KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když vyšel singl „FN SCAR 16“, byl jsem jak u vytržení. Naprosto frenetická drzá skladba, založená ve své podstatě na jednom úlovitém a primitivním riffu, který v sobě snoubí blackmetalovou nekompromisnost a grindcoreovou brutalitu. Kladl jsem si v tu chvíli otázku, zdali lze ve stejném tempu udržet celou desku. „There's Always Blood At The End Of The Road“ nám dává odpověď, že nelze. První skladba je rozhodně nejvýraznější částí a dá se říci, že zbytek zaostává minimálně o jednu koňskou délku. Celek působí dojmem, že flanderská úderka vystřílela všechny ostré náboje v hned v prvních pěti minutách.
Album se snaží používat stejné finty i v dalších kompozicích, ale riffy ohlodané na kost v tak syrové formě se prostě za chvíli přejí. Navíc, žádný z riffů není tak útočný a hrubý jako právě ten, na němž je postavena pilotní skladba.
Nahrávka se tedy postupem času rozmělňuje a kolovrátkovité opakovačky nedokáží udržet plnou posluchačovu pozornost po celou dobu. Možná kdyby se belgická trojice vrátila k půlhodinovým stopážím, tak by jí to prospělo. Obhajobou délky by mohly být skladby, které se nezaměřují na frontálnía rychlý přímočarý black metal, ale hledají cestu v jiných vodách. Díky tomu tu dochází k noiseovým intermezzům, psychedelicky-disonantním výlevům, rezavým akustickým brnkanicím, které mají albu propůjčit nějakou hlubší náladovost, aby se tak vyhnulo monotónním pastím. Některé zbraně z tohoto arzenálu fungují, jiné o poznání méně.
Zřetelně je cítit, že se kapela snaží vymanit z žánrových frází. Stává se méně rigidní v přístupu k black metalu a otevírá se dalším vlivům. Ústřední trojice desek „De doden hebben het goed“ zakončila svůj příběh. WIEGEDOOD otevírají novou kapitolu. Je to znát nejen ve stylu skládání, ale třeba i na obalu, který uhnul z tradice a konceptu přírodních fotek. Pravdou zůstává, že nová deska představila zatím nejsilnější skladbu kapely. Nic tak výrazného jako úvodtéhle desky jsem od nich před tím neslyšel. Současně si ale pokládám otázku, jestli „FN SCAR 16“ je jen šťastnou náhodou, nebo můžeme očekávat víc takových hymnických výplachů. A na tu si zatím nedokážu odpověď. Čas ukáže. Zatím je pro mě deska „There's Always Blood At The End Of The Road“ albem s jednou skladbou, kterou jsem si zamiloval, a zbytkem lehce nadprůměrné produkce.
„There’s Always Blood At The End Of The Road“ je albem s jednou skladbou, kterou jsem si zamiloval, a zbytkem lehce nadprůměrné produkce.
7 / 10
Wim Sreppoc
- Drums
Gilles Demolder
- Guitars
Levy Seynaeve
- Guitars, Vocals
1. FN SCAR 16
2. And in Old Salamano’s Room, the Dog Whimpered Softly 04:32
3. Noblesse oblige richesse oblige
4. Until It Is Not
5. Now Will Always Be
6. Wade
7. Nuages
8. Theft and Begging
9. Carousel
There's Always Blood At The End Of the Road (2022)
De doden hebben het goed III. (2018)
De doden hebben het goed II. (2017)
De doden hebben het goed (2015)
Vydáno: 2022
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 44:25
Tento album od nich mi sadol asi najviac.
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.