Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento rok je pro fanoušky tzv. „celtic-punku" velmi příznivý. Kromě odkládaného, letos nakonec vydaného, výborného a zde recenzovaného alba „Turn Up That Dial" od DROPKICK MURPHYS se mohli posluchači tohoto stylu, nesoucího znamení zeleného čtyřlístku, potěšit i novinkou od původně australských, nyní spíš internacionálních, THE RUMJACKS. S pečlivě připravenými skladbami a s novým zpěvákem si na ní tento kvintet pohodářů v bekovkách suverénně upevňuje pozici mezi nejvýraznějšími představiteli zmíněného hudebního proudu.
Oproti albu bostonských legend je „Hestia" víc hudebně a zvukově homogenní, nicméně to v tomto případě vůbec neznamená „nudně jednotvárná". Kapela s rozmyslem dávkuje porce ze své hudební kuchyně tak, aby posluchač neotupěl a stále si držel pozornost. Vypalovačku střídá drsně romantická skladba, následuje virální hitovka, někdy akusticky, pak pro změnu přitvrdí, víc houslí a flétny, pak naopak syrové aranže, žádná šablonovitost a předvídatelnost.
Díky Mikovi Rivkeesovi, který na postu zpěváka nahradil vyhozeného Frankie McLoughlina (údajně kvůli násilnému chování), se celkový sound proti předchozím deskám mírně zjemnil a tak nějak omladil. Přeci jen, McLoughlin byl zjevně větší drsňák a na projevu to bylo znát, Rivkees se umí víc najít i v procítěnějších věcech. Netroufám si tyto dvě polohy nějak vzájemně hodnotit, třeba třetí studiové album „Sleepin' Rough" je také výtečná deska a v porovnání s novinkou bych jen těžko hledal důvody, proč jednu upřednostňovat před druhou. Je to prostě přirozený vývoj.
Všechno zlé je k něčemu dobré a platí to i v případě alba „Hestia". Díky všudypřítomným pandemickým omezením a nemožnosti koncertovat musela skupina najít alternativní cestu jak „naživo" odprezentovat nový materiál fanouškům. Na jejich oficiálním youtube kanálu můžete naleznout téměř půlku písní z alba v „unplugged" formě. Jsou zahrané precizně a přitom uvolněně, v pohodové náladě. Zejména zmíněný Mike Rivkees dokazuje, že je opravdu platnou posilou a bez uzardění se stal hlavní tváří a tahounem kapely.
Novinkou „Hestia" nabrali THE RUMJACKS mírně odlišný kurs svého směřování, nicméně kvalitativně oproti předchozí tvorbě neslevili ani o píď. Letošní počin obstojí v plné míře a jak to bude dál, to se uvidí. Nicméně za sebe strach rozhodně nemám, spíš jsem plný zvědavého očekávání.
1. Neysayers
2. Bullhead
3. Hestia
4. Through The Iron Sights
5. Sainted Millions
6. Tell Me What Happened
7. Rhythm Of Her Name
8. Golden Death
9. Lizzie Borden
10. Light In My Shadow
11. Wanderust
12. Athens To The North
13. Motion
14. Goodnight & Make Mends
Diskografie
Brass For Gold (EP) (2022) Hestia (2021) Saints Preserve Us (2018) Sleepin' Rough (2016) Sober & Godless (2015) Gangs Of New Holland (2010)
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.