Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když vyšel singl „FN SCAR 16“, byl jsem jak u vytržení. Naprosto frenetická drzá skladba, založená ve své podstatě na jednom úlovitém a primitivním riffu, který v sobě snoubí blackmetalovou nekompromisnost a grindcoreovou brutalitu. Kladl jsem si v tu chvíli otázku, zdali lze ve stejném tempu udržet celou desku. „There's Always Blood At The End Of The Road“ nám dává odpověď, že nelze. První skladba je rozhodně nejvýraznější částí a dá se říci, že zbytek zaostává minimálně o jednu koňskou délku. Celek působí dojmem, že flanderská úderka vystřílela všechny ostré náboje v hned v prvních pěti minutách.
Album se snaží používat stejné finty i v dalších kompozicích, ale riffy ohlodané na kost v tak syrové formě se prostě za chvíli přejí. Navíc, žádný z riffů není tak útočný a hrubý jako právě ten, na němž je postavena pilotní skladba.
Nahrávka se tedy postupem času rozmělňuje a kolovrátkovité opakovačky nedokáží udržet plnou posluchačovu pozornost po celou dobu. Možná kdyby se belgická trojice vrátila k půlhodinovým stopážím, tak by jí to prospělo. Obhajobou délky by mohly být skladby, které se nezaměřují na frontálnía rychlý přímočarý black metal, ale hledají cestu v jiných vodách. Díky tomu tu dochází k noiseovým intermezzům, psychedelicky-disonantním výlevům, rezavým akustickým brnkanicím, které mají albu propůjčit nějakou hlubší náladovost, aby se tak vyhnulo monotónním pastím. Některé zbraně z tohoto arzenálu fungují, jiné o poznání méně.
Zřetelně je cítit, že se kapela snaží vymanit z žánrových frází. Stává se méně rigidní v přístupu k black metalu a otevírá se dalším vlivům. Ústřední trojice desek „De doden hebben het goed“ zakončila svůj příběh. WIEGEDOOD otevírají novou kapitolu. Je to znát nejen ve stylu skládání, ale třeba i na obalu, který uhnul z tradice a konceptu přírodních fotek. Pravdou zůstává, že nová deska představila zatím nejsilnější skladbu kapely. Nic tak výrazného jako úvodtéhle desky jsem od nich před tím neslyšel. Současně si ale pokládám otázku, jestli „FN SCAR 16“ je jen šťastnou náhodou, nebo můžeme očekávat víc takových hymnických výplachů. A na tu si zatím nedokážu odpověď. Čas ukáže. Zatím je pro mě deska „There's Always Blood At The End Of The Road“ albem s jednou skladbou, kterou jsem si zamiloval, a zbytkem lehce nadprůměrné produkce.
1. FN SCAR 16
2. And in Old Salamano’s Room, the Dog Whimpered Softly 04:32
3. Noblesse oblige richesse oblige
4. Until It Is Not
5. Now Will Always Be
6. Wade
7. Nuages
8. Theft and Begging
9. Carousel
Diskografie
There's Always Blood At The End Of the Road (2022) De doden hebben het goed III. (2018) De doden hebben het goed II. (2017) De doden hebben het goed (2015)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2022 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 44:25
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.