Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Päť rokov potom, čo zabili boha, sa sušickí rúhači vracajú s novým dlhohrajúcim albumom. Je to ich tretia nahrávka pod krídlami Magic Disk Musick, opäť vo fešnom digipacku. Zmeny v zostave stále žiadne, MORTIFILIA celých obdivuhodných dvadsaťtri rokov fungujú s tými istými členmi, gitarista Petr naživo účinkoval aj v AVENGER (ktorí medzičasom transmutovali na BOHEMYST), jeho kolega Franta to už desiaty rok ťahá aj s uznávanými veteránmi sofistikovane podávaného thrash metalu ASMODEUS.
V minulej recenzii som zhrnul svoje dovtedajšie dojmy z tvorby šumavských deathmetalistov, môžem teda rovno priblížiť deväť skladieb, ktoré svižne prehrmia za tridsaťtri minút a nejaké drobné. Skôr kratšia stopáž materiál zhutnila, akoby bol dôraz položený na podstatu, ale pritom sa stále nájde dosť priestoru na nadstavbu v podobe atmosféry a skladateľských nápadov. Tie neohúria novátorstvom, skôr tým, ako prirodzene a nenásilne zapadnú do pravoverného death metalu, ktorému korene v 90. rokoch neodškriepi nikto. V podstate ich ctí aj kvalitný zvuk zo štúdia Hellsound.
Ten by docenila aj nejedna skupina záverečnej generácie švédskeho melodického kovu smrti 90. rokov, kam by MORTIFILIA zapadli bez nejakých problémov a navyše konštatujem, že bez ohľadu na prinajmenšom podvedome priznanú inšpiráciu sa im podarilo nájsť príjemnú dávku vlastného výrazu, podľa ktorej ich spoznáte. Využívanie dvoch šťavnatých „chraplákov“, gitarová hra, harmónie, práca s náladami, skrátka, nejakú kapelu „odtiaľ zhora“ vám to pripomínať môže, ale budete cítiť, že hrá niečo iné a nepočujete to prvýkrát. V ich hudbe sa starý dobrý severský chlad delí o priestor s temperamentom a náladovosťou, je tu veľa celkom strhujúcich harmónií a pokiaľ ide o melodiku, má svoje skoro až do seba zahľadené momenty, vie však zaburácať až tak, že by dokázala zachrániť tie albumy AMON AMARTH, ktoré už vážne trpia syndrómom „chlapi v robote plnia záväzok voči vydavateľstvu“.
„The Great Inferno“ prináša ostrý, niekedy priam rozhnevaný melodeath, ktorý je sympaticky hravý, nebojí sa ani vsuvky so ženským vokálom či zborovým spevom, a vyvrcholením je záverečná chuťovka/orgia/úlet „Gory End Of The Glory Road“, ktorá nás vo finále vrhne do čias sedemdesiatkového hard aj art rocku, niekam medzi FOCUS a DEEP PURPLE. Znie to dobre, skoro by som povedal, že takúto poctu klasikom si cením viac než nejakú ďalšiu DM verziu „Doctor, Doctor“ od UFO či podobnú vec, ktorou rôzni synovia smrti niekedy svetu dokazujú „nie sme pitomci, poznáme aj klasikov“. Texty z pera známeho hudobného publicistu Jana Petrička sú inšpirované Dantem Alighierim, rámcovo ide o „prerozprávanie“ jeho Pekla. České verzie bez pripomienok, ale pri čítaní anglických som mal často pocit „toto by niekto s EN ako rodným jazykom napísal inak“. Odhliadnuc od tohto sa MORTIFILIA opäť o kúsok posunuli a fanúšikovia melodickej podoby žánru by „Peklu“ mali dať šancu.
Solídne nadpriemerné hodnotenie si tento melodický death metal zo šumavských hmiel zaslúži za kompaktnosť a nápaditosť bez toho, aby sa o to druhé snažil kŕčovito.
1. The Great Inferno/Man in the Garden of Fire
2. The Call of Lust
3. Il Gran Vermo
4. Underneath Their Feet
5. On the River of Pain
6. Wolves at the Door
7. The Head of Medusa
8. All the Worships of Demons
9. Gory End of the Glory Road
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.