Noční temnotu Los Angeles zmírňují tisíce zářivých světel. Nekonečné dálnice z výšky připomínají obří neonové hady plazící se betonovou metropolí. Pouliční lampy drží stráž na frekventovaných místech, ale bojí se nahlédnout do záludných postranních uliček, kde kriminalita bují jako zhoubný nádor. Uprostřed této noci v jedné restauraci spolu u jednoho stolu sedí dva muži. Obsluha lítá po place, přijímá objednávky, dolévá hostům kávu. Okolní ševelení však tito dva muži příliš nevnímají. Vzájemně si naslouchají, zvažují každé slovo a nic před sebou neskrývají. Nemají důvod hrát kličkovanou a navíc se vzájemně respektují. Jejich souznění je obdivuhodné a magické zároveň, neboť každý z nich stojí na opačné straně zákona.

Tváří v tvář

Fanoušci amerického režiséra Michaela Manna vedou do dnešních dnů tvrdé verbální přestřelky zabývající se jednou jedinou otázkou. Je lepším filmem dobrodružná jízda Poslední mohykán (1992) nebo kriminální epos Nelítostný souboj (1995)? A je druhý jmenovaný snímek zároveň nejlepší kriminálkou všech dob? Na první otázku si musí každý odpověď sám, ovšem v případě té druhé mám celkem jasno. Ne. Nelítostný souboj není nejlepší kriminální podívanou, protože je ve skutečnosti něčím daleko větším. Jde o procítěné melodrama nevšedních rozměrů i o akční řežbu s nejrealističtěji podanou přestřelkou filmové historie. Jedinečnost Mannova životního díla spočívá v pečlivě nastavené rovnováze mezi lidskou tragédií a žánrovým vzrušením. Režisérův atypický přístup k zaběhlé šabloně "policajt honí zloděje" zapříčinil vznik filmu, který se podstatně méně zabývá klasickými nástrahami kriminálního žánru a dává větší prostor selhávajícím identitám dvou nekompromisních mužů stojících na opačných stranách zákona.

A že nejde o jen tak ledajaké muže. Al Pacino i Robert De Niro se v první polovině devadesátých let nacházeli za vývojovým zenitem. Ani jeden z herců už nikomu nemusel nic dokazovat a jejich pracně vybudovaná pověst byla nedotknutelná. Doba, kdy se De Niro začne objevovat v laciných komediích a Pacino si na konto bude připisovat jeden průměrný thriller za druhým, měla přijít až za pár let. Nelítostný souboj vkládá oba herce do podobných žánrových rolí, které z nich v minulosti učinily žijící legendy. Inteligentní policisty ztvárnil Al Pacino například ve snímcích Serpico (1973) a Moře lásky (1989). Zákeřných zločinců z gangsterských fláků Neúplatní (1987), případně Mafiáni (1990), se zase skvěle ujal Robert De Niro. Michael Mann herce záměrně obsadil do rolí, jež funkčně osvěžují naší filmovou paměť, ale zároveň jejich přítomnosti samoúčelně nezneužívá. Ve filmu Kmotr ll (1974) si sice zahráli oba, avšak vlivem různých časových rovin se neměli možnost objevit ve společném záběru. Nelítostný souboj tuto skutečnost navždy změnil a zároveň z jejich prvního setkání učinil vrchol filmu.

V roce 1995 si jednoduše vše sedlo. Al Pacino i Robert De Niro se nacházeli v ideálním věku a kariérním postavení. Ani jeden nebyl pro svou postavu příliš starý, nebo naopak příliš mladý. Michael Mann navíc opatřil Nelítostný souboj nejen úžasnou technickou stránkou, ale také neuvěřitelně propracovaným scénářem, který obsahoval chytrou kriminální zápletku a celou řadu vedlejších dějových linií, z nichž ani jedna nepůsobila zbytečně či snad uměle. Rozkrýt okolnosti vzniku jednoho z nejikoničtějších snímků devadesátých let a pokusit se jej v závěru zanalyzovat, to není snadný úkol. Jenže co nadělám, když mě Mannův opus i po nesčetných projekcích neustále přitahuje jako magnet. Přibližme si nyní společně střet dvou impozantních mužů, střet dvou individualit. Neúnavného policejního workoholika Vincenta Hannu a chladnokrevného profesionálního zloděje Neila McCauleyho.

Příběh ze života

Na počátku všeho stál sen o natočení filmu zakládajícího se na reálném podkladu. Ten příběh znal v Chicagu snad každý. Americký policista Chuck Adamson platil za eso tamějšího sboru. Vyřešil spoustu zapeklitých případů a byl specialistou na mafiánské špičky, jež ovládaly chicagské podsvětí. Roku 1962 byl z Alcatrazu propuštěn recidivista a profesionální zloděj Neil McCauley, který venku začal okamžitě spřádat plány na další velkou akci. Se svou partou vyloupil firmu na výrobu diamantových vrtáků a krátce poté si zloději vzali za cíl obrněný vůz s penězi. Tou dobou už byl McCauleymu dávno na stopě Chuck Adamson. Svérázný vyšetřovatel jednoho krásného dne zastavil domýšlivého zloděje na ulici a následně jej dokonce pozval na kávu. Oba muži spolu seděli v bistru, pili kávu, diskutovali o banálních věcech, soukromém životě i útrapách všedních dní. Zároveň si ujasnili zásadní věc. Pokud se McCauley svého hobby nevzdá, bude jejich příští setkání doprovázeno střelbou. Tak se také stalo.

V březnu roku 1964 sledovala sehraná banda zlodějů obrněný vůz, který vezl tučný finanční obnos do velkého obchodu. Společnost The National Tea Company už dnes sice neexistuje, ale v šedesátých letech šlo o významný řetězec obchodů s potravinami působící především na středozápadě Spojených států. Zloději si počkali, až dojde k předání peněz, a obchod následně přepadli. Čtyřčlenná banda si odnesla několik naditých sáčků s necelými čtrnácti tisíci dolary. Dokonale připravený Chuck Adamson ale nechal zablokovat všechny ulice v přilehlém okolí a znemožnil tak zlodějům útěk. Zločinci opustili své auto a rozhodli se pokračovat pěšky. Během divoké přestřelky uprostřed města padli v malé uličce dva zloději, přičemž šéf skupiny Neil McCauley byl zastřelen o pár minut později. Zemřel na trávníku před malým rodinným domem. Poslední člen Miklos Polesti byl dopaden o několik dní později. Historka hodná zfilmování, nemyslíte?

Dlouhá cesta

Kdyby se Michael Mann nedal na režírování, pravděpodobně by jej dnes svět vnímal jako fenomenálního spisovatele. Narodil se 5. února 1943 v Chicagu. Jeho rodiče Esther a Jack byli židovští obchodníci s koloniálním zbožím. Michael platil již od útlého věku za zažraného knihomola. Četl vše, na co přišel, ovšem nejvíce miloval dobrodružnou a kriminální literaturu, protože ho přitahovaly silné příběhy. Údajně prý s knihou před obličejem usedal i ke stolu během rodinných večeří. Rodičům se nevedlo zle, a tak si Michael mohl dovolit studovat anglickou literaturu na Veřejné státní univerzitě v Madisonu. Tou dobou opravdu reálně uvažoval o spisovatelské nebo pedagogické dráze. Během studií ovšem došlo k zásadnímu životnímu zvratu. Do cesty mu vstoupil Stanley Kubrick. Konkrétně jeho válečná satira Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964). Film se od té doby stal pevnou součástí jeho života.

Po promoci v roce 1965 odletěl na sedm let do Velké Británie a začal studovat Londýnskou filmovou školu, kde se mu podařilo získat magisterský titul. Následovaly první zakázky pro televizi. Michael Mann natáčel reklamy a psal k nim i scénáře. Během tohoto zajímavého období poznal budoucí filmaře jako Ridleyho Scotta či Alana Parkera. Z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že nemalá část velkých režijních es začínala svou kariéru v televizním průmyslu. Mann sbíral zkušenosti a hledal svůj styl, ale ještě úplně netušil, jak se svým budoucím životem naloží. Ve Velké Británii se například stihl oženit, ale v momentě, kdy ucítil potřebu vrátit se do své domoviny, došlo k nenadálému rozvodu. Všechno zlé je však pro něco dobré. Z nevydařeného manželství vzešla dcera Ami Canaan Mann. Dnes úspěšná režisérka, scénáristka a spisovatelka.

Po návratu do Spojených států dostal Mann příležitost u televize. Šanci mu dal zkušenostmi ošlehaný matador Robert Lewin. Legendární scénárista a režisér nechal Manna napsat čtyři zkušební epizody pro seriál Starsky a Hutch (1975). Mann se rovněž seznámil s Josephem Wambaughem. Bývalým policistou, který přesedlal na psaní a pracoval na v Americe populárním seriálu Kriminální oddělení (1973). Z hlediska psaní pochopil Michael Mann jednu podstatnou věc. Pokud má být scénář uvěřitelný a autentický, musí se opírat o fakta. Joseph Wambaugh ukázal mladému režisérovi nový směr, takzvané sbírání informací z první ruky. Mann si velmi dobře vzpomínal na slavný kriminální případ z roku 1964, který jej tehdy velmi zaujal. Neztrácel čas a setkal se s policistou Chuckem Adamsonem. Na základě dlouhých rozhovorů dal Mann dohromady sto osmdesáti stránkový příběh založený na skutečných událostech. Psal se rok 1979 a scénář byl pak postupně upravován a zrál dalších patnáct let.

Sběr zlatých plešounů

Na chvilku se ještě vraťme do roku 1975. Udílení cen akademie s přehledem ovládlo pokračování mafiánské ságy Kmotr ll. Z celkem jedenácti nominací jich snímek dokázal proměnit hned šest. Cenu si krom jiných odnesli i režisér Francis Ford Coppola a Robert De Niro. Zmiňovaný herec společně s kolegou Al Pacinem platili za absolutní herecké hvězdy a sedmá dekáda jim bezmezně ležela u nohou. Dvě rozdílné časové roviny zapříčinily, že se v Kmotrovi nemohli potkat ve společné scéně, a s tím, jak rostla jejich sláva, rostl i nátlak fanoušků. Smělé přání se filmovému světu splní až za dvacet let. Mezitím oba herci ztvární bezpočet ikonických rolí a každý si svou kariéru užije po svém.

Božský Al

Narozen 25. dubna 1940 v Harlemu italsko-americkým rodičům. Havraní vlasy, pronikavý pohled, výrazné lícní kosti a takřka hmatatelné charisma. Připočtěme k tomu obrovskou porci talentu a máme před sebou herce jako stvořeného pro role mafiánů, gangsterů, násilníků i drobných kriminálníků. Avšak Al Pacino toho umí daleko víc. Jeho herecký rejstřík nezná mezí a cizí mu není ani divadelní prostředí. Michael Corleone. Postava ze snímku Kmotr (1972), díky níž se stal Pacino přes noc slavným. Pak už to šlo jako po másle a tento vysoce metodický herec střídal jednu roli za druhou. Uvolněná road movie Strašák (1973), zmiňovaný Serpico, strhující krimi Psí odpoledne (1975) nebo slavné drama ze soudního prostředí ... a spravedlnost pro všechny (1979). S příchodem osmdesátých let vstoupil do jeho života jistý herecký útlum, ale co je důležité, poprvé spojil sílu s režisérem Brianem De Palmou.

I kdyby se stala brutální gangsterská epopej Zjizvená tvář (1983) jediným filmem s hereckým podpisem Al Pacina, navždy by již zůstal legendou. Vzestup a pád kubánského emigranta Tonyho Montany se stal nedílnou součástí světové popkultury a Al Pacino dokázal, že přesvědčivě zahraje absolutně cokoliv. Na počátku devadesátých let došlo k očekávanému uzavření mafiánské trilogie v podobě snímku Kmotr lll (1990). Poté se na obzoru zjevil režisér Martin Brest a jeho zlatá nabídka. Snímek Vůně ženy (1992) přinesl Pacinovi jistou profesní satisfakci. Po nekonečných nominacích získal konečně svého zcela zaslouženého Oscara. Následovala komorní gangsterka Carlitova cesta (1993) s Brianem De Palmou opět u kormidla. Božsky Al spokojeně odpočíval na svém hereckém trůnu a užíval si zasloužený odpočinek. V první polovině roku 1994 se s ním spojil netrpělivý Robert De Niro. Právě si prý přečetl scénář, který si zaručeně musí přečíst i on.

Zuřící býk

Americký herec Robert De Niro se narodil v New Yorku 17. srpna 1943. Oba rodiče byli umělecky založení a věnovali se malování. Po otci Robertu De Nirovi starším zdědila budoucí hvězda stříbrného plátna italské a irské geny. Podobně jako Al Pacino prorazil De Niro v sedmdesátých letech, kdy se objevil v několika ikonických filmech a především navázal dlouholetou spolupráci s režisérem Martinem Scorsesem. Kromě zmiňovaného pokračování Kmotra, které mu vyneslo Oscara, jej jako herce definují snímky Taxikář (1976) a veleslavné válečné drama Lovec jelenů (1978). Na všech třech jmenovaných filmech je dobře vidět De Nirova charakteristická specialita. Pro svou roli je ochoten udělat cokoliv včetně změny hlasu, vzezření, tělesné hmotnosti. Někdy se jeho proměnlivá transformace odehrává dokonce v rámci jediného filmu.

Stačí si pustit boxerské drama Zuřící býk (1980). Kromě výborného hereckého výkonu (druhý Oscar) nám De Niro ukázal působivou práci s tělem. Od osvaleného sportovce až po obtloustlou trosku. Příprava na tuto psychicky i fyzicky náročnou roli ho dokonce málem stála manželství. Osmou dekádu si herec doslova osedlal a zazářil v nejednom pamětihodném snímku. Kolosální drama Tenkrát v Americe (1984), historií nabyté dobrodružství Mise (1986), mysteriózní horor Angel Heart (1987). Na prahu devadesátých let vstoupil do jeho života již popáté Martin Scorsese. Stylotvorná reklama na lidskou zkaženost Mafiáni potvrdila De Nirovu životní fazónu. Následovala série dalších parádních snímků a herec si na konto připisoval jeden úspěch za druhým. V roce 1994 mu jistý producent Art Linson poslal scénář, který De Nira naprosto uchvátil.

Pomalými krůčky k dokonalosti

Na sklonku sedmé dekády držel v ruce Michael Mann autorský scénář, jenž už tehdy nesl pracovní název „Heat“ (český distribuční název Nelítostný souboj jsem nikdy nepochopil, ale budiž). Byl ambiciózně pojatý s důrazem kladeným na realismus, avšak Mann neměl takřka žádné režijní zkušenosti. Jeho prvním ryze filmařským počinem se stal televizní, sportovně založený snímek Míle do Jericha (1979). Na scénáři se ve valné míře podílel sám Mann a řekněme, že příběh je podstatně kvalitnější než neotesané režijní řemeslo. Hned v dalším díle už ale Mann začal nebezpečně vystrkovat růžky. Kriminální thriller Zloděj (1981) se strhujícím Jamesem Caanem v hlavní roli ukázal výrazný posun režisérských schopností, které si Mann postupně osvojoval. Natočení filmu, k němuž si opět napsal scénář, byla přitom pro Manna z nouze ctnost, protože nedokázal najít vhodného kandidáta na režijní pozici.

Následoval velmi průměrný horor Pevnost (1983) a podstatně lepší mysteriózní thriller Červený drak (1986). Po celou dobu Mann neustále brousil a piloval svůj jedinečný autorský scénář založený na skutečných událostech. Pokud má někdo vrozený talent pro psaní a usilovně na něčem pracuje řadu let, zákonitě z toho musí vyrůst výjimečné dílo. Režisér si tuhle skutečnost uvědomoval a stále více prahl po realizaci projektu. Scénář mu popravdě přišel natolik spletitý, že se ho rozhodl zhmotnit formou televizního seriálu. Plánovanou televizní show pro společnost NBS měl zahájit devadesátiminutový pilot. Seriál měl být zaměřen na kriminální případy, které bude řešit policejní oddělení v Los Angeles. Policistu Vincenta Hannu si měl zahrát Scott Plank a zloděje Neila McCauleyho Alex McArthur.

Za překvapivě svižných devatenáct dní bylo hotovo, avšak zástupcům televizní společnosti se výsledek příliš nezamlouval. Trnem v oku jim byl hlavně údajně nevýrazný Scott Plank v roli Hanny. Režisér zatvrzele odmítal přeobsazení a tak byla celá show zrušena. Pilot byl upraven ve střižně a vydán jako samostatný televizní film Přepadení v L.A. (1989). Veškerý děj, potažmo snímek jako takový, připomíná laciný kastrát z pozdějšího kriminálního opusu, jímž si Mann navždy podmanil filmový svět. Režisér měl sice na kontě několik solidních zářezů, ale stále si nemohl vyskakovat, v důsledku čehož s ním zástupci filmových studií tak trochu orali. Mann nutně potřeboval zlatý štych, a ten nakonec skutečně přišel.

Přesně vržený tomahawk

Román Poslední mohykán od spisovatele Jamese Fenimora Coopera byl poprvé vydán už v roce 1757. Ačkoliv názory na jeho kvalitu mezi čtenáři celkem polarizují, Michael Mann v něm vycítil potenciál. Zaujala ho myšlenka o klasickém hrdinském příběhu zasazeném do prostředí divoké přírody, která filmaře přímo vybízí k natáčení opulentně pojatých panoramatických záběrů. Na volné adaptaci scénáře se podílel Mann se dvěma dalšími lidmi a výsledek jejich snahy udělal dojem na Daniela Day-Lewise. Zájem talentovaného britského herce spustil lavinu, protože k projektu přitáhl 20th Century Fox a produkční společnost Morgan Creek Entertainment. Rozpočet okolo čtyřiceti milionů dolarů umožnil režisérovi natočit film dle své vize, čehož beze zbytku využil.

Daniel Day-Lewis je samozřejmě šílenec, neboť aby se sžil s postavou Sokolího oka, zmizel na pár měsíců do hlubokých lesů, kde se učil lovit zvěř, střílet z pušky, stavět vory a vrhat tomahawky. Stanislavského metoda v praxi, vážení! Michael Mann v Posledním mohykánovi poprvé naplno předvedl svou režijní specialitu, a sice dokonalou práci se světlem během nočních scén, jež ve filmu zabírají téměř polovinu stopáže. Připočtěme k tomu nezapomenutelné hudební motivy, odporného záporáka Magua, dokonalou závěrečnou čtvrthodinku – a máme tu kinohit jako vyšitý. S vydělanými sto čtyřiceti miliony v kapsách investorů si Michael Mann získal uznání a konečně dostal zaslouženou tvůrčí volnost. Chvilku si pohrával s možností, natočit životopisný snímek inspirovaný životem herce Jamese Deana, ale nakonec se definitivně rozhodl pro realizaci svého vyzrálého scénáře.

Tři králové

Ohledně obsazení měl Michael Mann víceméně jasno, alespoň pokud jde o ústřední dvojici protagonistů. Postavit proti sobě Al Pacina a Roberta De Nira byla vábivá myšlenka, o jejíž zhmotnění se pokoušelo nejedno hollywoodské zvíře. Nikdo ovšem neměl v ruce tak parádní a po všech stránkách vzrušující materiál, jakým disponoval Mann. Scénář prošel za dlouhé roky bouřlivým vývojem, přičemž nejzajímavější nápad dostal režisér uprostřed osmdesátých let. Proč více neprohloubit vztah mezi policistou a zlodějem? A nebo ještě lépe. Proč nevytvořit maximálně schopného policistu, který by choval nepředstíraný obdiv k profesionálnímu zloději? Dva mistři ve svých oborech chovající k sobě vzájemný respekt. Tomu prvnímu se vlivem posedlosti prací hroutí soukromý život a ten druhý se pro jistotu nechce na nikoho vázat. Neotřelé, uvěřitelné a pro herce zatraceně přitažlivé.

Producent Art Linson se k projektu dostal během předprodukčních příprav, a protože měl kontakt přímo na Roberta De Nira, scénář mu zaslal. Do telefonu nezapomněl opatrně zmínit, že Mann pro druhou hlavní roli počítá s účastí Al Pacina. Jistě, takových už bylo. Jenže čím více se De Niro textem pročítal, tím rostl jeho zájem a nepokryté nadšení. Svého hereckého kolegu znal velmi dobře a po krátkém telefonickém rozhovoru bylo víceméně rozhodnuto. Jakmile na veřejnost uniklo pár informačních střípků, začal marketing rozjíždět svá masivní ozubená kola. Dva legendární herci poprvé proti sobě a v jediném filmu! To se přeci musí prodat samo. Michael Mann mezitím pověřil terénní pracovnici Janice Polley, aby po celém L.A. zajistila co nejvíce vhodných lokací. Samotný průzkum trval od srpna až do prosince roku 1994. Ve filmu nenajdete jediný umělý interiér, neboť režisér byl od počátku rozhodnut celý film točit pouze v reálném prostředí.

Na pozadí produkčních příprav, které nabíraly tempo každým dnem, došlo k několika nezbytným schůzkám mezi režisérem a oběma herci. Témata se nabízela sama. Jak pojmout postavy, vyladit jejich charakter a dát jim duši. Al Pacino vnímal poručíka Vincenta Hannu jako nezdravě umanutého workoholika. Jeho bezedný zdroj energie a časté exploze emocí přičítal hypotetické závislosti na kokainu. Manna tahle myšlenka zaujala natolik, že uvažoval závislost na droze zakomponovat i do scénáře, což mu sám Pacino rozmluvil. Už takhle měl Hanna několik charakterových vad, proč být doslovný a házet mu pod nohy ještě pletky se zakázanými látkami? Al Pacino založil svou hereckou kreaci na fyzickém výkonu hnaném širokou škálou gest a nečekanými divokými výpady vůči okolí. Vincent Hanna musel být arogantní, dychtivý po informacích, ale zároveň také po čertech chytrý a bezmezně oddaný svému povolání.

Robert De Niro na to šel jinak. Prvotřídní zloděj Neil McCauley musel proti Hannovi působit jako charakterový protipól. Psychicky vyrovnaný, citově odměřený, maximálně koncentrovaný a – podobně jako Hanna – výrazně inteligentní. De Niro důkladně nastudoval případ z roku 1964. Skutečný McCauley za sebou nechal jen pár dostupných informací, ale i ty se herec snažil nějakým způsobem zužitkovat. Svůj výkon založil na úsporném herectví s důrazem kladeným na neustále soustředěný výraz v obličeji. Nečitelná maska, za niž je téměř nemožné nahlédnout. Jako pokerový hráč připravený kdykoliv zaskočit své oponenty nenadálým útokem. Absolutní profesionál, který nervy drží na uzdě i ve vypjatých situacích. Michael Mann mohl být spokojen. Žádné hvězdné manýry, ale dva soustředění herci s bohatými zkušenostmi. Stačilo jen obsadit zbytek osazenstva a konečně začít točit.

Ti ostatní

Velkou šanci si nechal ujít oslovený Keanu Reeves, který dal raději přednost Hamletovi v divadelní inscenaci. Peníze až na druhém místě. Jak můžeme vidět, Reeves se této zásady držel již od počátku své kariéry. Člena zlodějské bandy Chrise Shiherlise, jenž má mimo jiné problémy s hazardem, si tak střihnul Val Kilmer. Bandu doplnil ještě urostlý herec Tom Sizemore jako Michael Cheritto a představitel kultovních násilníků Danny Trejo si zahrál zloděje jménem... Trejo. Pro děj nesmírně důležitou postavou je proradný psychopat Waingro, jehož bezchybně ztvárnil Kevin Cage a jde bezesporu o nejvýraznější roli jeho kariéry. Za zmínku jistě stojí i obchodník s kradeným zbožím a zprostředkovatel zlodějských zakázek v jedné osobě, Nate. Elegantního muže obestřeného oblakem tajemna perfektně vystihl Jon Voight. Pro doplnění ještě uveďme, že předlohou pro Natea se stal bývalý kriminálník a recidivista Edward Bunker. Tento chlapík to z vězeňské cely dotáhl až na dráhu spisovatele a příležitostného herce. Životní cesty mohou být opravdu nevyzpytatelné.

Výrazným kořením filmu Nelítostný souboj jsou i ženské elementy, na což bychom neměli zapomínat. V jistém ohledu se nám mohou zdát zatlačené do pozadí, jejich jednání má však přímý vliv na mužské protagonisty, o čemž si povíme později během rozboru. Středobodem příběhu je zvláštní vztah dvou rozdílných mužů, proto režisér nechtěl na ženské postavy prvoplánově strhávat pozornost, čemuž uzpůsobil i obsazení, které nesázelo na blyštivé hvězdy stříbrného plátna. Převážně televizní herečka Diane Venora si zahrála Justine, manželku poručíka Vincenta Hanny. Její psychicky nevyrovnanou dceru Charlene z předchozího vztahu dostala na starost mladičká Natalie Portman. Zmiňme ještě Ashley Judd jako manželku nenapravitelného gamblera Chrise Shiherlise. Poslední pro děj nepostradatelnou ženou je nezkažená Eady, k níž se pokusí připoutat osamělý solitér Neil McCauley. Pro herečku Amy Brenneman šlo tehdy o první velkou hereckou příležitost.

V příštím, druhém díle našeho povídání prozkoumáme fotogenické ulice Los Angeles ... a samozřejmě spoustu dalšího!