ČAD jsou na československé scéně jednoznačným a významným pojmem. To s sebou zcela samozřejmě přináší hromadu protichůdných názorů na jejich produkci a to tím spíš, že za prvé podobně ostrý crust s nezaměnitelným thrashovým nábojem široko daleko jen tak neobjevíte a za druhé je zároveň díky tomu poměrně lehkým terčem pro všechny ty, kteří chtějí kapele vyčíst její do značné míry stále stejný výraz.

To všechno je naprosto přirozené, stejně jako to, že když budete hoblovat podobně jednoduchý kytarový styl, asi těžko můžete pomýšlet na nějaké nekonečné invenční zázraky. Ale přece můžete být i v tomto případě úspěšní, a to přestože sem tam nějaká vaše skladba vypadá, jako kdyby vypadla z oka své o něco starší příbuzné. Dokud totiž navzdory tomu udržíte prst na tepu většinového posluchačského vkusu, který samozřejmě nechce být jen znovu a znovu šizen vylouhovanou minulostí, ale naopak být stále příjemně překvapován, nemají zde podobné výčitky žádné místo.

A to přesně je případ i ČAD v druhém roce pandemie covid-19, na jehož závěr si nachystali své osmé studiové album s poněkud neobvyklým názvem „Medvede“. Po spoustě hudby, vyprodukované na předchozích sedmi studiových nahrávkách, se na něm zdají být znovu většinově zajímaví a tím pádem i úspěšní navzdory tomu, že u některých položek alba pozorný posluchač významně zvedne obočí a vybaví se mu nějaký kus minulosti skupiny. Jako v otvíráku „Dostal som od otca sekeru“, v „Nepriateľ“, v „Chýbaš priateľ môj“ anebo „Surovec“. V těchto okamžicích se prostě rukopis kapely bohužel nezapře a je to něco, s čím nejspíš nemá cenu svádět nějaký úporný zápas (tím spíš, že už jen ten fakt, že váš rukopis se mezi hromadou jiných nezapře, svědčí nakonec daleko nejvíc o tom, že jste prostě originální).             

Ale to je asi tak vše, co lze „Medveďom“ oprávněně předhazovat. Jinak přináší poctivý čadovský nátěr, do jehož rytmu je radost mávat štětcem či válečkem, podle toho jaký způsob natírání ten který posluchač preferuje. Objevuje se na něm mnoho skladeb, které ve veskrze tradičním duchu potěší svou čerstvě nablýskanou fasádou (za všechny zejména téměř titulní „V meste sú medvede“ s krásně probublávajícími slokami i úderným refrénem, harvestorovsky přímočará „Buldozér“ se značně zhrublým Pištovým vokálem či megachytlavá sypačka „Urážanie hudby“), a nechybí ani kousky, v nichž kapela zkouší zlehounka jiné přístupy. Tady mám na mysli působivou „Ku dnu“, jejíž gradace v melodickém nápěvu na závěr naslouchajícího doslova poutá k reproduktorům, a závěrečný dvojblok „Loď bláznov“ a „Stroskotanci“, vybavený podobně znatelně dramatičtějším podtextem.         

Do jisté míry to jistě souvisí i se zajímavou Pištovou „titulní“ povídkou „Medvede“, která je po vzoru „Bastarda“ znovu součástí bookletu, a jejíž děj se několikrát úspěšně odrazí v textech celého alba. No a booklet samotný, plný krásných ilustrací Valéra Tornáda, je pak znovu výstavní ukázkou toho, o čem jsem už psal výše, a sice jak jsou ČAD navzdory lecčemu stále originální.       

Závratných kvalitativních výšin předcházejících alb „Bastard“ a „Zabi ma“ tedy tentokrát skupina (jejíž koncertní image nově doplnily jakési nárameníky, které tedy působí všemožně, jen ne „metalově“) nedosáhla, protože si zřejmě nenařídila přísnou ignoraci některých genetických shod s vlastní minulou produkcí. I tak ale „Medvede“ stojí na tlapách pevných jak beton a rány, které rozdávají, když se postaví na zadní, bych skutečně nikomu nepřál zažít doopravdy.