Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
"EVERY TIME I DIE bylo těchto 5 členů a nikdy jsme se to nechystali změnit". Tak znělo nedávné prohlášení, které potvrzovalo dohady o budoucnosti krátce po zrušení turné ve Velké Británii. Konec jedné z nejvýznamnějších kapel metalcorové scény přišel poměrně náhle. Navíc hned po albu, které působilo jako velmi významný příslib do budoucna.
„Radical“ byl velmi výrazný zářez do diskografie. Mluvilo se o nejsilnější desce kapely. Vydáno bylo sice už na konci října, ale já se k němu stále vracím. EVERY TIME I DIE našli balanc mezi metalcorem, hardcorepunkem a někdy až baladickými rockovými tendencemi. Má nabušené riffové části, které jsou erupcí ryzí energie. I skladby jako je „Thing With Feathers“, jejíž začátek připomene spíše A PERFECT CIRCLE nebo podobné alternativní spolky. V přístupnosti pak jde daleko za hranu melodického hardcoru a vůbec to nepůsobí jako nějaká úlitba nebo vykalkulovaný posun k mainstreamu. Ty skladby jsou skvělé a důvěryhodné. Zpěvák Keith Buckley na nich podává životní výkon. A nejen on.
Instrumentální stránka nezaostává. I do rychlých riffovaček se daří propašovat velmi výrazné motivy. „Radical“ má jen velmi málo skladeb, které by šlo považovat za vatu. Po těch měsících jsem si uvědomil, že to celé poslouchám bez nutkání přeskakovat, což je u podobných kapel v poslední době celkem vzácné. Alespoň v mém případě. EVERY TIME I DIE dokáží skládat hitovky, které vám vlezou pod kůži už po prvním poslechu, ale nemají tendenci se oposlouchávat, což je u alba, které má třináct skladeb a přes padesát minut, opravdu velmi výjimečný výkon.
Zajímaví hosté jsou pak už jen takovou pověstnou třešničkou na dortu. Ať už to je hostováním velmi vytížený Andy Hull z indie rockových MANCHESTER ORCHESTRA nebo původní zpěvák z NORMA JEAM, později THE CHAIROT, Josh Scogin, který v současnosti trýzní sluchovody s kytarou v ruce noise-punkovém duu '68.
Páteř skladeb samozřejmě tvoří hardcorové „hnětačky“, které mají přímočarý tah na branku a kde Keith řve jako smyslů zbavený. Kdykoliv ale EVERY TIME I DIE uhnou, je tu znát obrovská zkušenost v tom, jak uchopit silná melodická témata. A to jak pěvecky, tak instrumentálně. Třeba taková skladba „White Void“ je toho naprosto klasickým příkladem. Začíná jako stoner rocková hitovka a následně se láme do rockové náladovky ve stylu DEFTONES. Pod povrchem tu bublají zajímavé instrumentální výkony, aniž by příliš vystupovaly a nějakým způsobem si uzurpovaly přílišné místo pro sebe. Písnička je živoucí, proměnlivá a dynamická. Přesto nepůsobí nesourodě. Na velmi širokém žánrovém základě stojí chytře složené aranže, které jsou na sebe navázány naprosto přirozeně a živelně. A to se dá říci o celé desce. Škoda, že je pravděpodobně poslední.
1. Dark Distance
2. Sly
3. Planet Shit
4. Post-Boredom
5. A Colossal Wreck
6. Desperate Pleasures
7. All This and War
8. Thing with Feathers
9. Hostile Architecture
10. AWOL
11. The Whip
12. White Void
13. Distress Rehearsal
14. sexsexsex
15. People Verses
16. We Go Together
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.