Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trojicu z austrálskeho Perthu sme tu už mali a bez ohľadu na to, že sa neviem rozhodnúť, či je táto banda záhadná alebo len normálne lajdácka, pokiaľ ide o nejaké informácie o nej, vydala prvý dlhohrajúci album, ktorý za niekoľko viet určite stojí. SENSORY AMUSIA v zostave Shaun Maloney (gitary), Joel Parkyn (basgitara), Jei Doulberice (vokály), s bubeníkom neznámeho pôvodu na ňom odpaľujú nálož súčasne znejúceho brutálneho death metalu s hutným, vcelku ostro rezaným čitateľným zvukom. Osem intenzívnych, agresívnych a drviacich skladieb znie na austrálske pomery netradične „americky“. Sú priamočiare, ale tvorcovia nezabúdajú ani na akurátnu dávku hráčskej techniky a nie je núdza o dramatické harmónie a rôzne vyhrávky. Nájde sa v nich priestor aj pre breakdowny a občasné „trilkovanie“, podstatou je však nemilosrdný koberec rytmiky často vo vysokých tempách, nad ktorým burácajú gitary a basa.
Vyzdvihnúť takisto možno veľmi dobre zasadené a frázujúce divoké, útočné hĺbkové i revané vokály. Výrazné melódie dodávajú ďalší rozmer nemilosrdnému, pomerne sofistikovanému nárezu, aký by mohol osloviť tak fanúšikov newyorských slam/BDM praotcov s chuťou dať šancu aj oveľa mladším bandám, ako aj ľudí, ktorých bavia DYING FETUS, MISERY INDEX a takisto ABORTED, DYSCARNATE, BENEATH THE MASSACRE a podobne. Bez ohľadu na nejaké -core momenty sa dá hovoriť o reprezentantoch jednej zo súčasných podôb najextrémnejšieho subžánru kovu smrti. „Breed Death“ nie je albumom, o ktorom sa dá písať ako o diele otvárajúcom brány do nejakých jeho nových dimenzií. U Lacerated Enemy, vydavateľstva, ktoré sa do veľkej miery zameriava na kapely snažiace sa kráčať progresívnejšími cestami, prípadne na tie, ktoré čerpajú aj z deathcoru, predstavujú SENSORY AMUSIA skôr „tradicionalistov“. V porovnaní s tým, čo si dnes môžeme predstaviť pod pojmom „súdobý austrálsky death metal“, ide skoro až o „odrodilcov“. Ale hrajú naozaj dobre.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.