Není čas ohlížet se zpět. Narkóza už dávno pohltila jeho vědomí. Laserový řezák začne propalovat kůži a nechávat za sebou krvavou brázdu. Po dokončení dané procedury přistoupí chirurgický tým k dalšímu kroku. Speciální prosklená maska dosedne na obřezaný obličej a vlivem podtlaku se k němu přisaje. Stačí několik okamžiků a tvář agenta FBI Seana Archera je už naložena do speciálního roztoku. Přístroje pracují na plné obrátky, stav pacienta je stabilní. Stejný zákrok čeká i muže v kómatu, jenž leží hned na vedlejším lůžku. Poslední fáze operace je tady. Teď jen stačí odsát přebytečný podkožní tuk, propojit nový obličej se svaly i nervovými zakončeními a z agenta Archera bude zločinec Castor Troy. Co by kladný hrdina pro záchranu několika tisíc nevinných lidí neudělal.

Americký snímek Tváří v tvář (1997) pro mne v jistém ohledu představuje speciální záležitost. Nemám teď ani na mysli jeho význam pro kinematografii, neboť jde v zásadě ''jen'' o skvěle natočený akčňák s dosti ujetou (avšak originální) zápletkou. Z dnešního pohledu je tahle pecka zajímavá především hereckým obsazením a skutečností, že jde o jediný opravdu povedený film, který režisér John Woo natočil ve Spojených státech. Teď to napíšu velmi kulantně, ale John Travolta a Nicolas Cage jsou dnes bráni jako dva herci, kteří mají své nejlepší roky dávno za sebou. Travolta si zkrátka řadu let vybírá hodně podprůměrné scénáře a z Nicolase Cage se stala smutná parodie sebe sama. Rýpání v šedivé současnosti však není podstatou tohoto článku, naopak. Podíváme se spolu do doby, kdy oba herci platili za hollywoodská esa a kdy bůh akce John Woo všechny přesvědčil, že opět našel své ztracené koule. Vezměme to popořadě.

John Woo je pojem. Virtuóz akce, mistr krvavého baletu a nedotknutelná modla pro miliony fanoušků po celém světě. Téměř všechny filmy, které natočil v Hongkongu, se zapsaly do učebnic moderní filmařiny a pozvedly akční žánr na zcela novou úroveň. Akce a násilí se v rukou Johna Woo mění v poetické umění, jehož podstatu tvoří tři výrazné pilíře. Bílé holubice, zpomalené záběry (též slow-motion) a důraz kladený na sílu zbraní. Přítomnost bílých holubic ve filmech Johna Woo má svůj specifický význam. Bílé ptáky často vidíme ve zpomalených obrazech poletovat před, po a nebo dokonce během divokých akčních pasáží. Jde o dva na první pohled neslučitelné aspekty položené vedle sebe, avšak tato juxtapozice záměrně vytváří symboliku. Holubice upozorňují na čistotu hrdinů bojujících se zlem, symbolizují mír i božskou duchovní energii. Zkrátka jde o režijní podpis, podle něhož vždy bezpečně poznáte, s kým máte tu čest.

John Woo nevynalezl zpomalený záběr, ale dotáhl jeho použití ve filmech k dokonalosti. Mezi průkopníky této filmařské techniky patří japonská legenda Akira Kurosawa nebo věčný rebel a potížista Sam Peckinpah. Samotný princip zpomaleného záběru funguje zhruba následovně. Jedna vteřina filmu běží rychlostí 24 snímků za sekundu. Pokud kamera za tuto dobu zachytí více snímků, vznikne zpomalení. Čím vyšší snímkovací frekvence, tím pomalejší záběr. 48 snímků za jednu vteřinu tedy představuje dvakrát zpomalený film atd. Tyhle záběry si spojujeme s romantickými momenty, emočně vypjatými scénami nebo s akcí. Vysoce stylizované přestřelky plné explozí a zkrvavených těl jsou pro tvorbu Johna Woo typické a použití zpomalených záběrů jim dodává šťávu, případně zvýrazňuje některé konkrétní momenty. Režisér během těchto vysokooktanových pasáží běžně používá i deset kamer naráz, aby pokryl veškerý prostor. Rozfázuje si každý jednotlivý krok, každý úhel i kamerový nájezd. Jedna kamera může natáčet rychlostí 48 snímků za vteřinu a druhá třeba 120. Malá ukázka: sled rychlé akce ve filmu Mission: Impossible II (2000) je znenadání zpomalen, dejme tomu detailem na pozvolna rostoucí explozi, čímž si divák může vychutnat sílu daného okamžiku. Pak přijde střih a ještě pomalejší záběr na kráčejícího Toma Cruise v černých brýlích, jemuž za zády šlehají plameny. Tím dojde k zvýraznění hlavní hvězdy filmu a jejímu zbožštění.

Zbývají nám ještě nástroje moci, tedy střelné zbraně, které jsou pro filmy Johna Woo rovněž příznačné. Stejně jako mají Gandalf a Saruman magické hole, v nichž je ukryta jejich síla a moc, mají odvážní poldové a zkažení šéfové zločinných triád své nablýskané bouchačky. Režisér virtuózně kočírovanou a účelově přepálenou akci ohýbá do podoby působivých fantasy výjevů vymknutých z reality. Do takového konceptu zbraně s nekonečnou zásobou střeliva skvěle zapadají. Zbraně, které svým hlasitým štěkotem a obrovskou silou roztáčejí oběti do krvavých piruet. Každý potenciální výstřel s sebou nese příslib smrti, protože Woo chápe sílu zbraní a umí ji využít ve svůj prospěch, aniž by neutuchající přestřelky působily přeplácaným dojmem. Vše, co jsme si nyní popsali, můžeme vidět hlavně ve filmech režisérovy rané kariéry. Namátkou jmenujme Lepší zítřek (1986), Killer (1989) a nebo akční pomník Hard Boiled (1992). Druhý jmenovaný film navíc pro režiséra znamenal zaplacenou letenku do Hollywoodu, neboť jej viděl i belgický mistr roznožek Jean-Claude Van Damme, který si usmyslel, že Woo natočí jeho další hit.

Dostáváme se do zlomového okamžiku. Chápu, že někdejší hvězda akčního žánru leží mnohým v žaludku, ale historie mluví jasně. Počátkem let devadesátých byl Van Damme na vrcholu a jeho slovo mělo váhu. K tomuto postavení mu dopomohla série komerčních úspěchů zažehnutá mlátičkou Krvavý sport (1988) a vrcholící snímkem Univerzální voják (1992). Van Damme si tedy dupnul a producenti pro něj získali Johna Woo, který v Hollywoodu debutoval filmem Živý terč (1993). V rámci filmografie Van Damma vysoký nadstandard, ale ve srovnání s tím, co Woo točil doma, už to takový odvaz nebyl. Jako by něco cestou do Ameriky režisér ztratil. Filmu chybí opravdovost, osudovost, atmosféra, a byť je zde akce na velmi solidní řemeslné úrovni, předvedl Woo v minulosti daleko propracovanější hody. To samé bohužel platí i pro následující kousky Operace: Zlomený šíp (1996) a malý televizní film Agenti z podsvětí (1996). Pak to naštěstí přišlo.

Mike Werb a Michael Colleary napsali scénář k filmu Tváří v tvář již v roce 1991. Hotovou práci od dvojice scénáristů odkoupilo Warner Bros v čele s legendárním producentem Joelem Silverem. Avšak k realizaci z důvodu pracovní vytíženosti producenta nikdy nedošlo a scénář se v šuplíku povaloval do konce roku 1994, kdy mu vypršela licenční smlouva. Otěže nakonec převzalo studio Paramount Pictures, které scénář odkoupilo a režijního kormidla se chopil Rob Cohen. Protože ale předprodukční přípravy dlouho přešlapovaly na místě, režisér couvl a dal přednost fantasy filmu Dračí srdce (1996). Za mne osobně moudrá volba. K rozpracovanému projektu byl přizván John Woo, který s režírováním souhlasil pod podmínkou, že mu studio nebude jakkoliv zasahovat do práce. Dle jeho slov totiž za částečným neúspěchem jeho prvních filmů točených ve Spojených státech stálo neustále peskování producentů a přestříhávání finálního materiálu za zavřenými dveřmi. Studio šlo režisérovi ochotně na ruku a ten se mohl začít zabývat důležitými věcmi, jako třeba hereckým obsazením.

Po vzoru krimi opusu Nelítostný souboj (1995), který dohromady úspěšně sloučil dvě výrazné ikony stříbrného plátna, se zpočátku reálně uvažovalo o angažování Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho. Oba drsňáci ale zaváhali a aniž by to tušili, dali přednost dvěma propadákům. Arnold prostřednictvím vánoční taškařice Rolničky, kam se podíváš (1996), Sylvester pohořel v katastrofickém dramatu Denní světlo (1996). Svou příležitost si tak nenechala ujít diametrálně odlišná dvojice herců. Raketově nastartovaná kariéra Johna Travolty začala počátkem osmdesátých let pozvolna uvadat a nebýt komedie Kdopak to mluví (1989), měl by herec na kontě jednu dlouhou řadu komerčních propadáků. V roce 1994 ale jeho skomírající slávu znovu nakopnul Quentin Tarantino svým opusem Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Proč? Výstřední režisér byl a stále je velkým fanouškem Briana De Palmy a protože Travolta předvedl v krimi thrilleru Výstřel (1981) obdivuhodný výkon, hodil mu Tarantino záchranný kruh. Na míru šitá role Vincenta Vegy fungovala jako pomyslný defibrilátor na zastavené srdce a herec byl rázem opět v sedle.

To o deset let mladší Nicolas Cage působil na začátku kariéry jako hotové zjevení. Po sérii menších rolí dostal nabídku od Davida Lynche a ve filmu Zběsilost v srdci (1990) předvedl vskutku šílený výkon. Postava Sailora Ripleyho je nezapomenutelná stejně jako jeho sako z hadí kůže. Mladý talentovaný herec opravdu zazářil, ale pro Akademii jakoby dlouhé roky snad ani neexistoval. Vše se změnilo o pár let později. Z dnešního pohledu můžeme směle prohlásit, že druhá polovina devadesátých let patřila jen jemu. Za dokonalou studii alkoholika ve filmu Opustit Las Vegas (1995) získal zaslouženého Oscara a hned o rok později bodoval v akčním spektáklu Skála (1996). Zrodila se hvězda. Herec, který dokáže s přehledem zahrát jak silnou dramatickou roli, tak hrdinu, který nemá problém popadnout samopal a začít kosit nepřátele. Celkem unikátní kombinace.

Jakmile byli oba herci na palubě, mohl přijít na přetřes rozpočet a detaily scénáře. I když, jak se to vezme … detaily. Werb a Colleary situovali celý příběh do vzdálené budoucnosti, kde by transplantace obličeje nepůsobila tak rušivým dojmem. Tohle ale Woo nechtěl. Potřeboval zachovat současné prostředí, v němž daleko více vynikne psychologie dvou ústředních postav a kde diváckou pozornost nebude rozmělňovat pozlátko futuristické stylizace. Díly tomu, že studio nechalo režisérovi absolutně volné pole působnosti, byl scénář přepsán. Tento krok ušetřil nemalé náklady, i když celkový rozpočet osmdesáti milionů není rozhodně zanedbatelná částka. Travolta už s režisérem jednou spolupracoval, pro Cage šlo o premiéru. Oba pánové dnes na natáčení vzpomínají jen v superlativech, což je na samotném filmu dobře vidět. Příběhová linka je mírně řečeno cáklá, ale ve své podstatě zábavná, čemuž výrazně dopomáhají právě herecké výkony ústředního dua a režie Johna Woo, který je zde konečně zase sám sebou.

Nebezpečný psychopat Castor Troy (Cage) chce odstřelovací puškou zabít agenta FBI Seana Archera (Travolta). Kulka bohužel projde skrz tělo a zasáhne jeho syna Michaela, který na místě umírá. Uplyne šest let a Archer, prahnoucí po pomstě, je své úhlavní nemesis konečně na stopě. Během divoké přestřelky na vzdáleném pouštním letišti se podaří agentům FBI zranit Castora Troye a zajmout i jeho bratra Polluxe. Vypadá to jako vítězství, ale nové informace vyvedou všechny z omylu. Castor, který je nyní v kómatu, stihl do městské zástavby Los Angeles umístit nebezpečnou časovanou bombu. Kam? To téměř nikdo neví. Pollux sice potvrzuje, že bomba opravdu existuje, ale odmítá prozradit její umístění. Zbývá tedy jediné řešení. Sean Archer podstoupí za pomoci moderní chirurgie experimentální transplantaci obličeje, čímž převezme tvář, hlas a celkový vzhled Castora Troye. Nyní stačí agenta s novým obličejem transportovat do věznice a doufat, že z Polluxe dostane potřebné informace. Mezitím se z kómatu probere o obličej okradený pravý Castor Troy. Po prvotním šoku mu přijde na mysli ďábelský plán. Když si může Archer hrát na něj, jistě to půjde i naopak.

Tváří v tvář je pochopitelně filmem s naprosto směšnou premisou. Woo si tuhle skutečnost uvědomoval, a co je na tom nejlepší, bylo mu to úplně jedno. Úvod se zabitím syna je mírně kýčovitý a zamlžen do jemného snového oparu. Jako by režisér dával divákům od počátku najevo, že tady pro realismus není místo. Tady se zakazuje přemýšlet o tom, co je a není možné provést. Je to správný přístup, do něhož vybroušené akční pasáže a situace přitažené za vlasy skvěle zapadají. Jakmile divák vypne mozek, zapomene na logiku a nechá se unášet režijním umem, akcí a nenápadným sci-fi tónováním, užije si královskou jízdu. S takovým pohledem na věc není problém akceptovat místní pravidla i zákonitosti, kde výstřel z brokovnice dokáže člověka odhodit deset metrů dozadu a kde si agent FBI pod tíhou absurdní záminky nechá přišít cizí obličej. Na proradného Polluxe by pravděpodobně zabral důrazný, mnohahodinový výslech s trochou toho starého dobrého waterboardingu, jenže to bychom přišli o pořádnou porci zábavy, a o tu jde v tomhle dílku především.

Za důvodem, proč snímek Tváří v tvář tolik bodoval, stála i doba, ve které vznikl. Druhá polovina devadesátých let přála vysokorozpočtovým akčním filmům, kde absurdní zápletky nepředstavovaly nejmenší problém. Byla to éra Michaela Baye a Rolanda Emmericha. V takovém nenáročném filmovém prostředí, umocněném bezbřehou diváckou přízní, mohl prezident Spojených států klidně bojovat s teroristy ve svém vlastním letadle. Ba co víc! Mohl si odbýt patosem nasáklý proslov, pak sednout do stíhačky a rozdat si to s mimozemšťany. V čem je tohle ujetější než příběh o dvou rivalech, kteří si prohodí ksichty? Producenti do takových filmů záměrně sháněli seriózní herce v naději, že jejich přítomnost na plátně alespoň trochu vyváží či alespoň utlumí míru šílených nápadů. Těžko říct, zda s tímto faktem souvisí i obsazení ve snímku Tváří v tvář. Jistě dnes víme pouze to, že Travolta ani Cage se rozhodně nedrželi při zemi a po celou stopáž spolu soutěží v přehrávání, což míním v tom nejlepším slova smyslu. Přepálené herecké kreace jedněch z nejkontroverznějších mužů Hollywoodu pozvedají míru praštěnosti do nebeských výšin.

Už úvod nám dokáže napovědět, jakým směrem se film bude ubírat. Cage coby Castor Troy umisťuje bombu do kongresového centra, a aby působil nenápadným dojmem, je navlečen do kněžského hábitu. Alespoň jsem se vždy domníval, že měl ten šat zdůraznit nenápadnost, jenže chování Castora je všechno možné, jen ne nenápadné. Terorista rozjede bláznivý tanec, začne osahávat sboristku a hlasitě vyřvávat „hallejujah!“ Přitom všem kouká přímo do kamery a tváří se jako totální magor. Je to nelogické, trhlé, ale zatraceně cool. Když mnohem později převezme Castor tvář Archera, dostane svůj prostor pro improvizaci zase Travolta. Sledovat zlého Archera, kterak v domácnosti kdysi spořádaného poldy zavádí nová pravidla, je opravdu velká zábava. Ovšem dvojka Travolta a Cage nejsou jediným elementem, který dělá z filmu takový odvaz. Je tu ještě Woo, a ten názorně ukazuje, jak se dá efektně rozfofrovat osmdesát milionů dolarů, pokud máte absolutní svobodu a můžete si tudíž dělat, co se vám zamane.

Během svého hollywoodského období natočil Woo celkem šest filmů uvedených v kinech. Některé podle mne propadly neprávem, jiné si svůj neblahý osud zasloužily. Avšak snímek Tváří v tvář jako jediný snese srovnání s tím nejlepším, co natočil ve své domovině. Neuplyne ani deset minut filmu a už tu máme megalomansky pojatou akci na letišti. Lidská těla zasažená projektily létají vzduchem, četné exploze rozsvěcují scénu a krupobití jisker zasypává všechny postavy. Než se nadějeme, Archer a Castor si z jednoho metru hledí do očí a melodramaticky na sebe míří zbraněmi. Bez tohoto záběru by snad ani nešlo o film Johna Woo. Je tu zkrátka všechno, co režiséra charakterizuje, a ten si volnost užívá plnými doušky. Svou euforickou radost z natáčení cpe do každé scény a nemá nejmenší potřebu držet Travoltu ani Cage v patřičných mezích. Když si může užívat on, nechť si užívají i kluci.

Už samotný nápad s prohozením tváří je roztomile uhozený. Obzvláště, když si uvědomíme, že Travolta ani Cage si po fyzické stránce nejsou absolutně podobní. Záporná postava vyšinutého psychopata Castora Troye je unikátní v tom, že nám každý z herců může předvést jeho uchopení a v obou případech jde o nezapomenutelný zážitek. Vlastně to ale platí i v opačném gardu, protože sledovat hodného Cage, kterak se snaží být zlý, protože musí, je prostě paráda. Já vlastně ani netuším, jestli zde pánové předvedli výborné herecké výkony, pouze vím, že jsou to výkony hypnotizující. Užívám si sledování zlého Travolty, který i přes zkažený charakter nemá problém srovnat obličej nadrženému blbovi, co osahává mladou holku. Užívám si sledování Cage, když ve futuristicky pojatém vězení (zbytky původního scénáře) rozpoutá rvačku, aby Polluxovi dokázal, že je pořád tím nenapravitelným magorem. Ostatně zhmotněná myšlenka o věznici ukryté na zrezivělé ropné plošině, kde všichni vězni nosí předimenzované magnetické boty, je fascinujícím sci-fi blábolem, který si při každé projekci nepokrytě užívám.

V době vydání platil snímek za nefalšovaný kinohit a ani kritika nešetřila chválou. Tehdejší recenze se vlastně klidně dají označit termínem "skvělé". John Travolta ujistil fanoušky, že výkon, jež předvedl pod taktovkou Quentina Tarantina, nebyl dílem náhody, a Nicolas Cage pouze potvrdil statut stále rostoucí hvězdy. Plusové body filmu jistě přihrála i perfektní kamera Olivera Wooda a osudový hudební doprovod Johna Powella.  Bylo to krásné, uvolněné, nic neřešící období a film z něj dokázal vytěžit maximum. Časy, v nichž bude Travolta bloudit od jedné nudné role ke druhé a kdy se Cage tak trochu zblázní, byly ještě daleko. Ani jednoho z herců tehdy asi ani ve snu nenapadlo, že se o pár let později budou jejich nejnovější počiny (zabalené navíc do levných papírových obalů) prodávat v trafice za pár korun. To jsou zkrátka ty pověstné vzestupy a pády, které jsou pro Hollywood tolik typické.

Ať už je to jakkoliv, filmy Johna Woo jsou nesmrtelné a velmi vlivné. Kde by byl Matrix (1999), John Wick (2014) nebo kultovní herní série Max Payne bez režijních specialit a vychytávek tohoto asijského mistra akce. Tváří v tvář přináší i po letech vtahující, nesmírně zábavný zážitek ze sledování. Jde o vrcholný mix hongkongských vlivů a hollywoodských standardů zabalených do pulzující akční podívané. John Woo, John Travolta a Nicolas Cage, ti všichni tu vystupují ve svých nejzapálenějších, trochu přehnaných, ale absolutně upřímných polohách. Tváří v tvář je hravým výstřelkem devadesátých let a vrcholným představitelem oné zvláštní éry akčních filmů. Éry, kdy logika v ději hrála druhé, možná až třetí housle. A i když později přišla nevyhnutelná změna, tahle zábavná pecka tu s námi bude napořád.