OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Slyšel jsi za poslední dobu nějakej zajímavej death metal?“, ptá se mě kámoš poté, co jsme rozebrali plusy a mínusy posledních CARCASS. „Víš, myslím nějakou ne úplně profláklou kapelu,“ upřesňuje, abych na něj nevytáhnul nějaké zvučené jméno. Chvilku přemýšlím, že vytáhnu virtuózy z ARCHSPIRE, pak že hodím na stůl novou desku tureckých řezníků CENOTAPH, ale nakonec mi z pusy vypadne jméno, které má nejblíž k ryzí esenci žánru. Bez příkras. MORTIFERUM.
Druhá deska deathmetalistů ze státu Washington na sobě nese i tentokráte hlavičku agilního vydavatelství Profound Lore Records. Na první poslech vám MORTIFERUM možná připomenou CEREBRAL ROT nebo SPECTRAL VOICE. Mají podobně plesnivý kanální zvuk. Zdání ale klame. Hudebně jde o mnohem rafinovanější partu, která do svých skladeb dokáže propašovat mnohem více nápadů, dynamiky i technicky zajímavých fines.
Citelná je tu inspirace devadesátkovou skandinávskou scénou hlavně v tom, jak se hnilobný zvuk death metalu vpíjí do pohřebních doommetalových litanií po vzoru například takových SKEPTICISM. Oproti debutové nahrávce se podařilo vytvořit mnohem chorobnější a zatěžkanější zvuk. Celý sound „Preserved In Torment“ je opravdu smradlavá stoka, ze které se ale velmi často vyplaví nějaký ten zářivý poklad, například ve formě melodických kytar, prokreslujících valivé spodní riffování a klokotavé chraplavé vokály.
Hrozně moc se mi líbí, jak tu MORTIFERUM pracují s dynamikou. Po celou desku si zachovávají velmi kompaktní vyznění skladeb, ale když se zaměříte na to, jaké prostředky k tomu používají, zjistíte, že se tu střídá velmi pestrá škála přístupů. Kdyby se nejednalo o tak vážnou věc jako je death metal, nebál bych se napsat, že to tady kluci z Washingtonu válí s velkou dávkou hravosti. MORTIFERUM mají talent vám svojí hudbou namluvit, že ty dřevní riffy oddané devadesátkové scéně jsou ten hlavní artikl, se kterým jdou na trh. Ale to zdaleka není pravda. Na primitivní hrubozrnný smrtikov je tu až příliš mnoho tísnivé temné atmosféry a hned sólo v první skladbě „Eternal Procession“ vám jasně napoví, že před vámi stojí trochu víc, než jen další deathmetalový klon, který surfuje na retrovlně stylu.
„Slyšel jsi za poslední dobu nějakej zajímavej death metal?“ , ptá se mě kámoš poté, co jsme rozebrali plusy a mínusy posledních CARCASS. „Víš, myslím nějakou ne úplně profláklou kapelu,“ upřesňuje. Odpověď je MORTIFERUM.
8 / 10
1. Eternal Procession
2. Incubus Of Bloodstained Visions
3. Seraphic Extinction
4. Exhumed From Mortal Spheres
5. Caudex Of Flesh
6. Mephitis Of Disease
Preserved In Torment (2021)
Disgorged From Psychotic Depths (2019)
Velké překvapení. Milovníci okrajového death metalu velmi hrubého zrna musí zajásat. Stejně tak činím i já, neb desku takto extrémní a živelnou a přitom hravou, zábavnou a kompozičně orientovanou jsem už dlouho neslyšel. Kolosální rubanice odvedená v potu tváře v zajetí nesmírně nehostinného prostředí podzemních slují na straně jedné, promyšlená práce inteligentních skladatelů na straně druhé. Závěrem chválím obsluhu bicích nástrojů, jež lehce připomene ponuro-mystickou atmosféru desek výjimečných Švédů IRKALLIAN ORACLE.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.