OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Řeknu to zpříma – CRADLE OF FILTH byli, jsou a budou kašpaři. Zatímco jejich vampýrskou maškarádu, kterou Dani a jeho zasviněný ensemble provozoval v ranějším údobí své existence, považuji za jednu z nejpovedenějších a nejpropracovanějších metalových póz, jejich současný „cheap horror“ cirkus mi jde proti srsti. Vlastně šel. Protože Damnation And A Day je návratem k duchovnějším blasfemickým polohám, přičemž inklinace ke krvákovým rekvizitám se nevytratila, jen jaksi vyzrála.
Kolébka špíny pro mě navždy zůstane spjata s nádherným vampýrským eposem Dusk... And Her Emrace, který dodnes vyzařuje tak mocné charisma, že i já, od těch dob poněkud „dozrálý“, se čas od času za jeho zvuků v černém mantlu procházím v padajícím soumraku kol hradu Švihovského, zakoušeje pocity dráždivě transcendentní a rouhavě povznášející. Krom charismatu však Soumrak prozářil i výborný hudební obsah, skloubení black metalu s unikátní kytarovou melodikou a klávesovým i vokálním tyjátrem. Po tomto průlomu však vampýří orchestr propadl kráse stylizace a dodnes mlátí stále prázdnější hudební slámu. Bude snad Damnation And A Day průlomem, návratem do gloriózního tvůrčího příšeří?
Bude i nebude... Bude proto, že CRADLE OF FILTH opustili svůj koncept vyumělkovaného blacku, který razili mimo jiné na EP Bitter Suites To Succubi. Bral jsem ho, ale nadšený jsem z něj nebyl. O to více mě děsila představa všežravé firmy, která ze satanových kašpárků dělá druhé MARILYN MANSON... Jenže! Jaké to překvapení! Ani avizovaný symfonický orchestr, ani avizovaný budapešťský mordochor nic nemění na tom, že Kolébka zhrubla a příjemně zesukovatěla. Základ alba netvoří přebujelé aranže a mnohomluvné klávesy, nýbrž pěkně hutné a kousavé kytary, chrlící typickou směsku trash/death/blackových riffů. Zvuk i produkce jsou nejlepší za dobu trvání hříšného mýtu, energické, precizní, ideálně padnoucí. Jednotlivé kompozice tak zní našlápnutě, šestistrunný démon Paul si hraje s efekty, čímž dodává materiálu nádech překvapivosti. Zvuk svědčí i bezbožné Adrianově artilerii, která konečně netone v plechovém chrastění a suverénně stojí uprostřed revoltujícího chaosu. O kvalitách tohoto bubeníka není sporu, nicméně lysohlavé lamželezo Barker v něm jen stěží může hledat konkurenci. A Dani? Dani se drží svého standartu různorodých vokálních perverzností – skřehot, growling, procítěné deklamace a šepotání… Peklo v hrdle smrtelníka.
Bude i proto, že Damnation And A Day pevně drží tvar díky orchestrálním mezihrám. Nesype se, je ucelené. Dani a jeho špindírové živý orchestr potřebovali. Jejich symfonizace je podobně jako u DIMMU BORGIR soundtracková, přičemž Kolébka narozdíl od severských konkurentů sází na výraznější stylizaci do ujetého satanského horroru. Zmučené výkřiky ženských hrdel, úchylně táhlá tortura smyčců, perverzně ryčící dechy. Lebku dolů, panstvo, to se povedlo náramně. Připočteme-li biblické deklamace vypravěče ‚ze staré pásky‘, leze barometr atmosféry proklatě vysoko...
A přesto nebude. Sázka na kytary působí překvapivě, leč záhy mé nadšení vyprchalo. Nenašel se totiž tvůrčí duch, který by dokázal vymyslet dostatek nosných riffů, zajímavých a chytlavých motivů, nezbytných pro dojem soudržnosti kompozice. Symbióza mezi brutalitou a melodikou jako by zůstala ležet kdesi ve škarpě křížové cesty, kterou si Kolébka prošla. Hledají a postupně nacházejí, tak by se dal vystihnout můj dojem z alba. Jako příjemná zjevení působí nebojácné koketérie s gotickými a doomovými impresemi v podobě chytlavých válů „Mannequin“ (KATATONIA! Nelze ji tam neslyšet!), „With Hurt And Virtue“ a „Thanks God For The Suffering“. CRADLE OF FILTH se oddávají rozvláčnějším tempům, procítěným polohám, experimentují, gradují napětí a hle – ono to funguje! Bohužel ale větší část skladeb na Damnation And A Day sklouzavá do přílišné holosti a „nucené“ agresivity, která se projevuje ztrátou dynamiky a celistvosti písní. Pokusy o návrat ke starým známým „pulzujícím“ vyhrávkám končí mnohdy až trapnými odrhovačkami; na skutečně silný riff se dlouho čeká. Poněkud ztratili fazónu, pánové, a ne a ne ji najít, uchopit a definitivně sevřít v pařátech. S určitou sympatií pozoruji touhu dokázat svou velikost odvržením všech bombastických klávesových ploch a dokonce radikálním vykázáním orchestru do meziher. O to působivější jsou pak chvíle, kdy mu pootevřou světlík a nechají ho zaznít nad hřímajícím metalovým běsem – skvělým příkladem budiž monumentální „The Promise Of Fever“, či burácivý nilský klenot „Doberman Pharaoh“. Nicméně rozporuplnost a neschopnost vytvořit celé pásmo silně nadprůměrných a odkazu minulosti hodných skladeb je z kompletu až příliš patrná. Pod pláštíkem precizní produkce a orchestrální pompy se skrývá několik opravdu dobrých skladeb, které však jen stěží vyvažují kompozice rozpačité. Je-li Damnation And A Day přesvědčivé v jednotlivostech, jako celek má až příliš nedostatků.
Nesvatý duch vznáší se váhavě nad vodami... Dokonalou tmu prořezávají paprsky světla. Za tímhle „kinder metalem“ je cítit poctivá práce a upřímná snaha posunout se o krok vpřed, směrem k pekelné dokonalosti. Proto se mi Damnation And A Day líbí. Bohové chyb nemají, CRADLE OF FILTH ano. Jejich poslední dílko je dle pozlátka velkolepé, ale v jádru velmi zatížené jhem smrtelnosti. Vážím jeho hříchy pečlivě – proto, že si pozornost (a tím i kritiku) skutečně zaslouží...
Pokus o co nejdrsnější projev končí zběsilými thrash/blackovými odrhovačkami, které sice několikrát překvapí pěknými nápady, ale po většinu času pouze ukolébavají ke spánku. Slibovaný orchestr i chóry hrají jen vedlejší, byť docela příjemnou roličku. Povzdechněmež s Villonem: kdeže loňské běsi jsou...
6,5 / 10
Dani Filth
- skřehot, mumlání, jekot
Paul
- kytara
Martin
- klávesy
Sarah Jezebel Diva
- vokály, vzdechy
doprovod
- budapešťské šmidlifidli+mordochóry
Adrian
- bicí
Dave
- basa
1. Hurt And Virtue
2. Better To Reign In Hell
3. The Mordant Liquor Of Tears
4. Babylon A.D. (So Glad For The Madness)
5. Thank God For The Suffering
6. A Bruise Upon The Silent Moon
7. An Enemy Led The Tempest
8. Serpent Tongue
9. Presents From The Poison-Hearted
10. A Scarlet Witch Lit The Season
11. The Smoke Of Her Burning
12. The Promise Of Fever
13. Damned In Any Language (A Plague On Words)
14. Carrion
15. Doberman Pharaoh
16. Mannequin
17. End Of Daze
Existence Is Futile (2021)
Cryptoriana – The Seductiveness of Decay (2017)
Hammer Of The Witches (2015)
The Manticore And Other Horrors (2012)
Midnight In the Labyrinth (2012)
Darkly, Darkly, Venus Aversa (2010)
Godspeed On The Devil's Thunder (2008)
Thornography (2006)
Nymphetamine (2004)
Damnation And A Day (2003)
Live Bait For The Dead (2002)
Lovecraft & Witch Hearts (Best Of) (2002)
Bitter Suites To Succubi (EP) (2001)
Midian (2000)
From The Cradle To Enslave (EP) (1999)
Cruelty And The Beast (1998)
Dusk ... And Her Embrace (1996)
Vempire (Or Dark Phaerytales In Phallusstein) (1996)
Principle Of Evil Made Flesh (1994)
Njehorsi deska...preplacana uboha slatanina...par momentu v podobe orchestralnich pasazi me nadchlo, ale jinak....nuda.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.