„V Poříčí, v Poříčí, šel metalák na mlíčí, mezi svlačce, mezi svlačce,
než příští fest přifrčí, bude píce kovová, dávno v tašce, dávno v tašce...“

Když se před pěti léty nad Basinfirefestem v západočeském Spáleném Poříčí definitivně zavřely vody, nevypadalo to, že se s jedním z těch známějších tuzemských víceméně metalových festivalů ještě někdy setkáme. Novou naději mu přineslo až v roce 2019 zapojení agilních matadorů z Obscure Promotion do jeho vedení, jehož ovoce však bylo možno pohříchu ochutnat až letos, samozřejmě z notoricky známých pandemických důvodů. A že by mohlo být něco jinak, bylo zřejmé už z finální festivalové soupisky, která v porovnání s posledními, řekl bych „chudšími“ léty původní festivalové etapy, působila vskutku daleko bohatším dojmem. Ne tedy, že byste na jména z úplné špičky metalového pelotonu jako BLIND GUARDIAN, EPICA, SAXON, DEATH TO ALL či SODOM nikdy dříve na Basinfirefestu nenarazili, ale vždy tak po jednom, po dvou kusech, zatímco nyní jich bylo na programu podstatně víc.

Letmý čtvrteční průzkum areálu prozradil, že všechno vypadalo téměř stejně, jak si to jedinec, který se zde naposledy objevil v roce 2014, mohl pamatovat. Snad jen, že festivalové prostory se zdály být ještě o fous menšími, než před léty, ale to byl zřejmě pouze subjektivní dojem. Dvě hlavní stage na svých místech, hlavní pivní stan rovněž, podobně jako rozličné jídelní stánky a další stánky se vším, co může potěšit srdce metalistovo. Přibyly pravděpodobně pouze plátěné prodejní prostory plzeňského minipivovaru Proud v zadní části areálu, jenž dal jméno jednomu z hlavních pódií (druhému podobně posloužil měsíčník Spark), a který nabídl chutnou řemeslnou alternativu obvyklých variant festivalových rezavých moků, včetně těch nealkoholických (jen si k tomu tedy na můj vkus mohl pořídit větší počet výčepních, protože ti kolikrát nestíhali, a fronta před Proudem člověka skutečně kolikrát donutila přemýšlet, jestli mu za to vůbec stojí).

Co se samotných festivalových radovánek týče, nebudu znovu podrobným průvodcem celého jejich dění, neboť podobný způsob reportování je jistě již dávno za zenitem, a není proto ani rozumné se do něj pouštět, pokud tedy nechcete čtenáře, který si stejně jen „vyzobne“ ty pro něj nejzajímavější okamžiky, unudit k smrti. Anebo je mezi vámi někdo, kdo by snad upřednostnil soupis všech více než padesáti vystupujících kapel s přesnými časy jejich vystoupení, příkladem dvou zahraných skladeb a konstatováním, že dotyční byli skvělí/dobří/špatní?

Vrcholem prvního festivalového dne byli jistojistě BLIND GUARDIAN přehrávající při příležitosti třicátého výročí vydání kompletní album „Somewhere Far Beyond“, a to navzdory tomu, že přidělený zvukař na nich spáchal ošklivý hrdelní zločin. Nejenže zvuk po celou dobu jejich představení nebyl z těch úplně nejzvučnějších, ale co hůř, během „Time What Is Time“ vypadl úplně a ještě hooodně dlouho se jej nedařilo nahodit, což uvádělo do rozpaků nejen přítomné diváky, ale rovněž kapelu samotnou a zejména zpěváka Hansiho Kürsche, který se mimoto podle všech signálů po celou dobu koncertu neslyšel. Pokus o překlenutí předlouhého hluchého místa alespoň přehrátím akustické „The Bard´s Song - In The Forest“ nevyšel rovněž, protože nebylo slyšet ani španělky, a když to chtěl navíc Hansi nechat jen na přihlížejících, nebylo tam zase tolik těch, co by znali celý text skladby. Ještěže nakonec došlo ke zvukovému znovuzkříšení a procházka zmíněným klenotem diskografie kapely mohla pokračovat.

Nakonec to tedy opravdu stálo za to, protože zmíněný albový materiál má jednoduše takovou kvalitu, že když ho hrají a zpívají ze tří čtvrtin originální autoři (jen bubeníka Thomase Staucha ze známých důvodů pochopitelně nahradil stejně obratný Frederik Ehmke), nemůže to skončit jinak než sukcesem. Ale slyšet Hansiho Kürsche říkat, že „už se těší, až to bude mít za sebou“, to byl vážně smutný a ostudný moment, který by si obnovený festival, pomýšlející na světlou budoucnost, asi neměl dovolit, byť samozřejmě je mi jasné, že chybovati jest lidské.   

Další palec nahoru za čtvrtek si pak v mých očích zasloužili dávní plzeňští heavymetalisté FERAT, vystoupivší skutečně jen výjimečně a z čistě nostalgických důvodů, pro tentokráte úplně vynechavší své nejslavnější thrashové období kolem alba „Rainhold“. Jejich staré metalové pecky mají stále něco do sebe a je jistě věčná škoda, že dosud nikdo nepřišel s nápadem je zaznamenat i jaksepatří studiově.

Povedla se i velmi solidní vystoupení DEBUSTROL a BELPHEGOR na Spark stage (zde kupodivu vlastně po celou dobu festivalu, alespoň co jsem byl přítomen, zvukově bezchybná), i když nepřinesla prakticky žádnou „přidanou hodnotu“, tedy krom živě zahraného nového singlu rakouských satanášů „Virtus Asinaria – Prayer“. Zážitkové naplnění ze shlédnutých vystupujících mi tak vlastně neposkytla jen EPICA, u níž je v mých očích již tradičně formálně vše v naprostém pořádku, jen prostě ten obsah se ne a ne dostavit. Ale jako již tradičně jsem v tom byl mezi přítomnými pomalu sám, nicméně nemohl jsem si pomoci – když hraje tahle kapela, slyším zkrátka jen nudu a nudu a šeď a šeď, nic jiného.

V pátek už bylo složitější najít jednoznačného vítěze, protože kandidátů na tuhle pozici bylo více. Žádný z nich ale zřejmě nepřekonal ostatní o nějaký ten zásadnější rozdíl. Začalo to již dopoledne, kdy prořídlému publiku zahráli klatovští koumáci ASMODEUS, jinak zřídkakdy koncertující, a ve stručném bloku symbolicky vystihnuvší, co z nich, zejména tedy s ohledem na jedinečné předposlední album „Past na Davida Kleinera“, dělá hvězdy tuzemského metalového podhoubí. Podobně výborní byli i HYPNOS, o těch se to ale ví mnohem více, a tak bylo potěšením Brunovce vidět dostát své pověsti zejména když jim k tomu ve Spáleném Poříčí konečně nepršelo.

Pomylsný štafetový kolík v závodě o nezajímavějšího si od nich později převzalo XIII. STOLETÍ, nad jejichž setem tak dlouho hrozilo protržení mračen, až se tak zhruba v jeho půlce (jestli se nemýlím dokonce při „Justýně“) skutečně stalo. Za jedinečné chorály bratří Štěpánů, jež dokonale uvodila stále zvučnější „Fatherland“, ale stálo vytrvat, stejně jako v případě sedmdesátníků ze SAXON, jejichž vystoupení bylo také poctivě zkrápěné, a kteří sice nad rámec svého „bežného“ festivalového setu nic nepředvedli, ale jsou to prostě SAXON, že. Nemluvě samozřejmě o tom, jak s ohledem na konstatovaný průměrný kapelní věk byla jejich pódiová energie vskutku jedinečná.

Standardně dobrý výkon si ještě dříve zapsali thrashová EXORCZIPHOBIA, punkové legendy E!E, slavící letos pětatřicáté výročí vzniku a po trestuhodně dlouhém čase slibující už konečně také nové autorské album, Řekové ROTTING CHRIST, byť jejich pochodový titánský metal se zdá být již téměř ve slepé uličce, a subjektivně překvapivě také domácí GAIA MESSIAH s maximálně energicky nabušeným setem, na němž bylo hodně poznat, že jejich kořeny pochází z českého revivalu RAGE AGAINST THE MACHINE, a jejž opravdu nespoutaným výkonem korunovala sympaticky excentrická zpěvačka Marka Rybin.

V podstatě jediné pochybnosti tak vyvolali ti, od nichž se to zřejmě tak úplně neočekávalo, ale kteří už to nějaký ten pátek dávají najevo mizernou kvalitou nových a nejnovějších přírůstků své diskografie. Ano, GRAVE DIGGER už jsou dlouho jen studiovým stínem svých někdejších kvalit a nemůže je zřejmě potkat nic horšího, než když to přenesou i na koncertní pódia, na nichž se toho jinak dá ještě docela dost zachránit. V Poříčí se to bohužel stalo, neboť spíše než na četné zástupce klasických alb typu „Tunes Of War“, „Knights Of The Cross“ či překvapivě alespoň poměrně vyvedené poslední studiovky „Fields Of Blood“ se soustředili hlavně na naznačenou mizérii své pozdní diskografie, a není se tudíž co divit, že příliš neuspěli. Prořídlé prostory pod pódiem či následná podpisovka, na níž za pět minut nebylo komu se podepisovat (na rozdíl třeba od dopoledního setkání s fanoušky domácích hvězdiček STELLARIS, které nebralo konce), mi budiž němými, ale vševypovídajícími svědky.

No a kdo že byl nejlepší v sobotu? Tuhle otázku může vážně myslet jen ten, kdo nezná legendu kovu smrti DEATH, případně dosud nikdy nezhlédl vystoupení jejího originálního revivalu DEATH TO ALL (jenž mimochodem spálenopoříčské louky oblažil svým koncertem už před vzpomínanými osmi léty v roce 2014). Je to sice poněkud nefér takto upřednostnit kapelu, která se nijak nevyvíjí a jen dokola přehrává to, co vymyslel a složil někdo jiný, ale při vzpomínce na fantastický výkon čtveřice Phelps – Koelble – Di Giorgio – Hoglan, podávající hudbu Chucka Schuldinera s grácií toho nejzasvěcenějšího znalce a nejzručnějšího intepreta najednou, to zkrátka nelze vidět jinak. A věřte, že když v Poříčí zněly všechny ty nesmrtelné deathmetalové hymny, mezi nimiž se zaskvěla třeba i konečně kompletně zahraná „Zombie Ritual“, bylo to málem jako opravdový dotyk věčnosti.

Ale i v předcházejícím festivalovém čase jeho třetího dne bylo na co koukat a co si poslechnout. Tak například ČAD. Slovenští crust – thrasheři jedou už od jara na velmi výživné koncertní vlně s novým albem „Medvede“ a jejich set je jako uragán, co s sebou bere všechno, co má ruce a nohy. Zároveň však dokáže ústy svého frontmana Pišty být neskonale civilně sympatický, takže výsledný efekt je maximálně možný. Ano, takovouhle rubanici prostě chcete slyšet znovu a znovu.

Podobně jako ultratemný projekt VLTIMAS Davida Vincenta a Blasphemera, jenž sice se svým death/black metalem typově do horkého odpoledne úplně nesednul, zato mu ale připravil geniální soundtrack, v němž nezůstala suchá žádná nit a zejména tedy ta na upnutém kabátu páně Vincenta, v němž se připékal prvních pár skladeb. Černočerná image vypilovaná do posledního puntíku, krásně ilustrativní plachty po stranách pódia i na jeho zadní stěně a materiál kompletního debutního alba „Something Wicked Marches In“, jakož i tradičně nesmírně charismatický frontman v nezbytném širáku, bylo to stejně mocné a intenzivní jako hra bubenického mistra Flo Mouniera, který to vše dirigoval zezadu.

Po steným způsobem náročných okamžicích (a při vědomí toho, že mezi jednotlivými vystoupení se nedělaly prakticky žádné pauzy) se pak nesmírně hodilo, že následující „zábavný“ dvojblok STEVE´N´SEAGULLS a směšní tlučhubové VAN CANTO se dal strávit ve stínu v sedě kdesi opodál. Protože věřím, že zejména při následujících INFECTED RAIN se to leckomu hodilo – obrázek z publika před jejich stage byl totiž diametrálně odlišný od toho, jak to v těch místech vypadalo o den dříve před zmíněnými GRAVE DIGGER. Narváno do posledního koutku a celý ten dav se při mohutném diktátu těchto moldavských nu-metal/coristů vlnil jako jedno tělo, samozřejmě především pod pečlivým dozorem nepřehlédnutelné zpěvačky Leny. Marná sláva, časy se mění, s nimi i metal jako takový, a tak si na podobné obrázky nejspíš budeme muset zvyknout i my, staromilci. Na druhou stranu, vystoupení právě INFECTED RAIN mělo jistě něco do sebe, už jen pro tu nastolenou atmosféru, které zkrátka nešlo nepodlehnout.

Paradoxně podobně jako následné vystoupení TUBLATANKY, i když zde ta atmosféra měla samozřejmě výhradně nostalgickou příchuť. Zazněly prakticky povinné songy typu „Dnes“ a bylo oceněníhodné, že se kapela pustila i do některých svých tradičních dvoukopákových skladeb, když už je – tedy ty dva kopáky – měla s sebou na pódiu postavené. Kdo na ně hrál je ovšem otázkou, neboť bubeník byl celou dobou koncertu důsledně utopen ve tmě, asi aby více vynikli dva pánové vpředu, nevím. Každopádně to trochu zasmrádalo, stejně jako schovávání pódia při jeho přípravě za plachtu po vzoru některých světových kapel. Rozumíte, světových.

Jo, a abych vlastně nezapomněl, po DEATH TO ALL ještě zahráli GUTALAX, ale jejich vystoupení samozřejmě, jak jinak, stálo za hovno.

V tu chvíli jsem měl nicméně splněno, neboť tři dny živé hudby se nakonec ukázaly být víc než solidní porcí kultury. A že k ní došlo ve starém známém prostředí, nikterak zásadně přeplněném (i když v porovnání se slabší čtvrteční návštěvností došlo následně jistě k jejímu znatelnému navýšení), za (až na výjimky, viz. výše) perfektně zorganizovaných podmínek a s lákavým koktejlem vystupujících, odjížděl jsem s pocitem, že příštích ročníků Basinfirefestu, budou-li jaké, se rozhodně netřeba obavát. Ba, spíše naopak.

Foto: Gapa