Mohutná exploze spálí jejich vzpomínky na troud. Nad rafinérií se vznáší obrovská ohnivá koule a mění bývalou osadu v hromadu šrotu. Max tu infernální scenérii sleduje ve zpětném zrcátku a rovněž mu dochází, že se pekelní andělé na svých strojích nebezpečně přibližují. Tohle bude lítá bitva, v níž samotné bojiště představuje popraskaná asfaltová silnice. Max sedící v kabině obrovského tahače si nabije svou upilovanou dvouhlavňovou kamarádku, pohledem zkontroluje ukazatel paliva a duševně se připraví na nevyhnutelný střet. Šílení bandité v kožených oděvech vytáčejí motory svých strojů do vysokých otáček. Rozpálená kola rozrývají písčitý terén a vzduch se plní bojovými pokřiky. Tahač už je téměř na dosah a jezdce žene kupředu hlad. Hlad po krvi a benzínu.

Život v ruinách

Postapokalyptický svět. Magnetismem nabité téma, které láká filmaře již pár desítek let. Nabízí nejrůznější možnosti interpretace a dá se navíc dle potřeb dynamicky ohýbat, neboť jej vyloženě nesvazují žádné nalinkované narativní způsoby vyprávění. Ve výsledné formě může jít o horor, akcí nadupanou jízdu, napínavý thriller nebo existenciální drama. Způsobů, jak vybudovat zkázonosné kulisy, se nabízí hned několik. Svět může zdecimovat jaderná válka, smrtící epidemie, přírodní katastrofa masivních rozměrů, pokročilá umělá inteligence, případně návštěva z vesmíru ve formě obřího asteroidu nebo agresivního mimozemského života. Fantazii se meze nekladou, avšak jedno pravidlo je neměnné. Finální produkt bude vždy křížencem sci-fi a dalších libovolných žánrů. Příběh z takového prostředí se musí zákonitě odehrávat v blízké či velmi vzdálené budoucnosti. Tedy v momentě, kdy zbytky lidstva ještě bojují s nastalou katastrofou a nebo se již v proudu času dávno naučily adaptovat na nehostinné a krajně nebezpečné prostředí.

Je spravedlivé zmínit, že kinematografie rozhodně nebyla prvním druhem umění, které se o postapokalyptické téma začalo zajímat. Dávno před tím tu byla literatura, konkrétně anglická spisovatelka Mary Shelley a její román Poslední člověk vydaný roku 1826. Zde vskutku není žádných sporů. Poslední člověk je regulérně prvním postapokalyptickým sci-fi dílem zkoumajícím svět, v němž za zkázou lidstva stála agresivní morová epidemie. Od té doby sice uplynulo moře času, avšak o modrou planetu, po jejímž zdeformovaném povrchu se plahočí zbytky lidstva, nepřestávají mít spisovatelé zájem ani dnes. Důkazem budiž ruský tvůrce Dmitrij Gluchovskij. Série románů Metro (2005–2015) se odehrává převážně v moskevském metru, neboť povrch Země zničily polibky jaderných zbraní. Odvážní muži ve speciálních skafandrech navštěvují radioaktivitou zamořený povrch a prohledávají zdevastovaná torza civilizace ve snaze najít a zajistit cenné zásoby pro zbytky lidstva skrývající se v nekonečných tunelech podzemního labyrintu.

Zpět k filmu. Pokud pomineme filozofií, symbolikou a náboženstvím prostoupený opus Stalker (1979), tak zjistíme, že největší zájem o postapokalyptické filmy přišel až s příchodem osmdesátých let, kdy kulminovala studená válka. S výjimkou snímků typu Vlákna (1984) nebo filmové adaptace 1984 (1984), natočené na základech stejnojmenného románu od George Orwella, se drtivá většina těchto filmů vyznačovala béčkovou až brakovou produkcí. Namátkou Útěk z New Yorku (1981) s fešáckým Kurtem Russellem či Kyborg (1989), jemuž pro změnu dominoval mistr roznožek a majitel sexy úsměvu Jean-Claude Van Damme. Povznést „postapo“ tématiku na vyšší uměleckou úroveň je výsadou spíše mladších filmů. Sci-fi Dvanáct opic (1995) postaveného na propracovaném scénáři. Okázalou formální složkou ošetřeného dramatu Potomci lidí (2006). Já, legenda (2007), jež zdatně variuje zombie klišé. A pochopitelně i znovuzrození jedné klasiky v podobě akční šlehy Šílený Max: Zběsilá cesta (2015).

Historie základní trilogie Šíleného Maxe se začala psát na sklonku sedmdesátých let a svou pouť završila v roce 1985. Není nejmenších pochyb o tom, který z trojice filmů na sebe strhl největší pozornost a dokázal redefinovat postapokalyptický žánr. Šílený Max 2: Bojovník silnic (1982) se navíc stal katapultem pro kariéru dvou mužů. Australského režiséra George Millera, jenž stojí za celou trilogií včetně výše uvedeného rebootu, a herce Mela Gibsona. Byl to právě charismatický Gibson, z něhož role Maxe učinila cool frajera s upilovanou brokárnou, aby se v průběhu dalších let stal nejen akční ikonou a miláčkem žen, ale i uznávaným režisérem a držitelem několika Oscarů. Druhý Max sice nenabízí okázalé příběhové kejkle, ale drtí diváka svým nekompromisním tahem na bránu a úchvatnou prezentací nebezpečných kaskadérských kousků, při jejichž realizaci šlo bez nadsázky o život. Dobrodružství načichlé pachem benzínu a kouřem ze spálených pneumatik právě startuje!

Nová vlna, nové možnosti

Po druhé světové válce začala australská kinematografie bojovat o přežití. Propadla na samotné dno zájmu a dlouhou dobu se plácala na jednom místě. Počátkem sedmdesátých let došlo ke kýžené změně a australský filmový institut začal ve velkém podporovat mladé a nadějné filmaře. Cílem bylo oslovit zbytek světa a především Ameriku. Obrovskou filmovou renesanci trvající až do pozdních osmdesátých let dnes označujeme termínem „Australská nová vlna“. Během této doby vzniklo více než čtyři sta filmů a některé z nich skutečně bodovaly v Evropě a ve Spojených státech. Do těchto filmů vstupovala dravost, originalita, nápaditost, ale také velmi odvážné prvky jako otevřený postoj k sexu a tematizace násilí. Dobrodružné drama Muž z Hongkongu (1975), drsný western Mad Dog Morgan (1976), mysteriózní thriller Poslední vlna (1977), zábavná romance Krokodýl Dundee (1986). To je opravdu jen pár střípků z tohoto zajímavého úseku dějin kinematografie. Pro tento článek je však zásadní, že koncem sedmdesátých let se o své slovo přihlásil i úspěšný student lékařské fakulty George Miller.

Bezpečnost nade vše

Potomek řeckých přistěhovalců George Miller otevřel poprvé oči 3. března 1945 v australském státě Queensland. Filmy měl rád od dětství, avšak nad dráhou režiséra nikdy vážně neuvažoval, alespoň tedy zpočátku. Svůj zájem zaměřil na medicínu a mířil opravdu hodně vysoko, neboť společně se svým identickým dvojčetem Johnem vystudoval prestižní Veřejnou vysokou školu v Austrálii (UNSW). Se získaným vzděláním začal Miller pracovat jako lékař na pohotovosti a tato doba jej navždy poznamenala. Austrálie sedmdesátých let, to jsou dlouhé silnice, vysoká rychlost a žádné airbagy, natož bezpečnostní pásy. Četné fraktury všech myslitelných údů, tepenná krvácení, obličeje sedřené z kůže a pochopitelně smrt. George Miller toho viděl opravdu hodně a začal být doslova posedlý bezpečností za volantem. Na druhou stranu byl i vášnivým milovníkem akčních filmů. Zhruba v první polovině sedmdesátých let se u něho fascinace automobilovou kulturou a vášeň pro film začaly slučovat dohromady. Právě tehdy se v hlavě Millera začal rodit originální filmový koncept.

Blíže neurčená budoucnost, dystopická Austrálie. Světem zmítá chaos a silnicím vládnou nebezpečné motorkářské gangy. Neberou ohledy na nikoho, neštítí se ničeho a ze zástupců zákona si dělají živé terče. Mezi policisty je i jistý Max Rockatansky. Odhodlaný, ideály hnaný ochranitel zákona. A hájit zákon v prostředí, v němž pomalu ale jistě morálka upadá, to není nic snadného. Jednoho dne se motorkáři dopustí zásadní chyby. Brutálně napadnou jednoho policistu a navíc i Maxovu rodinu. Čas pomsty začíná. Ten příběh je sám o sobě strohý, ohlodaný na kost, ale skýtal v sobě jistý potenciál. Miller měl za sebou jen pár amatérsky pojatých krátkometrážních filmů a projekt, který si pracovně pojmenoval Šílený Max (1979), se měl stát jeho celovečerním debutem. Zatím ovšem nevěděl, kde na něj vezme peníze, jak celý film vlastně pojme a především, kdo ztvární titulní roli Maxe.

Zpět ke kořenům

Mel Gibson se pro někoho možná překvapivě narodil v New Yorku jako šesté z celkem jedenácti dětí. Stalo se tak 3. ledna roku 1956. Otec Hutton Gibson byl veteránem druhé světové války, později úspěšný spisovatel a také hluboce věřící člověk. Ve známost vešel rovněž coby kontroverzní kritik římskokatolické církve a v posledních letech života dokonce veřejně popíral některé aspekty holocaustu. Melova matka Anne Patricie pocházela z Irska. Pokud vezmeme v potaz skutečnost, že i předci Huttona Gibsona pocházeli z Irska, Ameriky a Austrálie, dojde nám následovné - Melovi v žilách koluje vskutku divoký krevní koktejl. Životní dráha Mela Gibsona by možná nabrala docela jiný směr, kdyby nedošlo k jedné zásadní životní události.

V roce 1968 získal Hutton Gibson téměř sto padesát tisíc dolarů. Vyhrál vleklý soudní spor s železniční společností, pro kterou pracoval. Hutton na Vánoce roku 1964 uklouzl na ocelové plošině pokryté olejem a sněhem, v důsledku čehož si vážně poranil záda. Jádrem sporu byl tedy pracovní úraz. Se získaným jměním přišlo i důležité rozhodnutí. Hutton poslechl hlas srdce a rozhodl se i s rodinou přestěhovat do Austrálie. Nebylo to jen tím, že měl v Austrálii příbuzenstvo, hlavní důvod spočíval někde jinde. Válka ve Vietnamu nabírala na síle a Hutton si nepřál, aby krvavé spáry válečného šílenství později lapily i jeho nejstaršího syna Mela. Bystrý chlapec měl tehdy krásných dvanáct let, stěhování bral s nadhledem a navíc v sobě objevil silné dramatické cítění. V Austrálii absolvoval katolické středoškolské vzdělání a později si vyhlédl Národní institut dramatického umění v Sydney. Táhlo mu na jednadvacet. Na prknech, která znamenají svět, oslňoval svými výkony v klasických dramatických inscenacích. Tou dobou se rovněž zúčastnil menšího konkurzu. Projekt v rukou třímal naprosto neznámý George Miller.

Dobrodružství za pár šestáků

Popravdě, Gibson dělal na konkurzu pouhý doprovod svému kamarádovi, ale Miller nemohl z charismatického mladíka spustit oči. Zhruba po dvou týdnech mu zavolal a rovnou věnoval roli Maxe. S pomocí příspěvků od sponzorů, kamarádů, filmového institutu, ale také díky vlastním úsporám dokázal dát Miller dohromady necelých čtyři sta tisíc. Musíme si uvědomit, že Miller byl de facto totální režijní amatér a spoustu věcí si osahával takříkajíc za pochodu. Každý krok, každý natáčecí den měl pečlivě připravený a rozepsaný v technickém scénáři. Naivně tedy předpokládal, že vše ostatní bude pouhou otázkou realizace. Problémy však přicházely v pravidelných vlnách. Například uzavření silnic ve městě Melbourne by okamžitě spolklo celý rozpočet. Producent a režisérův kamarád Byron Kennedy začal vhodné lokace hledat v odlehlých a chátrajících městských částech. V místech, kde tráva prorůstá asfaltem a budovy v dezolátním stavu sotva stojí na svých vratkých základech.

Miller i Byron pochopili, že chybějící peníze musejí dohnat vlastní nápaditostí a chytrostí. Pronájem zpustošených budov byl prakticky zadarmo. Některé drobné dekorace a doplňky si štáb pod rouškou tmy „půjčoval“ v přilehlém okolí a nad ránem je zase promptně vracel na místo. Drtivá většina členů komparzu stála před kamerou poprvé v životě. Řidiči z povolání, jako saniťáci a kamioňáci, dostávali od Millera zaplaceno rovnou na ruku. Nutno podotknout, že skutečným členům australského gangu zvaného Vigilantes stačil ke spokojenosti pouze pravidelný přísun piva. Jen díky oddanosti a zápalu celého štábu se podařilo projekt dotáhnout do konce. Během postprodukční fáze došel po šesti týdnech zbytek finančních prostředků. Jinými slovy, profesionální střihač si musel dát odchod a odevzdal Maxe ve stavu, jaký dané podmínky dovolovaly. S tím se režisér odmítal smířit. Tušil, že pod hrubým materiálem se skrývá daleko lepší film. S primitivní snímkovací prohlížečkou značky HKS strávil následujících devět měsíců ve své kuchyni a snažil se film sestříhat, zatímco Byron Kennedy vedle v obýváku pro změnu stříhal zvuk. Šlo o cennou lekci. Většinu roku trávil Miller sledováním vlastních záběrů a tím pádem prožíval i přímou konfrontaci s vlastními chybami.

Výsledek stál za to. George Miller se během pracného dokončovacího procesu posunul jako filmař o kus dál a poučil se z vlastních přešlapů. A co teprve ten nevídaný úspěch po premiéře? Šílený Max dokázal celosvětově vydělat neuvěřitelných sto milionů dolarů! S přihlédnutím ke směšnému rozpočtu se tak stal nejvýdělečnějším filmem všech dob a dokonce si zajistil zápis do Guinessovy knihy rekordů. Tomu se říká nastartování kariéry. Šílený Max si velmi rychle vybudoval kultovní status a zanechal nesmazatelnou stopu v kinematografii, což mimochodem tvrdí i jistý James Cameron, velký fanoušek George Millera. Svět navíc poprvé zaregistroval jméno Mela Gibsona. Jedno bylo zřejmé, dříve či později vznikne i pokračování. Pokračování, jež první díl předčí ve všech myslitelných ohledech.

Ropa nad zlato

I přes fenomenální úspěch Šíleného Maxe režisér George Miller váhal, zda má vůbec smysl pokračovat. Nejen ve smyslu rozšíření jeho kultovního díla, ale s režijním řemeslem všeobecně. Práce na debutu jej zcela vyčerpala. Nebyl si jistý sám sebou a filmařina mu přišla jako strašná řehole. Teprve až když mu blízký kamarád z branže pověděl, že s filmem je to tak pokaždé a lehčí to mít nikdy nebude, začal nadějný filmař opět získávat pevnou půdu pod nohama. Sebevědomí mu dodala i řada pracovních nabídek z Hollywoodu. Chvilku si pohrával s úplně novým filmovým konceptem, ale nakonec zůstal věrný Maxovi, protože vidina většího rozpočtu by mu umožnila získat luxus, o němž si během realizace prvního filmu mohl nechat zdát. Kvalitnější vybavení, větší štáb, stabilnější zázemí. Chyběl jen pořádný nápad. Proto kontaktoval australského scénáristu s britskými kořeny Terryho Hayese, aby mu pomohl vytvořit silné příběhové podloží.

Oba pánové pročítali řadu knih zabývajících se vypravěčstvím a zaníceně debatovali o různých příběhových vzorcích. Hlavní zdroj inspirace přinesl nakonec neúprosný tok dějin. Ropný šok vyvolaný íránskou revolucí v roce 1979 zvýšil skokově cenu takzvaného černého zlata. Cena jednoho barelu se tehdy vyšplhala na absurdních devadesát dolarů. V australském městě Melbourne došlo na extrémně přísnou regulaci ohledně čerpání paliva. Jeden čas fungovala ve městě prakticky jediná benzínová stanice, za níž se jako obří kovový had táhla nekonečná kolona aut. Trvalo to přesně deset dní, než se ozval první varovný výstřel mířený do vzduchu. Miller a Hayes začali polemizovat. Co kdyby palivo nebylo dostupné deset let? Stačilo by to k tomu, aby se systém zhroutil? Hlavní idea příběhu byla na světě. Film se zkrátka musí odehrávat v postapokalyptickém světě, kde nedostatek paliva položil civilizaci na lopatky a kde si každý může dělat, co chce. Ničit, drancovat, zabíjet.

Nový film, nebo pokračování?

George Miller byl odhodlaný vložit vše, co se naučil, do nového projektu. Nejprve bylo ovšem nutné vyřídit byznys. Peníze do filmu vložila malá produkční společnost založená Georgem Millerem a jeho producentem Byronem Kennedym, která částečně stála i za prvním Maxem. Rozpočet činil necelých pět milionů. Distribuci na mezinárodní úrovni přislíbila společnost Warner Bros, nicméně ve vzduchu visel jeden požadavek. Šílený Max sice zaznamenal fenomenální úspěch, ale v Americe byla odezva zdaleka nejmenší. Nepomohlo ani předabování filmu a Mel Gibson tím pádem platil v USA stále za víceméně neznámého herce. Došlo tedy k zajímavé věci. Za velkou louží bude film uveden pouze jako Bojovník silnic, bez jakéhokoliv číslovky. Něco jako reboot nebo úplně nový film. Speciálně pro Spojené státy později vzniklo i krátké shrnutí předchozího děje nasazené před úvodní titulky. Popravdě, bez této retrospektivní vsuvky si dnes Maxe neumí představit žádný fanoušek. Faktem ovšem zůstává, že zbytek světa zná film pouze pod těmito tvary: Šílený Max 2: Bojovník silnic, případně Šílený Max: Bojovník silnic.

Kůže, kam se podíváš

Příběh byl jednoduchý. Svět zničený krvavou přetahovanou o černé zlato. Menší osídlená rafinérie uprostřed pouště. Banda nájezdníků, která se ji snaží dobýt, a jedno velké životní rozhodnutí pro Maxe. Kulisy měl do značné míry zajistit drsný australský terén, ale co kostýmy? Zamýšlená estetika měla vycházet z prvního dílu, přičemž vše mělo být posunuté na novou, značně ujetou úroveň. Extrémní prostředí doslova volalo po rozbíjení zaběhlých klišé. Běžní chlapci si hrají s fotbalovým míčem, ale zdivočelé děti vzešlé z chaosu mají k dispozici kovový a řádně nabroušený bumerang. Na mašině za statným motorkářem obvykle sedí pěkná blondýna, proč za něj neposadit raději blonďatého chlápka v kožených hadrech? À propos, kůže. Talentovaná kostymérka Norma Moriceau platí dodnes za nezapomenutelnou ikonu. Práce na druhém Maxovi jí zajistila nesmrtelnost, a to doslova, neboť na věčnost odešla již před šesti lety.

Ovšem. V době, kdy jí George Miller zaměstnal, bydlela v Sydney. Den co den chodila okolo S&M obchodu s kůží a její mozkové závity jely na plné obrátky. Pak přišel konečně nápad. Podoba postav se ponoří do stylu punku, kůže a sadomasochistických bondáží. Proč ne? Jak se později ukázalo, tento originální přístup ve filmu zvláštním způsobem prohloubil atmosféru postapokalyptické pustiny. Miller nadšeně souhlasil a nechal kostymérce volnou ruku. Norma nelenila a domluvila se s řemeslníky v obchodě. Během pár dní začaly vznikat odvážné kostýmy šité na míru. Kostymérka chtěla každou postavu pojmout jako naprostý originál. Maxova bunda bez rukávu a jeho skřípající noha, kožený motorkář Wez s rudým kohoutem na hlavě, spoře pojatý obleček pro hlavního osvaleného záporáka, řetězy, cvočky, kovové pyramidy … fantazie bez hranic. No a když už jsem načal postavy, tak příště se na ně pořádně zaměříme...