Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční kvarteto z Toulouse se za krátkou dobu vypracovalo z lokální kapely na jméno, které je potvrzeno na prestižní festivaly Roadburn nebo Amplifest pro rok 2022. Po vydání jejich poslední desky se není čemu divit. V mnohých ohledech připomínají božské GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Jejich hudba je ale o poznání střízlivější a melodičtější. Postrock se tu snoubí s novou klasikou, trapovými beaty i ambientem. Základní rockovou trojici kytara, bicí, basa doplňuje violonchelo. Kytarista Theophile Antolinos si poměrně tyká s vrstvením linek přes smyčky a basák Clément Libes se dokáže postavit jak k houslím, tak k sampleru. Díky tomu BRUIT ≤ dokáží působit jako vyklidněná ambientní mlha i průrazná, epická postrocková instrumentálka, která se silně opírá o orchestrální stěny.
Čtyři skladby na desce dokáží vyplnit plochu téměř čtyřiceti minut a ani v nejmenším to není strohá a sterilní intelektuální nuda, která by neměla vnitřní pnutí a silný emotivní náboj. Melodie mají smysl pro epičnost, gradaci i dramatičnost. V tom, jak neortodoxně k tvorbě přistupují, mi připomínají například jihokorejské JAMBINAI. BRUIT ≤ nejsou další postrockovou kapelou, která se drží zajetých šablon a klišé. Oproti nedávno recenzovaným MAYBESHEWILL se nenechávají strhnout příliš výpravnými aranžemi, díky čemuž působí umírněněji, civilněji a minimalističtěji. Nic jim to ale neubírá na tom, jak jejich hudba dokáže nést emoce.
Zajímavou kapitolou jsou i dřívější působiště členů kapely. Většina z nich si již v mladém věku sáhla na úspěch ve velkých mainstreamových projektech. I díky nim nemá kapela problém integrovat do své hudby malý komorní orchestr. Krom varhan tu slyšíte lesní rohy i klarinety, které dodávají aranžím hmotu. Jsou přitom použity celkem nenápadně bez toho, aby se stavěly na odiv. Témata skladeb nenastiňují jen jejich jména a případně videa, ale i výběr monologu ve skladbě „Industry“. V ní zazní hlas vědce Alberta Jacquarda, který se krom popularizace vědy velmi aktivně věnoval i politice a filozofii.
BRUIT ≤ sice představují po EP „Monolith“ debutové album s šíleným názvem „The Machine Is Burning And Now Everyone Knows It Could Happen Again“, nejsou to ale žádní zelenáči. Máme co dělat s kvartetem, které opustilo mnohem bezpečnější vody populární hudby, aby si dělalo věci po svém. Touha vymanit se z okovů pravidel tu je stejně citelná jako talent komponovat zajímavé a neotřelé aranže. Výsledkem je zajímavá hudba, která si udrží pozornost, aniž by padla po pasti stokrát omletých šablon.
Již u předchozí desky "Monolith" ve mě BRUIT ≤ vzbuzovali rozporuplné emoce. Na jedné straně povedené náladové až dramaticky gradované pasáže, na druhé straně mnoho tuhých až nestravitelných ploch, které se mi nedařilo vstřebat. Stejně to mám i s touto deskou, chvílemi příjemné mrazení bohužel místy přechází do plytké ospalosti. Přesto se jedná o zdařilou alternativu k v recenzi zmíněmým GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.