Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rusky mluvícímu dokumentárnímu tvůrci z Francie se na Donbase podařilo něco velmi unikátního. Dokázal natočit dění zevnitř. Jako nezávislý pozorovatel, který jen velmi výjimečně dodává svému materiálu nějaký komentář. Do oblasti přijel zhruba dva týdny poté, co se zde v roce 2014 po anexi Krymu vytvořilo separatistické hnutí. Stále je to dost brzy na to, aby dokázal zachytit osudy běžných lidí a jejich motivace.
Svůj dokument pojímá jako pozorovatelskou misi, které chvílemi dává odlehčeně osmdesátkově „akční“ vizuál při představování hlavních postav, jindy ale akcentuje mrazivost u scén, kde se hlavní role ujímá lynčující dav. To všechno tu je. Řez situací, ve které stačí najít sjednodujícího nepřítele, který může za problémy běžných lidí. Následně víra, že se stačí zúčastnit revolty, a po ní se svět najednou kouzelně změní. Situace, ve níž ze všech možných koutů cáká naivita, tu z plátna vystupuje naprosto plasticky. Člověk má prostřednictvím hlavních hrdinů na dosah ruky téměř archetypální figurky, motající se kolem revoluce s vědomím, že to není specifikum Donbasu. Kdyby něco takového nastalo u nás, bude to, myslím, fungovat velmi podobně. Ať už jde o prospěcháře, kteří touží si z nastalé situace utrhnout co nejvíce pro sebe, stárnoucího komunistu nebo důvěřivou ženu, která posílá Boha trestat Ukrajince.
Krom velmi dobře vybraných postav je tu zachyceno pár situací, u kterých nechápu, jak se mohly dostat na nějaký záznam. Mám pro to asi dvě vysvětlení. Buďto byli lidé před kamerou egomaniaci bojující o každou chvíli pozornosti i ve chvílích, které jednoznačně dokumentují jejich zločinnost, nebo jsou to naprostí idioti. Anebo možná vlastně kousek od obojího. Antony Butts natočil přímé svědectví jednání hlavních představitelů Donbasu, zvažujících dvě možné strategie manipulace referenda o odtržení od Ukrajiny. Stejně tak tu je vidět zastrašování místní omladiny, která nesdílí proruskou orientaci. Pro mě překvapivě je tu jediná situace za hranou, kdy je Antony Butts donucen vypnout kameru. A to ve chvíli, kdy se schyluje k lynčování proukrajinské části obyvatelstva.
Film, který mi v mnohém připomenul Krajinu ve stínu. Hlavně v tom, jak vzniká nenávist a jak snadno je zneužitelná. Mrazivé při tom je vědomí, že nejde o scénářem přikrášlený příběh, ale dokument, jenž velmi zblízka sleduje živé lidi, kteří věří, že jsou na té správné straně.
Díky tomu, že snímek je dvouletým časosběrem, je možné vidět i vývoj v názorech. Od naivní představy, že vydrancování radnice najednou změní chod světa, až po vědomí, že „tam nahoru“ se opět nedostali ti správní. Podobné situace jsem měl možnost viděl zblízka mnohokrát. Naposledy v třímilionové metropolii Bolívie La Paz, kde jsem byl pár dní poté, co na hraních města hořely zátarasy a prezident utíkal ze země. Ten opojný všudypřítomný optimismus lidí, kteří prožili něco silného, a následná iluzorní představa, že prosperita přijde sama bez nějakého většího přičinění. Tady je to stejné.
Odvrácenou stranou situace je užívání vyprázdněných pojmů jako je „svoboda“ nebo „boj proti fašismu“, u kterých jsem si naprosto jistý, že u většiny obyvatel Donbasu fungují jen jako vzletně znějící schránky, které jsou naprosto bezobsažné. V tom lepším případě. V tom horším fungují jako záminka k likvidaci všech, kteří nesdílejí stejný názor.
Tento film by byl velmi bizarní absurdní komedií, kdyby nešlo o dokument. Je tu několik scén, které dávají celému ukrajinsko-ruskému konfliktu zajímavé konsekvence vzhledem k aktuální situaci, protože mnohé podobné principy se opakují. Nedávná akce Ruska v Melitopolu se vlastně snaží použít úplně stejný scénář. Otázkou je, jestli dění v Donbasu bude fungovat jako návod pro „dobrou praxi" nebo lehce prohlédnutelný laciný pokus o podvod na obyčejné lidi.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!