Špinavý sníh se mísí s měkkým blátem pokrývajícím zanedbaný dvorek. Ráno je šedé a smutné. Rozvětvené praskliny ve zdech stavení vypadají jako modré blesky na rozbouřených nebesích. Líné ticho utne salva broků vypálená z kulovnice. Na zem dopadají zasažení holubi a zbytky spáleného peří. Krev vyvěrá z otevřených ran a spokojený střelec sedí na parapetu. S vyšinutým výrazem ve tváři si hledá další terč. Oči mapují prostor před sebou a nakonec se zaměří na stáje, odkud vychází děvečka s čerstvě nadojeným mlékem. Hliněná nádoba pod dotekem broků praskne a střepy začnou létat vzduchem. Vystrašená dívka se utíká schovat do bezpečí a její tváře zalije příval slz. Šílený střelec propukne v hlasitý smích. Jeho nemoc mu již dávno zatemnila mysl.

Český spisovatel Jaroslav Havlíček patřil bezpochyby mezi naše nejvýznamnější autory psychologické prózy. Na kontě má řadu novel, povídek i románů. Téměř celé jeho dílo se zabývá pohnutými lidskými osudy a sleduje krajně zvláštní, často až psychicky narušené jedince. V jeho příbězích není nouze o tragédie, extrémně vyostřené situace a pochmurné pointy. Havlíček platil za prvotřídního vypravěče, byť ve svých knihách líčil bolestné lidské osudy s až chladnokrevným odstupem. V jistých ohledech jej můžeme klidně označit za naturalistu. Na základě jeho vysoce hodnocených děl vznikla celá řada televizních i divadelních inscenací. Natočeno bylo i několik celovečerních filmů a troufnu si tvrdit, že sžíravé psychologické drama Petrolejové lampy (1971) od režiséra Juraje Herze patří mezi ty nejzdařilejší.

Slovenský rodák Juraj Herz zažíval v šedesátých letech krásné tvůrčí období, ostatně jako většina tehdejších československých režisérů, herců, scénáristů, hudebníků a vůbec umělců všeobecně. Za Herzův plnohodnotný celovečerní debut můžeme považovat celkem nevýrazné kriminální drama Znamení raka (1966). Osobně si myslím, že film sráží spíše průměrný scénář, než režijní řemeslo, ale i tak to byl svým způsobem solidní start kariéry. Hned druhým snímkem Juraj Herz překvapivě dosáhl na svůj absolutní tvůrčí vrchol a nesmazatelně se zapsal do dějin evropského filmu. Hororové, černohumorně laděné drama Spalovač mrtvol (1968) je opravdovým klenotem naší kinematografie. Technická vynalézavost, revoluční střih a fenomenální herecké výkony v čele s Rudolfem Hrušínským, dělají ze Spalovače mrtvol nezapomenutelný zážitek. S výjimkou pozměněného závěru natočil režisér film přesně dle svých představ a možná o fous překonal i stejnojmennou knižní předlohu od Ladislava Fukse.

Bohužel Spalovač mrtvol přišel ve špatný čas. 21. srpen roku 1968 změnil mnohé, včetně podoby a vývoje naší kinematografie. Uvolněná atmosféra byla rázem fuč a na černé listině se ocitla řada umělců i několik konkrétních filmových děl. Výjimkou nebyl ani Spalovač mrtvol, který putoval do trezoru a vrhnul špatné světlo na tým lidí, kteří za jeho vznikem stáli. Proč tak tvrdé restrikce? Těžko říct. Zobrazení nacismu ve filmu si soudruzi patrně nějak spojili s tehdejší dobou. Juraj Herz si mohl na další spolupráci s Ladislavem Fuksem nechat zajít chuť a téměř tři roky točil pouze televizní výrazně apolitické filmy. Roku 1971 dostal konečně šanci režírovat celovečerní snímek Petrolejové lampy založený na stejnojmenném románu Jaroslava Havlíčka. O adaptaci scénáře se postaral sám Juraj Herz s výraznou výpomocí Lubora Dohnala a Václava Šaška. Do hlavní ženské role si Herz dosadil Ivu Janžurovou, protože ji jednoduše považoval za nejlepší československou herečku. O Petra Čepka, který se nikdy příliš netajil nenávistí vůči komunistickému režimu, musel režisér chvíli bojovat. Vynaložené úsilí se však vyplatilo.

Příběh Petrolejových lamp není zrovna z těch veselých. Máme tu přelom 19. a 20. století. Oslavy Silvestra roku 1899 jedou na plné obrátky a alkohol teče proudem. Během bujaré noci jsou nám poprvé představeny dvě hlavní postavy. Vitální Štěpa Kiliánová a pohledný oficír Pavel Malina. Hlavní hrdince táhne na třicet, pochází z dobře situované rodiny, ale přesto je pořád sama. Proč? Štěpa svým chováním tak trochu nezapadá do své doby. Je svéhlavá, občas prostořeká, užívá si zábavu a před nikým se nepřetvařuje. Ostatní dámy si od ní drží odstup a muži nemají kuráž začít randit s tak nezkrotnou ženou. Štěpa není typická krasavice a i když se odmítá přizpůsobit všeobecně ustáleným morálním konvencím, rozhodně nechce zůstat na ocet. Do příběhu tak opět vstupuje Pavel Malina, za něhož se naše hrdinka provdá. Životem protřelý muž však své nastávající zamlčí podstatnou věc. Nejen, že se jeho statek nachází v dezolátním stavu a potřebuje nutně finanční záplatu, ale Pavel má navíc ještě jedno nepěkné tajemství.

Herz si rád pohrává s proměnlivou atmosférou. Úvod filmu je téměř idylický, prozářený veselými barvami a roztomilou naivitou hlavní hrdinky. Procházky lesoparkem, společenské hry, slunné počasí a srdnatý zpěv šarmantního seladona v podání Karla Černocha. Bezstarostné chování Štěpy ale vrhá stín na její pověst. Pod zdánlivě krásnou fasádou města se skrývá hnilobný základ. Na Štěpu, která hraje kuželky, pije pivo a zůstává za každou cenu svá, míří zpovzdálí pokroucený ukazovák, odsuzující jakoukoliv neposlušnost a odklon od zavedených morálních norem. Hrdá žena odmítá zůstat starou pannou, a jako na zavolanou do jejího života vstoupí někdejší sukničkář Pavel Malina, který je zároveň jejím bratrancem. Po několika schůzích je svatba na spadnutí a vše se zdá být na dobré cestě. Pavel své nastávající slibuje volnost a chce jí takovou, jaká je. Idyla má však v tomto případě opravdu jepičí život. Zpustlý statek představuje rychlé vystřízlivění, nehledě na skutečnost, že Pavel má syfilis.

V tomto bodě už Juraj Herz přechází na temnější tónování. Úvodní bezstarostnost a syté barvy letní přírody jsou nahrazeny špinavým stavením, blátem a šedým sněhem. Povrchní krása městské zástavby ostře kontrastuje s prostředím statku na Vejrychovsku, kde se bída a zmar ukazují v celé obnažené velikosti. Statek zde symbolizuje odtrženost, bezvýchodnost a nenaplnění tužeb Štěpy, která zoufale prahne po založení rodiny. Odpírání manželských povinností se Pavel z počátku snaží bagatelizovat a vše svádí na únavu. Ve filmu se nachází výborný záběr, v němž leží oba manželé na posteli. Pavel křečovitě svírá kulovnici a její hlaveň tvoří překážku mezi ním a Štěpou. Jde o jasný náznak toho, že intimní kontakt v tomto vztahu nemá šanci. Je to rovněž okamžik během něhož náš hrdina prvně vynese pravdu o svém zdravotním stavu na stůl.

Jakmile se vlivem syfilidy u Pavla rozvine progresivní paralýza, jde již všechna sranda stranou. Z líného povaleče se postupně stává líný dement s krajně nevyzpytatelným chováním. Nečekané výbuchy agrese, nadměrné pití alkoholu, zhoršená motorika a ohrožování okolí. I navzdory všemu Štěpa o svého muže pečuje a snaží se mu být oporou. Krátce po svatbě nám Herz předestřel scénu, v níž novomanželé vykračují zaplněným náměstím. Štěpa má krásné šaty, Pavel fešnou uniformu. Muži na pozdrav sundávají pokrývky, dámy zdvořile sklánějí hlavy a Štěpa se dme pýchou. V poslední třetině filmu se Herz k této pasáži vrací, ale tentokrát vše dostává nepříjemně hořkou příchuť. Pavel má ve tváři šílený výraz, nohy si dělají, co chtějí, Štěpa jej podpírá a lidé si na bizarně působící dvojici posměšně ukazují. Jde o chmurný vrchol filmu. Maloměšťáctví, zkaženost a pochybná morálka není o nic lepší, než Čepkova nemocí zdevastovaná postava, která svou podstatou tříští ideály hlavní hrdinky na kusy.

Pro zapřisáhlé čtenáře asi bude vždy těžké udržet si odstup, protože jestli si snímek Juraje Herze chcete vychutnat naplno, nesmíte jej s knižní předlohou příliš srovnávat. Havlíček dává ve své knize značný prostor dětství i problematickému dospívání mladé Štěpy. Daleko více do popředí staví i obyvatelé města se svými upjatými pravidly, kde je každá, byť sebemenší, odchylka od normy trestána pomluvou a zavržením. Snímek je v tomto ohledu daleko přímočařejší, osekaný takřka na dřeň a oproti knize nabízí i pozitivněji laděný závěr. Primárně se však soustředí na nezdravý vztah Štěpy a Pavla. Jakožto oddaný filmový fanoušek tvrdím, že Herz přistoupil k dané látce nejlépe, jak mohl, a zprostředkoval diváckému oku strhující příběh o rozpadu lidské osobnosti, podtržený okázalou vizuální formou a fenomenálními výkony ústřední herecké dvojice.

O Ivě Janžurové toho bylo napsáno více než dost. Patrně jde o nejvšestrannější herečku v historii naší kinematografie. Má výborné komediální vlohy i smysl pro dramatické vystupování. Díly těmto vrozeným předpokladům dokáže zahrát opravdu cokoliv. Rozvernou milenku z filmu Penzion pro svobodné pány (1967) i zkaženou bestii vystupující v mystériem očarovaném hororu Morgiana (1972). Petr Čepek vešel ve známost především díky dvojité spolupráci s režisérem Františkem Vláčilem. Nejprve zazářil jako Ondřej z Vlkova v historické fresce Údolí včel (1967) a skvělý výkon předvedl i v psychologickém dramatu Adelheid (1969). Osobně si ale myslím, že životní výkon ukázal právě až v Petrolejových lampách.

Nebylo to tak, že by herec jednoduše přišel a zahrál. Kdepak. Juraj Herz nedal Čepkovi roli syfilitika Pavla Maliny zadarmo. Očekával důslednou přípravu a maximálně profesionální přístup. Čepek ze starých odborných spisů opravdu studoval chování lidí postižených progresivní paralýzou a konzultoval svou roli i s lékaři. Přesto dlouho trvalo, než podstatu Pavla Maliny dokázal podchytit. Čepek měl již ustálený styl hraní, který se ukázal býti v tomto případě nedostatečným. V minulosti stačilo především jeho charisma a mocný hlasový projev, ovšem Herz chtěl po herci víc, mnohem víc. Protože natáčení probíhalo v relativně uvolněném duchu a na štáb nikdo ze shora netlačil, měl Juraj Herz dost času nato, aby hercův styl přepracoval k obrazu svému. S menší nadsázkou můžeme tvrdit, že za Čepkovu vskutku monstrózní hereckou kreaci je částečně zodpovědný i režisér. Z jeho živelného výkonu jde místy opravdu strach.

Atmosféru filmu dokreslují skvostné kostýmy Ireny Greifové, celá řada dobových rekvizit i vzletné hudební motivy Luboše Fišera. Vlastně ani nevadí, že Dodo Šimončič není žádný kameramanský kouzelník, neboť mu podobně jako impresionistickým malířům stačilo objektivem pouze zachycovat přírodu a neopakovatelná kouzla okamžiků. Kuželky a opodál stojící vychlazené pivo, promenáda v parku za doprovodu zhudebněných básní Františka Gellnera … opravdu se stačí jen dívat a vnímat ty krásné obrazy. Po Spalovači mrtvol režisérův druhý nejlepší film, alespoň tedy za mne. Juraj Herz dokázal bez problémů navázat na skomírající odkaz československé nové vlny, kterou do země zadupala vojska varšavské smlouvy. Petrolejové lampy jsou pozapomenutým skvostem tuzemské kinematografie a jako takový si zaslouží pozornost. Těžký, leč výborný psychologický snímek s jedinečnou estetickou stránkou a životními výkony ústřední herecké dvojice.