Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tříleté studiové odmlce, ve výročním, třicátém roce své existence přicházejí švédští melodičtí smrťáci AMON AMARTH s dvanáctým řadovým albem. Věrni své tradici inspirace severským dávnověkem se při tom pasují na „Velkou pohanskou armádu“, která má svůj reálný odraz v událostech, jež se odehrály na britských ostrovech v devátém století našeho letopočtu, a tahle stylizace jim znovu úspěšně funguje. Obzvláště tedy když jí celou servírují na pevném a hutném deathmetalovém štítu, úspěšně pokrytém vnadnými melodickými rytinami, na něž je radost pohledět.
Ne, od minulého alba „Berserker“ se toho mnoho nezměnilo, což ovšem nutně neznamená prostor pro nějaké předsudky, skrze něž lze na „The Great Heathen Army“ pohlížet. Naopak, protože právě zmíněný albový předchůdce byl nahrávkou, která zase po čase zadula do kapelních plachet čerstvým a svěžím větrem, takže zněla znovu tak majestátně a mocně, jak si to nejspíš vždycky přála. Bylo to jistě dáno i ústupem od lpění na některých deathmetalových pořádcích, v nichž čistá melodie nemá co pohledávat.
A sázka na tuhle podobu vlastního smrtícího výrazu vyšla kapela i napodruhé, přestože některé její prvotní komentáře na adresu nového alba naznačovaly cosi o opětovném přitvrzení a podržení se právě deathmetalových jistot. Upřímně vlastně ani nevím, co ve chvílích takových vyjádření měli chlapi z AMON AMARTH na mysli, protože novinka je opravdu cokoliv jiného, jen ne opuštění úspěšné hudební formulky z předcházející studiové nahrávky.
Znovu se tedy vydáváme na pomyslný poznávací zájezd do vikingské historie a hraje nám k tomu ten nejhezčí myslitelný soundtrack. Riffy jsou těžké jako obouruční meč v rukách dítěte, tempa akorát taková, aby se do nich dobře houpalo v sedle, zatímco do solidnějšího cvalu přecházejí jen občas, a na pozadí mnohých kytarových vyhrávek a sól pak jeden úplně cítí, jak opojné mohlo být stát se součástí vzpomínané „Velké pohanské armády“. Nemluvě samozřejmě o ryčném murmuru velitele Hegga, který už sám o sobě má obrovský potenciál nepříjemně roztřásat nepřátelské nohy.
V textech nalezneme zajímavé mytologické náměty („Heidrun“, „Skagul Rides With Me“), nechybí ani vtipně vymyšlená a složená pocta „pohanům“ a jejich anglickým protějškům ve skladbě (jak jinak) „Saxons And Vikings“, v níž maximálně sympatickým způsobem hostuje kdo jiný, než Biff Byford z hádejtekteré kapely, a vlastně po celou stopáž alba se nenaskytne příležitost, v níž by si jeden mohl zoufat nad neobjevností či neoriginálností. Grandiózním způsobem to na samotný závěr korunuje mistrovský kus oceli v „The Serpent´s Trail“, v němž exploduje nejen téma pomyslné stezky z říše mrtvých do pekla, ale zejména naprosto mrazivá atmosféra a další jednoduché, ale maximálně účinné kytarové sólo.
Pokud jsou tedy AMON AMARTH na sklonku třetí dekády své existence schopni tvořit takovéhle věci – a oni podle posledních dvou alb zjevně jsou – zdají se jejich další osudy být už teď více než osvícené přízní samotného Odina. Těšme se, že jsme (a budeme, doufejme) u toho.
1. Get in the Ring
2. The Great Heathen Army
3. Heidrun
4. Oden Owns You All
5. Find a Way or Make One
6. Dawn of Norsemen
7. Saxons and Vikings
8. Skagul Rides with Me
9. The Serpent's Trail
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.
Per "Hellbutcher" Gustavsson to má teď rozjeté hned na několika frontách. NIFELHEIM definitivně(?) na odpočinku, ale oheň old school metalu musí hořet dál! Tentokrát v dřevně doomovém a pochopitelně i patřičně ortodoxním stylu. Berte nebo nechte být!