OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nějak tak si představuji povedené DLC. Vylepšuje většinu neduhů původní hry, představuje nové lokace a obšírněji vysvětluje lore světa, do kterého je zasazen. Na Frozen Wilds je citelně znát, že tvůrci po megaúspěchu původní hry nebyli skoupí nasypat do rozšíření pořádnou porci peněz a práce.
V rámci DLC se vám otevírá nová a poměrně velká lokace, která je co do zpracování mnohem propracovanější, než jakákoliv část původní hry. Můžete si říci, vždyť je tam jenom sníh. Způsob, jaký tady ale vývojáři a hlavně pak grafici uchopili zimní krajinu, je absolutně dechberoucí. Žádná další prostředí už nejsou třeba. Zasněžená krajina je mnohem bohatší než původní svět, co se originality lokací týče. Máme tu lávová jezírka s vyvěrajícími minerály, které barví okolní led a sníh, jsou zde sněhové a ledové jazyky, hluboké lesy, místo, které dříve bylo přehradou, i část dálnice. Atmosféra je pohlcující a mrazivá. V noci se kocháte polární září, před den čelíte sněhovým bouřím, při kterých se silně snižuje viditelnost, nebo se kocháte mlhami v údolích. Krajina a open world design jsou věcí, které se opravdu hodně povedly.
V původní hře jsem se málokdy kochal krajinou a tady naopak hodně. Ačkoliv tu nejsou viewpointy, přes které se můžete v základní hře podívat, jak dané místo vypadalo za minulé civilizace, tak o tomto tématu budete přemýšlet mnohem častěji než u základní hry. Pohledy z vrcholků hor do údolí nebo mrazivé vánice, při kterých i v běhu Aloy choulí ruce, jsou věci, které na hráče působí a velmi zdařile přenáší atmosféru místa. Mrazivost tu funguje dokonale, někdy vás až překvapí jak variabilně může zasněžená krajina vypadat.
Grafické vylepšení je velmi citelné i na obličejích vedlejších postav a řekněme, že se tvůrci posunuli i při profilování nových postav, které tu potkáte. Ne o moc, ne k úplné dokonalosti, ale posun je znát. Příběh nás zavádí do ledových hor, které obývají členové kmene Banuk. Právě oni jsou zapleteni do hlavní příběhové linie, která zajímavým způsobem rozvíjí některé myšlenky hlavní hry. Kmen Banuk přitom působí o poznání jinak, než ti ostatní, se kterými jste se setkali v hlavní hře. A tak hlavní hrdinka proniká do způsobu života, tradic, oděvů, a dokonce i výtvarné a hudební estetiky Banuků. Tato část možná bude někomu připadat jako vedlejší, ale mě hodně bavila. Souvisí s tím i otázka, kterou nakopnul hlavní příběh. Jak by „restartované lidstvo“ vnímalo fragmenty technologie, kterou zanechala civilizace před nimi? Jako Bohy? Duchy? Démony? Příběh tu opět naťukává otázky tohoto charakteru a mně přijde zábavné nad nimi dumat.
Nešetřilo se ani na hudbě. Téměř padesát minut nových motivů skvěle pásne do epické zimní krajiny. To, že se pohybujete na území specifického kmene, vám občas připomíná rytmika, která je jasně inspirovaná domorodým temperamentem. Hodně motivů opravdu velmi výmluvně plní zadání typu „hudba k poklidné zimní krajině“ a opět to musím říci: Dobrá práce.
Rozšíření postihlo i vedlejší aktivity. Budete při nich hledat modré krystaly, což je vlastně zledovatělá kapalina, která vytéká z mrtvých robozvířat. Banukové ji používají jako platidlo. Za ni si můžete pořídit nové zbraně, které více využívají technologii zbraní u robotů. Takže tu konečně máte něco jako plamenomet nebo ledovou obdobu podobné zbraně (ledomet?). Krom pár nových oděvů tu jsou také nové přírůstky do stromu dovedností, které rozhodně potěší. Dále budete pátrat po barvách, které používají pro své umění, případně objevovat místa, kde jsou figurky vyhynulých zvířat.
Noví enemáci jsou vlastně jen dva, ale to vůbec nevadí, protože jde o opravdu tuhé parchanty, a na vyšší obtížnost bude každé setkání s nimi obdobou bossfightu. Trochu se zapracovalo i na logických rébusech a skákací části. Není velké, ale zlepšení tu rozhodně je. Herní čas záleží hodně na obtížnosti, je možné, že na „storymode“ to bude třeba jen deset hodin, pokud budete chtít projít vše na obtížnost vyšší, je pravděpodobný i dvojnásobek, protože některé bojové výzvy jsou oříškem takřka darksoulovským. A odpověď na otázku, jestli má tento datadisk smysl, i když se jeho cena stále drží kolem pěti stovek? Za mě rozhodně jo.
Odpověď na otázku, jestli má DLC smysl i když se jeho cena stále drží kolem pěti stovek? Za mě v tomto případě rozhodně jo.
8,5 / 10
Developer: Guerrilla Games
Director: Mathijs de Jonge
Producer: Lambert Wolterbeek Muller
Programmer: Michiel van der Leeuw
Artist: Jan-Bart van Beek
Writer: John Gonzalez, Ben McCaw
Composer: Joris de Man, The Flight, Niels van der Leest, Jonathan Williams
Engine: Decima
Platform: PlayStation 4, Microsoft Windows
Release
PlayStation 4 28 February 2017
Microsoft Windows: 7 August 2020
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.