Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Adam „Nergal“ Darski ve své countryrockové inkarnaci, dějství druhé. Podařilo se navázat na výtečnou jedničku? Bez debat ano. Podařilo se přinést něco nového, aby nešlo jen o mlácení prázdné slámy? To také. Frontman BEHEMOTH na aktuální desce temného country rocku dokazuje, že i mimo black metal dokáže hledat silné melodie a tvořit skvělé skladby.
Ano, určitě se dá říci, že využívá i těch největších žánrových klišé, ale mi to popravdě vůbec nevadí. Už to není takové zjevení z čistého nebe jako jednička, o to víc je ale znát opravdu precizní práce na každé skladbě. Každá písnička má opět speciálního hosta. Adam zdánlivě ustupuje do pozadí a nechává zpívat nejprofláknutější ikony (nejen) metalové scény. Každá skladba je díky tomu jiná, má jinou náladu, jiný hlas, jinou strukturu. I přesto to jako celek funguje a působí soudržně.
Je cítit, že u každé skladby se někdo zamýšlel nad nazvučením a barvou jednotlivých nástrojů. Díky tomu je i zvuk každé ze skladeb rozdílný. Současně jde také říci, že díky tomu, že Nergal není ve zvuku svázán nějakými pravidly, tu občas máme basu tak „zprasenou“ zkreslením, jak by to nikdy v jiném country rocku neprošlo. Současně si samozřejmě půjčuje elementy z blues, hard rocku a občas i metalu.
Je tu ještě jedna výhoda. I po několika měsících náslechu tu desku stále vnímám jako celek. Nepřeskakuji. Není tu totiž slabých kusů. Každá skladba se podřizuje osobnostem, které tu zpívají, album je tedy dostatečně variabilní a současně i neskutečně nabité hitovkami. V každé z nich je nějaký element, na který se těším. Například hned začátek. Do zlověstných chórů v „Black Hearse Cadillac“ se ozve naprosto iritující hlas nedávno zesnulého Hanka Von Hella, který je svojí přidrzlou barvou nesnesitelný ještě víc, než ta nejotravnější hlasová kreace Jamese Colea. Miluju to. A pak pulzující rock’n’rollová mašina „Losing My Blues“, do které začne krákat Abbath. Baladická, kytarou velkoparádně prokreslená, bluesrocková opera „All Hope Has Gone“ je heroickou poctou rockovému řemeslu. Každá skladba je zkrátka unikátní, každá je skvělá.
U hostujících zpěváků se výkony dají označit za standardní, které od daného člověka očekáváte. Mezi takové lze počítat třeba dánskou metalovou divu MYRKUR. Pak tu jsou ale výkony naprosto překvapivé. Například to, jakým způsobem se své úlohy zhostil David Vincent ve skladbě „Year Of The Snake“. Další velmi zábavnou vložkou je spojení jednotlivých osobností v rámci jednotlivých skladeb. A tak tu například Blaze Bayleyho slyšíme v doprovodu Garyho Holta z EXODUS nebo Alissu White-Gluz z ARCH ENEMY po boku Devina Townsenda.
Za rok a doslova pár měsíců se Nergalovi podařilo složit desku, která vedle debutu nepůsobí jako chudý příbuzný. Naopak. Je to promyšlené album, kde se věnovala pozornost každému detailu. A svým způsobem i odvážný projekt, který po všech stránkách vyšel.
Promyšlené, temné countryrockové album, na kterém se podílela skoro celá metalové scéna.
8 / 10
Skladby
1. Black Hearse Cadillac (feat. Hank Von Hell & Anders Odden)
2. Under the Spell (feat. Mary Goore)
3. All Hope Has Gone (feat. Blaze Bayley, Gary Holt & Jeff "Mantas" Dunn)
4. Witches Don't Fall in Love (feat. Kristoffer Rygg)
5. Losing My Blues (feat. Olve Abbath Eikemo, Frank The Baptist & Chris Holmes)
6. Coldest Day in Hell (feat. Ralf Gyllenhammar & Douglas Blair)
7. Year of the Snake (feat. David Vincent)
8. Blues & Cocaine (feat. Michale Graves)
9. Silver Halide Echoes (feat. Randy Blythe)
10. Goodbye (feat. Alissa White-Gluz & Devin Townsend)
11. Angel of Light (feat. Myrkur)
12. Got Your Tongue (feat. Chris Georgiadis)
Tohle by možná pochválil i Johnny Cash. Škoda, že tam není víc dravějších skladeb, jak by se od metalistů slušelo. Abbath to sám nevytrhne. Ale asi toho lomozu mají dost a při nahrávání těchto věcí chtěli mít klid a pohodu a totéž nabídnout posluchači. A Vincenta bych taky nepoznal, až do půlky songu.
Vypichuji píseň "Witches Don't Fall in Love". Samozřejmě kvůli K. Ryggovi, potvrzuji pravdivost názvu a doplňuji, že to však umí skvěle předstírat. Jinak bych se nevdal.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.