Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rock a jeho hranice. Nebo spíš nekonečný prostor, kterým lze toto slovo vyplnit. Od klasického hard’n’heavy přes noise’n’rollové válcovačky až po alternativní legendu. Loňská úroda na tomto poli byla velmi bohatá jak v množství, tak i v odstínech.
Návrat po patnácti létech. První a poslední stonerová kapela, která vyšla na vydavatelství RedBlack. Pak se za nimi zavřela voda. V roce 2021 bez většího haló vydali desku. Desku, která navazuje na předchozí alba „Drivera“ a „Closer Than Ever“, jako by je Lagovci vydali včera. Jako by těch patnáct let neexistovalo. FLOOD jsou jistota. Lidstvo klidně projde apokalypsou, ale můžete vzít jed na to, že pár let poté z nějakého kanálu vypochodují FLOOD a budou hrát jednoduchou, funkční, dobře udělanou kytarovku s chrapláckým zpěvem, která vám necpe nějaké laciné melodie. Dobře, asi lze uznat, že za tu dobu trošku ubrali nohu z plynu, je tu možná o něco víc bluesrocku, ale není to změna nijak zásadní. A je to jediný hardrock, který z minulého roku dokážu vzít na milost.
Horečnatá spacerocková opera na špatně natrávených drogách, která hájila domácí barvy například na lublaňském showcase festivalu MENT. Brňáci odvážně bruslí kolem postpunku i noiserocku a rozhodně se nenechávají svazovat nějakou konkrétní formou, a to jak v žánrech, které okupují, tak ve stavbě skladeb. Mladí a neklidní. Výrazné dunivé basové party a silně rozostřené kytarové mlhy. Nezúčastněný a jakoby nepřítomný drzý vokál, při kterém chcete někoho proplesknout. Tady snad někdo otevřel večerní kurzy pro lidi, co chtějí mít nesnesitelný drzý hlas. Mohli by v tom soutěžit s KURVY ČEŠI, ale o tom zas někdy jindy.
https://sinksbrunn.bandcamp.com/
Mix UŽ JSME DOMA, MŇÁGY, ZNOUZE a třeba i BRATŘÍ EBENŮ nebo RADŮZY. Tak ne. To byla laciná berlička, co? Ale představu snad máte. Silné písničky se specifickou poetikou ze života. Je úplně jedno, jestli tomu budeme říkat folk rock, indie, alternativa nebo feministický death metal z kuchyně bytovky. Hravě vrstvené vokály a dechy uprostřed pulzující rytmiky. Holky, co umí péct makový buchty. Hudba do nepohodlného počasí. Někde jsem četl, že mají kořeny v postpunku. Tak pokud vedle sebe dáme tohle a výše zmíněné SINK, zjistíme, že stylové šuplíky jsou naprd. Postpunk tu znamená všechny barvy duhy.
Rockový buldozer. Basové hřmění. Rock’n’roll, kterej kouše. Hořko-kyselá příchuť textů. PROHRA PRAHA, ve které najdete provařené masky z jiných kapel, jenž se motají kolem Silver Rocket, vydávají třetí desk… prsten? Vydávají svůj první prsten/třetí nahrávku. Ano. Nikoliv vinyl. Nikoliv kazety nebo CD. Ale prsten. Ostatní se ale nemění. Zase velká porce noise-rockové neotesanosti, která si nebere servítky. Nesmlouvavá dunivá hrubozrnnost, ve které je skřípavá kytara tím nejpřátelštějším elementem, se kterým se můžete kamarádit. Všechno ostatní je nebezpečné. Basa má tendenci vás rozválcovat na nudle a bicí zadupat hluboko pod zem. A že jen tři písničky. No a?
https://prohrapraha.bandcamp.com
Pohrobci olomouckých countryrockerů NYLON JAIL. Kapela, kolem které jsem četl spoustu celkem podivných marketingových keců o tom, že brnkala na festivalu v Horní Dolní a vyhrála nějakou soutěž. Za to palec dolů. Nemají to zapotřebí. Palec nahoru za to, že dokázali domácí kytarové scéně vdechnout psychedelické barvy. Za zvuk od Amáka. Za hlasivky, co vstaly z mrtvých. „Let's Burn Heaven Again“ je jedna z nejatmosféričtějších desek roku 2021. Se skvělou čistou produkcí, dotaženou řemeslnou stránkou a spoustou parádních nápadů.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
