Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Baskický mlyn na mäso, také, ktoré ešte rozhadzuje končatinami, snaží sa voľačo vysvetliť a prípadne sa (neúspešne) doprosiť milosti, melie od roku 1997 a zreje ako ten sardínsky syr, čo sa nesmie vyvážať a je vlastne aj neveľmi bezpečné zjesť ho. S dlhohrajúcim albumom je tu piatykrát, už druhý raz u New Standard Elite, vydavateľstva, ktoré zbiera tie vôbec najohavnejšie BDM spolky. Kto ide do deathmetalových krajností, podzemného znenia a vie, že brutalita je zákon, ten má šancu, že bude vydaný tu. CEREBRAL EFFUSION sú príkladom presne tohto prístupu a navyše potvrdzujú fakt, že na hranie takéhoto materiálu musí byť hráčska i skladateľská šikovnosť nemalá.
Sedemskladbové albumy sa u nich zrejme stali tradíciou, „Ominous Flesh Discipline“ je tretím v poradí. Kosme (vokály, basgitara), Pe (gitary, sprievodné vokály), Jabo (gitary) a Eihar (bicie) niečo namlátia za necelé štyri minúty, niečo iné za skoro šesť a vždy je to elitná zhudobnená brutalita. Náklepové besnenie s trochou slammingu, duniace gitary pália pod tlakom kvantá tónov za minútu, nikde žiadne trilkovanie ani nič podobného, tu je to všetko o drvivých riffoch, ponurých harmóniách a zlovestnej atmosfére. Týmto prístupom CEREBRAL EFFUSION môžu pripomínať ortodoxne surové časy DEEDS OF FLESH, ktorí sa takisto temným vyznením líšili od mnohých kolegov. Vokály sú prevažne grgačky a výlevky, pre niekoho „toto už je moc a celé je to zlé a iba smiešne“, iný na tento názor povie „vieš o tom pibinu baču, toto je úplne presný BDM“. Hlboké zastreté znenie, mierne vytiahnutý vokál, bicie ako keď vrece s kosťami skopnete dole schodmi do hnusnej hlbokej kobky, občas korenie v podobe krátkej hororovej „náladovky“, hudobný obraz sveta, o ktorom dúfate, že sa skutočnosťou nestane.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.