OH HIROSHIMA - Myriad

OH HIROSHIMA jsou ukázkou toho, jak málo stačí, aby se postrocková nahrávka překlopila do obecnější roviny a stala se univerzálně fungující hudbou. To málo je samozřejmě pouze v tom nedržet se křečovitě stylu, nebát se do toho šlápnout i mimo zaprášené náladové polohy a pomoci si třeba jen střídmým a umírněným vokálem. Tito Švédové, kteří do postrocku vstoupili v dobách konce jeho popularity, představují na svém čtvrtém albu dva zdánlivě protichůdné aspekty. Prvním je věrnost stylu a trvání si na svém, prostě neopouští své pozice, druhým je bohatost, kterou se jim daří do svých kompozic napěchovat navzdory tomu prvnímu. Uvědomění si omezení, která striktní stylovost přináší, dovoluje skupině obohatit svou produkci jak po stránce zvukové, kdy mnohdy silně zkreslené kytary brousí až kdesi v oblasti shoegaze, tak po stránce skladatelské, když své náladové plochy ozvláštňují ospale procítěným zpěvem, oživují progresivnějšími vyhrávkami či zvukem dechů a smyčců. Odchod basáka v roce 2021 tak naštěstí skupině neuškodil a zbývající dvojice dokázala stvořit album snad ještě poutavější a mnohotvárnější než byl předchůdce "Oscillation".

Napalm Records / 4. března 2022

MARILLION - An Hour Before It's Dark

Kouzlu progresivních nálad anglických MARILLION jsem propadl již v době alba "Fugazi" a přímo vychutnával následovníky "Misplaced Childhood" a "Clutching at Straws", s další tvorbou už to bylo jako na houpačce, ne vše se mi líbilo a novodobá pomiléniová tvorba u mě má jediného vítěze ve formě skvělého alba "Marbles" z roku 2004. Od podle mě povedené snahy o oživení náladových starých časů v podobě "Fuck Everyone and Run (F E A R)" uplynulo celých šest let a skupina jako by se rozmýšlela co dál. "An Hour Before It's Dark" se mi zdá přístupnější a formálně asi snáze vstřebatelné, bohužel na můj vkus padá do určité všednosti. U MARILLION mě vždy bavila nervozita a napětí, které do své hudby plné vzruchů dokázali vpašovat a vybalancovat s často neotřelými melodiemi. Možná je to jen nostalgický povzdech pamětníka, který se prostě nedokáže srovnat s odlišnou tváří, než byla ta mnou oblíbená, ale nutí mě to tvrdit, že takové melodie a aranže jako na prvních albech už pánové nedokáží stvořit. Přesto v obecném srovnání je to deska dobrá, jen asi nebude patřit do toho nejlepšího od legendy jménem MARILLION.

Ear Music / 4. března 2022

WITHOUT WAVES - Comedian

Tak jako mě kdysi svou neurvalou divokostí a pestrostí nadchli BETWEEN THE BURIED AND ME na albu "Alaska", tak mě svou nespoutanou živelností a mnohotvárností aktuálně trhají na kusy Chicagští WITHOUT WAVES. Ostrý metalový fíling se zde snoubí s odlehčenou, i když často truchlivou, melodikou a skladby silově hnané kupředu často ostře djentovými riffy skupina dokáže citlivě brzdit až prog rockovými vstupy. Do nervózní a zdánlivě chaotické divokosti tak prolínají melodické postupy a vokální formy odkazující místy i ke grunge historii a jako bych zaslechl i specifické nálady starých FAITH NO MORE. Je to zřejmě o těch zkreslených a deformovaných harmoniích, které vytváří neustupující chvějivé napětí. Ať už skupina postupuje klidněji, nebo zběsile utíká a vyhroceně řve, naléhavá důraznost ze skladeb přímo kape. Někdy mi připadá, že poslouchám MESHUGGAH v hardcore stylu, do kterého roubují své vlivy TOOL, PORCUPINE TREE nebo ALICE IN CHAINS. I po měsících stále neoposlouchané a svěží album. Pro mě jedna z nejlepších desek roku 2022.

Prosthetic Records / 18. března 2022

PLAYGROUNDED - The death of Death

Temná monumentálnost v kombinaci s progresivní rockovou zasněností, ostrý kytarový sound, elektronika a náladově civilní vokál. Řecká parta stvořila album bourající hranice, rozvírá svou tvůrčí náruč a odchytává všemožné vlivy. Přesto má jejich hudba jeden základní společný rys, depresivní náladu jakou nabízí vrcholná doomová díla. Přesto se v žádném případě nejedná o doom metalovou hudbu, na to jsou skladby příliš plné uvolněné progresivity a nálady často plují až někam k gothic rocku, což podporuje i vokál, který v titulní "The death of Death" dokonce připomene průkopníky FIELDS OF THE NEPHILIM. Někde se naopak rotující riffování dostává do podoby, která s trochou přivřených očí dokáže vyvolat asociace s Američany TOOL. Je fascinující jak toto pomyslné křížení TOOL s FIELDS OF THE NEPHILIM může fungovat. Skupina v těchto širokých mantinelech předvádí svůj svérázně progresivní přístup doplněný ostrými až djentovými kytarami. Výsledek je překvapivě moderně znějící a emotivní postmetal. Luxusní nadžánrový počin.

Pelagic Records / 18. března 2022

GREYHAVEN - This Bright And Beautiful World

Po našlapané desce "Empty Black" z roku 2018 se divoké partě z Kentucky daří navázat neméně povedeným albem. Snad ještě více prohlubuje kontrastní stylové cákance, jejichž základ v chaotickém hardcore je brutální kostrou pro množství žánrových přesahů a melodických uvolnění. GREYHAVEN kombinují uřvanou posthardcore agresivitu s nervně těkající rockovou polohou, jejíž naléhavost (např. v "All Candy") odkazuje až někam ke grunge kořenům. Skupina se tak producíruje v zajímavě roztržité metalcore slepenině, která svými přesahy trochu pozbývá kompaktnost, bohatostí a šikovností vlastního provedení však nabízí nevšední zážitek. Je až s podivem, jak dokáží divoké až crustové flákance fungovat v jednom celku s uvolněnější rockovou náladou. Energie a emoce se zde místy potkávají v dokonalém souladu, aby mezi sebou v jiném okamžiku schizofrenicky zápasily o nadvládu. Zdařilost díla se nejlépe hodnotí při porovnání s vůbec ne špatnými posledními počiny stylových souputníků NORMA JEAN a EVERY TIME I DIE. Tam kde NORMA JEAN ustupují ze své sveřeposti, GREYHAVEN rozvíjejí neurvalost, tam kde EVERY TIME I DIE nuceně zdůrazňují vyhrocenost, GREYHAVEN roztápí kotlík emocí.

Equal Vision Records / 15. dubna 2022

MONUMENTS - In Stasis

Jestliže se debut "Gnosis" (2012) britských MONUMENTS mohl jevit jen jako slušný počin další z řady na módní vlně se vezoucích djent kapel, pak ke čtvrtému albu "In Stasis" už je třeba přistupovat jako k dílu zavedené a oceňované kapely. A potěšit by měl hodně i fanoušky tradičnějšího heavy metalu, neboť právě tam, více než do uváděného metalcoru, se skladby výrazně posunuly. Přispěl k tonu zřejmě i nový zpěvák Andy Cizek, jehož melodické vokály jsou hodně přesvědčivé a často se více než v metalcore ječení pohybují v progmetalovým polohách. V kontrastu s agresivním řevem tak dostáváme povedeně vyváženou směsku. Tempo a energii si skupina odpustí zřídka, a když, tak ji nahradí dunivými záseky. Technické riffy a vzletné melodie jsou poskládány do funkčních celků a přes divokou agresi je současná tvář skupiny naplněna i emocemi. Prostě povedené dílo party, která přerostla djent i metalcore, ale nechtějte vědět do jakého stylu bych je zaškatulkoval já, musel bych si vymyslet něco jako progmetaldjentcore.

Century Media / 15. dubna 2022

ALLT - The Seed of Self-Destruction (EP)

Expetimentální hudební lahůdka, druhé EP švédské skupiny, která po předchozím "Dark Waters" pokračuje ve svých temně brutálních vizích formou pokřivených posthardcore postupů a dusivých kytarových řezničin stejně jako zvuky těkající elektroniky. Agresivní vokál nažene husí kůži a nezastavitelná rytmika podráží nohy. Těžké, husté, lepkavé jak zasychající krev na nožích masového vraha. Těším se až tahle skupina vydá plnohodnotné album a rád bych se nemýlil v tom, že to bude adept na album roku. U mě k tomu mají nakročeno.

Self-released / 28. dubna 2022

#NovaAlba #OhHiroshima #Marillion #WithoutWaves #Playgrounded #Greyhaven #Monuments #Allt