Co ještě tak napsat o koncertu IRON MAIDEN v roce 2022, kdy už jich oni sami mají na kontě tisíce, všichni už je viděli opakovaně a všichni už také četli nespočet reportů přesně o takových koncertech? Tohle vše se mi honilo hlavou, když jsem přemýšlel, zda ještě má dnes vůbec cenu se do něčeho podobného pouštět. Ale nakonec jsem došel k závěru, že má. Vždyť o státních svátcích se toho také každý rok znovu a znovu navykládá, přestože je všichni znají a vědí, oč jde. A co jiného to nakonec je, když do Prahy přijedou IRON MAIDEN?

Tak tedy: na den přesně po čtyřech létech vystoupila v Praze znovu legenda těžkého kovu, jediní a jedineční IRON MAIDEN. Před oněmi osmačtyřiceti měsíci to bylo na louce v Leťnanech, nyní znovu na již ověřené adrese slávistického fotbalového svatostánku. Minulá příležitost byla zaštítěna vzpomínkovým turné pod názvem „Legacy Of The Beast“, aktuálně to pak bylo něco jako „Legacy Of The Beast Pt. 2“ křísnuté podporou nového alba „Senjutsu“, neboť, jak známo, koncert byl kvůli kovidovým starostem dvakrát o rok přeložen a v mezidobí spatřilo světlo světa právě uvedené album. No a minule také byli pánové muzikanti o čtyři roky mladší, že.

Není jistě nutné pokaždé, když k nám Steve Harris a spol. poslední dobou dorazí, zdůrazňovat jejich stále vyšší věk (v tomto směru nejmladšímu „benjamínkovi“ Bruce Dickinsonovi bude letos čtyřiašedesát), ale ono to vlastně tak nějak samo přichází na přetřes. Vždyť se přece stále hlásí k heavy metalu, nejhlasitějšímu a nejtvrdšímu hudebnímu stylu, a tak je jistě spousta těch, kteří jsou zvědavi, zda na to ti naši „Mejdni“ právě kvůli věku stále ještě mají.

A proto je nutné zdůraznit, že mají. Některé detaily se tomu sice už nenápadně přizpůsobily (rychlost, s jakou například kapela nyní v Praze odehrála „Fear Of The Dark“ či „Aces High“ už nejspíš na tu originálně studiově zaznamenanou něco málo ztrácí), některým naopak jdou IRON MAIDEN rovnou naproti (proto je poslední studiové album dokonalým příkladem toho, jak lze s heavy metalem stárnout více než důstojně), v každém případě však nelze mít žádné pochybnosti o tom, zda živé vystoupení IRON MAIDEN v roce 2022 ještě stále obstojí tomu, co si pod tímhle pojmem průměrný heavymetalový fanoušek představí. S naprostým přehledem.

Setlist, který se v mnohém podobal zmíněnému vystoupení Britů z před čtyř let (vždyť co také s nachystanými pódiovými kulisami, když už je máme), sympaticky reflektoval i už opakovaně vzpomínané nejnovější album kapely ze září loňského roku. Na pozadí do japonských motivů oděné stejdže a oživlého Eddieho v samurajském předvedl první tři skladby z něj, mezi nimiž vynikla zejména připravenost hitovky „Stratego“ čelit stadiónovým davům a úžasně epický dojem z „The Writing On The Wall“, živě snad ještě mnohem plastičtější, než na albu samotném. Pak jsme se sice vrátili ke známým a osvědčeným klasikám (mezi něž, tedy čistě subjektivně vzato, bůhvíproč zapadla i „Revelations“), a tedy tak trochu předvídatelnému scénáři (jejž jistě šlo narušit některým z celé řady dalších hitů), ale na nasazení kapely, reakcích fanoušků a úrovni koncertu to nebylo znát ani omylem. Vždyť tohle jsou zkrátka živoucí legendy heavy metalu a slyšet a vidět je hrát je bezpochyby vzácná příležitost, i když jste toho „Trůpra“ slyšeli a viděli už mockrát a vždycky při něm Bruce Dickinson běhal po pódiu stejným způsobem, ve stejné uniformě a se stejným britským praporem (což vás stejně jako vždycky dostalo do kolen).     

Co trošku haprovalo, byl nejspíš zvuk, který mi v místě stání pod pódiem přišel poněkud málo hlasitý (což neoceníte zejména tehdy, když vedle vás stojící ex – mánička umí všechny texty nazpaměť a ještě si je s chutí ne, že zazpívá, ale pěkně poctivě zařve) a místy i poněkud nečitelný, protože při úvodních skladbách jsem melodické linky kytar musel lovit spíš z paměti než z reproduktorů. Jinak jsem ale namouduši nepřišel na nic, co by se těm starším pánům na pódiu dalo vytknout, respekt stranou. Bruce to stále zvládá velmi jistě, včetně popobíhání, hecování a jiných skopičinek, podobně jako Janick Gers, už nějž znovu nebylo jasné, jestli se se svým kytarovým popruhem už definitivně přiškrtí nebo ne, Steve Harris působí pořád jako velitel kulometného komanda v nejlepších létech a když sedmdesátník Nicko McBrain během „přídavků“ třikrát rozhazoval do publika paličky a blánu z virblu, jistě byste na jeho vizáži a působení na první pohled nenašli oproti blízké minulosti žádný rozdíl.

Protože oni jsou prostě IRON MAIDEN, ať se klidně opakuju, ti IRON MAIDEN, kteří se svým heavy metalem dokázali a stále ještě dokážou věci převeliké, a ti IRON MAIDEN, kteří pražský Eden díky tomu i tentokráte znovu rozžhavili doruda. Jedinečně, skvostně, neopakovatelně. Jestli přijedou ještě jednou (nebo dvakrát, kdo ví), nejspíš se na ně proto půjde znovu a když to bude možné, budou znovu i reporty. Jistě, protože na „Mejdny“ se prostě chodí, i kdyby tam na tom pódiu měli už jen prdět do hrnců a doprovázet se k tomu, co já vím, třeba na hřeben.        

Setlist: Senjutsu, Stratego, The Writing on the Wall, Revelations, Blood Brothers, Sign of the Cross, Flight of Icarus, Fear of the Dark, Hallowed Be Thy Name, The Number of the Beast, Iron Maiden, The Trooper, The Clansman, Run to the Hills, Aces High