohledem na věk nejspíš neutáhne, nicméně Tim „Ripper“ Owens za mikrofonem, to byla při vzpomínce na alba „Jugulator“ a „Demolition“ samozřejmě parádní trefa. K tomu K. K. napíše nějaké ty „jidášovské“ riffy a písničky, do názvu to taky bude chtít slovíčko JUDAS nebo PRIEST a to by v tom byl čert, kdyby z toho něco nevzešlo.
Když k tomu připočteme právě to, že natočit dnes na metalové scéně nějaké minimálně nepřehlédnutelné album (třeba jako geniální, oduševnělé a jedinečné „Firepower“), chce skutečně fazónu jako hrom, talent, zkušenosti a ještě notnou dávku štěstí navíc, je zřejmé, že projekt KK kněze byl od samého počátku určen k odepsání. Při vší úctě ke K. K. Downingovým skladatelským schopnostem (ty kytarové samozřejmě nenapadám) tady po těch jeho létech v ústraní a v aktuální sestavě KK´S PRIEST prostě nebyl a není potenciál pro nic z toho, co jsem před chvílí popsal.
A tak to končí u kompletní parodie na JUDAS PRIEST a neumětelskými pokusy jako z učebnice (viz. třeba absolutně bezzubá titulní skladba alba v zamýšlené roli „Painkillera“), u nichž se zřejmě většina z těch, co naslouchají, plynule přesune ke skřípění zubů a záchvatům smíchu, pravidelně se střídajícím v rytmu téhle tragédie vpravdě jidášovské. Vskutku, ta kapela by se vlastně měla jmenovat KK´S JUDAS.
1. Incarnation
2. Hellfire Thunderbolt
3. Sermons of the Sinner
4. Sacerdote y diablo
5. Raise Your Fists
6. Brothers of the Road
7. Metal Through and Through
8. Wild and Free
9. Hail for the Priest
10. Return of the Sentinel
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.