OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Desiaty rok existencie môže kapela osláviť všelijako. Mnohí sa „upravia“ rôznymi poživatinami, iní urobia výročný koncert, ďalší skončia, lebo hranie účty ešte stále neplatí, možností je dosť. A sú ľudia, ktorým akurát v jubilejný rok vyjde tretí album, taký, že po zrecenzovaní ho iste nebudem posúvať ďalej.
Takto to spravili napríklad prievidzskí STERCORE, ktorých „Smrtihlav“ rozprestrel krídla do noci 14. januára tohto roku. S tvorcami sme sa bližšie zoznámili pri predošlom albume, v zostave sa odvtedy niečo menilo, s istotou viem, že basák je nový, ten pôvodný to tuším dosť úspešne skúšal v nejakej talentovej speváckej šou. Z bookletu v tomto smere veľa nevyčítam, to je skoro ako nová móda na archívoch, že kliknete na zostavu kapely a tam „none“. Hudba Michal Maslák/Noro Tadial, texty Šušto a Claudia. Ale nahrávalo sa opäť v No Silence Studios a István Simon sa vo fachu vyzná, už minule zvuk stál za pochvalu.
Znenie je súčasné, profesionálne, hutné, čisté a zároveň metalové, dobrý pomer živosti „ľudskosti“ a neplastovej chladnej odťažitosti tu a tam. STERCORE majú svoje zámerne strojovejšie momenty, prekladajú ich výraznou dávkou energie, vášne i búrlivosti a prispôsobujú tomu celkový zvuk. Textovo je album príbehom v jedenástich kapitolách, hudobne rozvíja štýl z predošlej nahrávky, s tým, že aktuálne je žánrovo niekde v modernom melodickom death metale s prvkami death-a metalcoru. Mnoho vyslovene „hitových“ momentov ukazuje na ambície osloviť širšie publikum rovnako ako silné zastúpenie atmosférických, možno až so symfonickosťou koketujúcich pasáží a okorenenie elektronikou, ktoré vrcholí v závere.
Niečo podobné urobili na jednom zo svojich albumov ILLDISPOSED, ani neviem, ako to fans prijali, u mňa vtedy celkom fajn, podarila sa podobná melancholická, „civilne zasnená“ nálada, akú nachádzam aj na „The Death Head“. Inak STERCORE hudobne stále majú blízko k spolkom, ktoré som spomínal minule, a to, že hrajú s potenciálom osloviť viac ľudí si netreba vysvetliť ako nejaký popík. Naopak, moderný melodický extrémny metal v ich podaní je prevažujúco výbušný, agresívne útočí, trhá a do melódií je veľmi dobre zasadený variabilný hlboký revaný Matúšov vokál. Doplnkový melodický spev STERCORE skúsili už predtým, dopadlo to dobre a aj teraz je všetko fajn. Pokiaľ ste metalovo uviazli v 90. rokoch, toto pre vás možno nebude ono, ak však chcete niečo kvalitné, žánrovo neortodoxné, tvrdé a aj „moderné“, smrtihlav vám urobí radosť.
Súčasný melodický extrémny metal s ľahkým nádychom -core a dávkou elektroniky zo Slovenska v porovnaní s tým svetovým vôbec nevyzerá ako nejaký chudobný príbuzný.
8 / 10
Vydáno: 2022
Vydavatel: Gothoom Productions
Stopáž: 37:02
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.