Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koncert amerického cover fenoménu se dvakrát odkládal. Z roku 2020 na 2021 a následně na 2022. Zdá se, že v mezidobí kapela ještě nabrala popularitu. Celá story celého ansámblu je skoro jako z pohádky. Scott Bradlee si natáčí videa, jak s kámošema ve sklepě svého domu zkouší coverovat známé písně ve swingovém a ragtime duchu. Jako jazzový hudebník se nemůže v New Yorku prosadit, ale ta videa změní jeho život. Najednou mu píše i Neil Gaiman. Kariéra raketově stoupá. Bradlee má štěstí na spoluhráče a z jeho projektu se stává světově uznávaná značka.
Popravdě jsem byl zvědav, jaký typ lidí tento koncert přivábí. Prostor, kde se koncert koná, je většinou určen pro plesy a jiné velmi sváteční události. Kupodivu tu z plzeňských swingařů nevidím skoro nikoho. Většinu osazenstva tvoří normies, kteří si navoskovali kníry a oblékli kšandy, případně si slečny nasadily šaty jako z třicátých let, ideálně i nějaké to opeření za čelenku do vlasů.
Koncert začíná s „Happy Days Are Here Again“, následovanou songem „Roaring 20s“ od PANIC! AT THE DISCO, a mně začíná být jasné, že tento večer bude mít jednoho velkého nepřítele a tím bude zvuk. A také jednu obrovskou devizu, jíž budou zpěváci a zpěvačky, které jen tak neslyšíte. Hlasy, které jsou zde ke slyšení jsou opravdu mimořádné rozsahem, barvou i technikou.
Zhruba někdy po „Oops!... I Did It Again“ od Britney Spears a „I Will Survive“ od Glorie Gaynor si začínám uvědomovat, s čím budu mít největší problém. POSTMODERN JUKEBOX až příliš tlačí na pilu. Hecování mezi písničkami je jak z nějakého druhořadého kabaretu. Bohužel, lidi na to nadšeně reagují. Konečně někdo přijel a udělal tu pravou americkou show plnou nefalšovaných amerických úsměvů, velkých gest, přehrávaného patosu i bezbřehého manýrismu. Škoda. Ke swingu jsem si nějak představoval trochu víc komornosti a podobnou úroveň prezentace, jakou se kapele podařilo nacpat do bezchybného hudebního výkonu.
Ten snad krom poměrně laciných sólových výstupů při závěrečném představování kapely fakt neměl chybu. Hlavně vokály byly prostě neuvěřitelné. Ostatní se zvrhlo v trochu upocené divadlo, při kterém se hodně dbalo na měnění outfitu kapely, aby co nejvíc vizuálně zaujala. Mnohé skladby se také značně měnily (oproti jejich prezentaci na youtube) celkovým vyzněním. Například taková „Radioactive“ (v originále IMAGINE DRAGONS) zní na oficiálním youtube kapely jako o poznání intimnější skladba. V Plzni z toho byla opravdu velká uřvaná show plná pištících fanynek kapely, přes které nebylo hudbu POSTMODERN JUKEBOX ani slyšet.
Pokud jde o nejsilnější moment koncertu, tak jím byl překvapivě cover „Wannabe“ od britského girlbandu SPICE GIRLS a „Bad Romance“ od LADY GAGA. I s podivným zvukem, ve kterém třeba vůbec nevynikl charakter některých nástrojů, se ale lidé kolem mě mohli zbláznit. A musím říci, že jsem to nechápal. Ano, technicky šlo o skvěle zvládnuté covery, kde si někdo dal práci s tím, že trochu upravil aranže, ale takovou erupci emocí jsem v sále Měšťanské Besedy při swingových coverech opravdu nečekal. Asi jsem citově oploštěný. Sál tak opouštím se smíšenými dojmy. Na jednu stranu muzikantsky i pěvecky excelentní představení, které se bohužel zbytečně zaprodává pitvořivou grimasou.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.