Brány pekla otevírají svou náruč. U úpatí zuřící sopky začíná být zatraceně horko. Poletující popílek a jiskry spolu vedou chaotický tanec. Tekoucí potoky žhavé lávy, jež se větví po vyprahlé zemi, vypadají jako obnažené žíly starodávného obra. Uprostřed té infernální scenérie proti sobě stojí dva bojovníci oděni pouze do bederních roušek. Kamenné pohledy plné nenávisti, zpocená těla, na jejichž lepkavé kůži ulpívá popel, a vzájemné odhodlání smáčet čepel v krvi svého oponenta. Kdo z těch dvou má větší právo na pomstu a kdo zůstane stát na nohou až do hořkého konce? Meče se konečně střetnou a začnou zpívat svou ocelovou píseň. Okolní temnotu začne vyplňovat zvířecí řev a nenadálé ozvěny bolesti. Souboj na život a na smrt právě započal.

Ačkoliv má americký režisér Robert Eggers na kontě pouhé tři filmy, stačil si už kolem sebe vybudovat nemalou fanouškovskou základnu. Proč? Protože je jiný. Své filmy staví na opravdu hutné atmosféře, nepředvídatelných, byť ve své podstatě strohých příběhových liniích, a má nebývalý smysl pro detail. Historické období, do kterého se rozhodne vsadit své dílo, má vždy dokonale nastudované a přípravě prakticky pokaždé obětuje i několik let. Stačí si pustit jeho celovečerní debut Čarodějnice (2015) a okamžitě se vás zmocní pocit, že jste formou jakési časoprostorové trhliny pronikli do 17. století a sledujete autentickou výseč ze života jedné zvláštní rodinky. Režisér tlačí atmosféru, autenticitu a prvek nadpřirozena na první místo, z čehož pramení skutečnost, že jeho svérázná prvotina není určená pro širokou diváckou obec.

Ne každý má náladu na sáhodlouhé zbožné dialogy, dobový jazyk, pověrčivost a permanentní strach z neznámého. Tyto dílčí prvky však názorně vysvětlují, proč je styl Eggerse tolik jedinečný. Po mystické Čarodějnici přišel režisér s psychologickým hororem Maják (2019), který je po umělecké a vypravěčské stránce ještě o třídu náročnější. Komorní drama o třech hercích můžeme brát jako děsivou studii lidských charakterů, sondu do hlubin postupně vzrůstajícího šílenství i hodně zvláštní hororovou historku inspirovanou povídkou Edgara Allana Poea. Dobovou atmosféru konce 19. století umocňuje užití černobílého filmu a ortochromatická estetika se zúženým poměrem stran obrazu. Širokoúhlý formát se objevil až v padesátých letech 20. století a Eggers opět udělal vše proto, aby jeho dílo působilo maximálně autentickým dojmem. Oba snímky zaznamenaly velký ohlas na nejrůznějších filmových festivalech a posbíraly celou řadu ocenění.

Podoba třetího projektu měla jasně danou ideu již v roce 2011. Tehdy se Eggers sešel s Alexanderem Skarsgårdem a z jejich diskuze vzešel nápad na hrdinský epos vycházející z vikinské mytologie. Režisér a mladý herec však ani zdaleka nedisponovali finančními prostředky, které by jejich nápadu mohly dát hmotnou podobu. Vše se změnilo koncem roku 2019, krátce po premiéře snímku Maják. Hollywood zbystřil a lapil talentovaného filmaře do svých spárů. Výsledek? Rozpočet okolo devadesáti milionů a mezinárodní distribuce od Universal Pictures. S takovým zázemím už se dá vytvořit pořádná severská rubanice. Robert Eggers dal společně s islandským hudebním skladatelem a scénáristou Sjónem Sigurdssonem dohromady nosnou dějovou kostru inspirovanou starodávným skandinávským příběhem o princi Amlethovi. Kromě zmiňovaného Skarsgårda byla do filmu obsazena celá plejáda zajímavých jmen. Nicole Kidman, Björk, vycházející hvězda Anya Taylor-Joy, ale i ostřílení veteráni Willem Dafoe nebo Claes Bang. Jaký tedy snímek Seveřan (2022) vlastně je? A nezničil svět velkého filmu režisérův jedinečný vizuální styl?

Výraz "příběh" užívám v souvislosti s nejnovějším počinem Roberta Eggerse velmi volně, neboť narativní oblouk je zde ohlodán na kost a působí až primitivním dojmem, ostatně stejně jako drsné období, v němž se vše odehrává. Vikinský válečný princ Amleth na své dětství jen tak nezapomene. Jeho královský otec Aurvandill je zabit rukou vlastního bratra Fjölnira. Úskočný strýc se tak ujímá moci i ovdovělé královny Gudrún a Amleth na malé loďce prchá, aby si zachránil holý život. Opouští skalnaté pobřeží, opouští uzurpované království i svou matku a přísahá, že se strýci jednoho dne pomstí. Po dlouhých letech z malého chlapce vyroste zahořklý válečník. Stane se součástí obávané vikingské hordy, s níž drancuje křesťanské osady rozeseté po celé východní Evropě. Amleth zjistí, že jeho strýc přišel o království a žije v ústraní na Islandu, kde vlastní malou osadu. Divoký mladík vycítí příležitost a propašuje se na palubu otrokářské bárky mířící právě na Island. Čas pomsty nadešel!

To je v jádru vše, přátelé, a přesto nám toho Seveřan nabízí více než dost. Někteří z vás si jistě všimli podobnosti s tragickým příběhem o Hamletovi. Tento fakt rozhodně není dílem náhody, neboť i legendární anglický dramatik William Shakespeare vycházel při psaní Hamleta z výše uvedeného skandinávského příběhu. Seveřan nám tak v jistém smyslu může připomínat vrcholné literární drama oděné do tvrdých kulis Barbara Conana (1982). Existenciální váhání, které je pro Shakespearovo ústředního hrdinu příznačné, však Eggers nekompromisně odsekává a v první polovině filmu nám Amletha předhazuje jako ryzího animálního válečníka, jenž si jde slepě za svým. Jeho přeexponovaná maskulinita, tvrdé svalstvo a hrozivý řev z něj činí jedince, který si s onou pověstnou otázkou „být či nebýt“ příliš hlavu neláme a transformuje ji do zjednodušeného pravidla. Tedy, že „být“ platí pouze pro něj a „nebýt“ vztahuje ke svým hrozivě zmasakrovaným nepřátelům.

Z malého Amletha vyrostl mohutný dlouhovlasý surovec posedlý svým osudem. Zhrzený dědic oloupený o dětství, dýchající pouze pro pomstu a záchranu své matky, což je mantra, kterou si jako posvátný seznam úkolů neustále opakuje. Amleth se dostane do blízkosti svého strýce a pracuje u něj jako otrok v domácnosti. Může jej prakticky kdykoliv sprovodit ze světa, ale jeho pomsta nemá být pouhou popravou, jde mu o krutou odplatu, která se svojí silou vyrovná sopce, jež neustále doutná na pozadí nádherných kinetických obrazů a zrcadlí hromadící se hněv našeho hrdiny. Amleth připomíná běsem posedlého ducha a během temných nocí krutě zabíjí stráže svého strýce, čímž kolem sebe šíří chaos. V záškodnické činnosti mu pomáhá i slovanská čarodějka Olga. Do té se Amleth zamiluje. Získá tím sice nový impulz k bytí, ale zároveň je uvržen na scestí. Možná, že je v životě třeba usilovat o více než o ztracenou čest. Ignorování svého osudu může znamenat šanci na nový smysluplný život. Otázkou zůstává, nakolik již stačila nezkrotná touha po slávě zatemnit Amlethovu mysl a znemožnila mu vidět jinou než cestu krve.

Seveřan jistě není dílem slepě glorifikujícím krutost a zlomyslnou podstatu pomsty. Zkázonosné obrazy smrti často narušují vize hlavního hrdiny vypovídající o smutné minulosti rodokmenu i jeho potenciální budoucnosti. Amleth je rozzuřeným protagonistou oděným do vlčí kůže, navždy poznamenaný zakrnělým dětstvím. Avšak díky četným symbolům a neutuchajícím vizuálním vjemům jej můžeme vnímat i jako člověka, který je vystaven realitě toho, co by mohlo následovat, pokud by se vzepřel svému osudu. Skarsgård je skvělý. Jeho potřebná tělesná konstituce ukazuje divokou sílu, jež se funkčně doplňuje s vnitřní nevinností. A právě nevinnost svíraná animální zuřivostí Amletha dokonale definuje.

Prostý příběh se ve vláčném tempu sune kupředu a neustále kontrastuje mezi explozemi divokého násilí a pravidelným přísunem pohanských rituálů i éterických vizí, během nichž náš hrdina čím dál více bojuje se svým proroctvím. Magická mystika, příval znepokojivých předtuch a těžko definovatelný pocit o neustálé přítomnosti starověkých božstev dělají ze Seveřana jedinečný smyslový zážitek. Amleth hledající bájný meč, bojový tanec po krvi bažících berserkerů, brutální duel mezi potoky žhavé lávy, Valkýra stoupající do kosmických výšin až k branám Valhally. Eggers opět omračuje originálními nápady a zároveň udivuje tím, co si dovolí vměstnat do velkoprodukční podívané určené širší divácké obci. Režisér je sice méně tajemný a nenabízí tentokrát tolik možností k vlastní interpretaci, ale fascinuje nás svým ponorem do hlubin severské mytologie, která nebohého pozorovatele uvrhá do stavu permanentního tranzu.

Skutečně. Některé výjevy mají svou bizarností a hloubkou až magický účinek, který z plátna doslova sálá. V temné kobce probíhající skatologický rituál, během nějž se z chlapce stává muž, přičemž vše doprovázejí zvířecí skřeky, říhání a upouštění větrů. Brutální předchůdce lakrosu, kde se hráči spíše než získat body snaží dřevěnou pálkou přerazit co možná nejvíce holeních kostí. Eggers toho opravdu nenabízí málo, avšak nakolik si danou nálož atrakcí užijete, záleží čistě na vaší otevřenosti a ochotě přistoupit na daná pravidla. Svým vyzněním má Seveřan asi nejblíže k filmu Zelený rytíř (2021) od Davida Loweryho. Hutná atmosféra, dobové reálie, krásné kostýmy, reinterpretace starověkého příběhu a neotřelý přístup upřednostňující práci se symbolikou a náznaky. Nicméně na rozdíl od Zeleného rytíře a především žánrově spřízněného Barbara (2009) nehrozí u Seveřana nástup bahnitého nánosu nudy.

Tím se dostáváme k otázce, nakolik je nejnovější počin Roberta Eggerse komerční záležitostí. Za sebe říkám, že ne tak docela. Rozhodně nejde o popcornovou zábavu a Eggers se nestal otrokem Hollywoodu. Jediný ústupek vidím v podstatně menší kadenci snových pasáží a jejich jednodušší interpretaci. Oproti předchozím režisérovým počinům má Seveřan v rukávu ještě jeden velký trumf. Naprosto úchvatně nasnímané akční sekvence. Není jich tu tolik, aby narušovaly meditativní integritu filmu, ale když se objeví, dokáží vám svou precizností a tahem na bránu vyrazit dech! Eggersův dvorní kameraman Jarin Blaschke odvádí skutečně mistrovskou práci a Seveřan je ve své podstatě nekonečnou přehlídkou jeho nezpochybnitelného talentu. Surové přepadení a postupné dobývání malého městečka se odehraje v jediném záběru. Sledovat téměř nahého Skarsgårda, jak s naběhnutým svalstvem kráčí mezi dřevěnými domky a kosí jednoho nepřítele za druhým, vám vžene adrenalin do žil. Tato scéna svým naturelem evokuje v tom nejlepším slova smyslu úvodní sekvenci ze snímku REVENANT Zmrtvýchvstání (2015).

Pár obdobných pasáží se tu ještě najde, díky čemuž nabízí Seveřan funkční kompromis mezi čistě artovou záležitostí a brutální vikinskou odyseou pro akcechtivé davy. Blaschke samozřejmě neexceluje jen coby pozorovatel mrazivě nekompromisního kontaktního boje. Skandinávie i Island doslova volají po rozlehlé širokosti záběrů, které zachycují majestátnost divokého terénu. Skvělá je tu i práce se světlem. Některé noční scény se topí v monotónní bílé měsíční září a fantaskní výjevy zase ohromují užitím široké škály křiklavých barev. Častým motivem jsou ve filmu plameny olizující nepropustnou temnotu noci. Pokud se tak děje například v souvislosti s bojovým tancem okolo plápolajícího ohniště, zmocní se vás pocit, že Blaschke užívá rám obrazu jako nástroj pro oživení jeskynních maleb našich dávných předků. Připočtěme si k tomu ještě zlověstný soundtrack v podobě dunivých válečných bubnů svolávající bojovníky do zbraně a máme před sebou celistvý audiovizuální zážitek, na který jen tak nezapomenete.

Herecké výkony jsou jednoduše perfektní. Kromě testosteronem napumpovaného Skarsgårda a jeho úhlavního soka Claese Banga, jenž si tu střihnul úlohu proradného strýce Fjölnira, stojí za zmínku i dvě silné ženské postavy. Anya Taylor-Joy jako živočišná pohanka Olga a nevyzpytatelná matka Gudrún v podání Nicole Kidman. Věřte, že i přes strohost příběhu skrývá film i jeden zásadní dějový twist, o který vás určitě nechci připravit. Ani zdaleka jsem se v recenzi nepouštěl do všech tajemství, jež si Seveřan bedlivě střeží a čeká, až si je sami objevíte. Robert Eggers ve svém třetím filmu završil jistý vývojový progres a značně si rozšířil režijní záběr, aniž by obětoval cokoli ze svého charakteristického stylu. Seveřan je děsivě násilný nihilistický film o nekonečném koloběhu pomsty, ale také o volbě mezi láskou a nenávistí. A právě v možnosti zpřetrhat nitě osudu a tím se vyhnout svému předurčení spatřuji jeho největší sílu. Pokud vás předchozí počiny Roberta Eggerse zaujaly, tak neváhejte ani vteřinu, v opačném případě bych si návštěvu kina dobře rozmyslel.