Bez ohledu na upřednostňovaný filmový vkus se asi všichni shodneme, že svět kinematografie co do barvitosti a nápadů opravdu nezná hranic. Kromě masově propíraných komerčních kinohitů, léty prověřených klasik, pokleslých dílek na jedno použití nebo filmů s vysokými uměleckými ambicemi, vznikají i výtvory, které budou stát vždy skryté v pozadí. Může jít o nízkorozpočtovou prvotinu spíchnutou skutečně za pár šupů, krajně obskurní zvláštnost pro pár nadšenců, audiovizuální experiment či zapomenutý krátkometrážní filmeček. Taková nevšední díla určitě stojí také za zmínku, neboť i ti, kteří se na takový film nikdy nepodívají, si o něm třeba rádi přečtou. Plýtvat ovšem na podobný materiál tisíci a tisíci znaky mi zároveň přijde zbytečné. Pokud zdejší čtenářské osazenstvo nemá nic proti, rád bych jednou za čas vytáhl z hlubin undergroundu nějakou filmovou zvláštnost či raritu různorodých kvalit a formou kratšího článku se pokusil předat mé subjektivní dojmy. A protože nejdepresivnější roční období už pomalu klepe na dveře, je myslím více než příhodné začít něčím obzvláště stylovým.

Krajně podivný

Pokud existují nějaké žebříčky nejpodivnějších filmů všech dob, jsem si celkem jist, že surrealistická vichřice Begotten (1990) se s přehledem vždy vydrápe minimálně do prvních tří čelných pozic. Nezpochybnitelná vnitřní síla tohoto díla zůstala i více než třicet let od své premiéry neměnná. Stále jde o směsici znepokojivých černobílých obrazů, které drásají mysl nebohých pozorovatelů svou syrovostí a vizuální respektive významovou nejednoznačností. Jakoby stál Begotten uvnitř uzamčené časové kapsle, na kterou okolní události, společenské proměny ani vývoj kinematografie nemají absolutně žádný vliv. Film je to dokonce natolik osobitý, že povýšeně odmítá jakékoliv žánrové zařazení, byť se jej někteří nepoddajní horlivci umíněně snaží uvěznit do hororové škatulky. Já osobně dokážu žít s tím, že jde zkrátka o jedinečný audiovizuální experiment s myšlenkovým přesahem, který však od sebe svým odpudivým šarmem odhání téměř všechny zvědavce. Pokud dokážete proniknout skrze nános slizu, proplést se změtí zatuchlých podzemních kobek a zapálenou loučí porazíte okolní temnotu, tak vám možná tahle zhmotněná noční můra poodhalí kousek ze svého tajemství.

Od jeviště ke kameře

Američan E. Elias Merhige příliš zářezů na své režijní pažbě nemá a většina filmových znalců si ho spojuje především s pomalu plynoucím hororem Ve stínu upíra (2000), který mapuje vznik legendárního filmu Friedricha Wilhelma Murnaua z roku 1922. Merhige pochází z Brooklynu, kde prožil dětství. Během studijních let navštěvoval Vyšší odbornou filmovou školu v New Yorku a na její půdě posléze úspěšně získal bakalářský titul. Od druhé poloviny osmdesátých let byl lídrem malé divadelní společnosti Theater of Material zaměřené na experimentální divadlo. Už tehdy si Merhige ve své hlavě pohrával s představami o nevšedním příběhu bez dialogů, který by byl vyprávěn pouze vizuálními efekty a pohybovou choreografií herců. Ovlivněn čínským stínovým divadlem, okultismem, myšlenkami Friedricha Nietzscheho a vážnou autonehodou, při níž ve svých devatenácti letech malém přišel o život, začal pomalu spřádat plány na svůj filmový debut. I když zde je nutné zmínit, že původně se mělo jednat o další experimentální divadelní inscenaci.

Elias Merhige nikdy nevnímal filmové médium tak, jako drtivá většina filmařů. Lákaly jej nevšední vyjadřovací prostředky se silným důrazem kladeným na estetiku a vizuální styl. Ostatně mezi jeho oblíbené filmaře patří třeba Luis Buñuel, David Lynch nebo Werner Herzog. Mladý režisér nechtěl ztrácet čas ani peníze sestavováním filmového štábu. Proč třeba zabíjet týdny hledáním ideálního kameramana a složitě mu vysvětlovat své představy, když si film může natočit sám? Merhige si tedy napsal celý technický scénář, vypůjčil si Arriflex 16ST, což je značka jedněch z nejstarších filmových kamer vůbec, a začal experimentovat. Ve své mysli viděl Begotten jako starodávný relikt vytržený z náručí pradávné minulosti. Primitivní svět ukotvený do jednolitého vizuálního kabátu. V temné komoře začal Merhige dělat různé pokusy. Vliv chemického roztoku na vyvolávaný film, účinky způsobené proměnlivou intenzitou světla, poškrábání negativu brusným papírem atp. Nenašel však nic, žádný způsob, který by vyhovoval jeho představám.

Po nějaké době se k jeho uším donesla zpráva o nástroji jménem optická tiskárna, která nakonec přinesla řešení jeho nejtajnějších tužeb. Merhige nechtěl, aby Begotten působil pouze dojmem filmu vytvořeným na počátku dvacátých či třicátých let 20. století. Potřeboval doslova efekt, jenž by dokázal navodit dojem, že film vznikl v době, kdy po světě kráčel Ježíš Kristus. Potřeboval dokonale zchátralý obraz vzbuzující pocit, že k nám film putoval několik staletí, neustále bičován časem, který na něm zanechal devastující stopy. Přesně tohle mu optická tiskárna umožnila. Přístroj se totiž dokáže mechanicky propojit s kamerou a natočený materiál „přefotografovat“ na libovolný filmový pás. Tím, že Merhige chvilku pracoval u společnosti Disney, kde si osahal nejrůznější animační techniky včetně rotoskopie (ruční překreslování jednotlivých filmových rámečků), ušetřil v budoucnu další peníze za výpomoc odborníků od fochu. O celou postprodukci se byl jednoduše schopen postarat sám. Nejprve ale bylo potřeba samotný film natočit.

Zrod bestie

Begotten stál celkově nějakých třiatřicet tisíc dolarů a natáčel se na severovýchodní hranici států New York a New Jersey. Těch několik málo herců, kteří se ve filmu vyskytují, patřilo mezi členy zmiňovaného divadelnického spolku Theater of Material, a tudíž šlo o blízké přátele režiséra. Film vznikal řadu dlouhých měsíců, podle toho, jak to čas a povinnosti běžného života všem zúčastněným umožňovaly. Dohromady šlo přitom jen o nějakých dvacet natáčecích dní. Časové prodlevy využíval Elias Merhige k tomu, aby si z postupně získaných součástek postavil svou vlastní optickou tiskárnu, neboť pořízení nové bylo finančně nesmírně nákladné. Přes svého známého poznal režisér také člověka jménem Evan Albam. Malíř, hráč na basovou kytaru a milovník experimentů se zvukem. Právě tento člověk stojí za specifickým "hudebním" doprovodem, díky němuž vám na konci filmu bude solidně strašit ve věži. Po natočení potřebného materiálu čekala na mladého režiséra mravenčí práce, kdy za pomoci své vlastnoručně postavené optické tiskárny prováděl na každém jednotlivém okénku titěrné optické úpravy. Vygenerování jedné minuty záběrů trvalo v průměru klidně i deset hodin práce. Od prvotního nápadu až po závěrečnou finalizaci zabral vývoj snímku Begotten tři a půl roku.

Jednorozený

Jak vlastně tuhle sedmdesátiminutovou přehlídku extrémních a mnohdy krajně rušivých výjevů uchopit? Díky absenci jakýchkoliv dialogů dává film relativně volný prostor nejrůznějším interpretacím. Někdo v něm vidí odkaz k božstvům starodávného Egypta, jiné výklady pracují výhradně s křesťanským symbolismem a jsou jistě i tací, kteří v tomto neproniknutelném avantgardním výletu spatřují pouze bohapustou exhibici mladého ega. Spousta vyděšených filmových dobrodruhů se Begotten snaží spoutat řetězy a následně jej odkládá do domnělé žánrové kategorie, neboť stanovené normy a pravidla našeho světa se jeví jako nejlepší způsob, jak bojovat tváří v tvář s tak výstředním uměleckým dílem. Podle mě je však nejlepším řešením nechat na sebe film jednoduše působit, poddat se odvážně jeho radikálnímu stylu a vyrazit po potemnělé cestě do hlubin neznáma. Jedině tak se dá s tímto nevšedním filmem připomínajícím artefakt z cizího vesmíru relativně dobře vyjít. Begotten má i přes svůj těžko napodobitelný styl slabě načrtnutý narativní oblouk, i když ten je plně spjat s pohyby a rytmem obrazu, nežli s nějakou klasickou zápletkou.

Něco málo k "příběhu" a důležitá informace hned na začátek. Pokud vydržíte až do konce, zjistíte ze závěrečných titulků jména čtyř hlavních postav, čímž nám básník dává částečně najevo, co tím vším chtěl pravděpodobně říci. Jména postav, která jsem velmi volně přeložil, zní následovně: Sebevražedný Bůh, Matka Země, Syn Země a Maso na Kosti (zní to debilně, ale ta postava se skutečně jmenuje Flesh on Bone). V úvodu vidíme starý napůl rozpadlý dům a v něm Boha, který na sobě nepřekvapivě páchá rituální sebevraždu. Břitvou si rozřezává břicho tak dlouho, dokud nevykrvácí. Z jeho krve nebo možná z něj samého povstane nová bytost, Matka Země. Tato bytost následně doteky vzruší mrtvolu Sebevražedného Boha a z jeho ztopořeného penisu získá posvátné semeno, kterým sebe sama oplodní. Narodí se Syn Země. Pokřivený roztřesený muž, jehož následně zajme skupina potulných maskovaných druidů. Tyto bytosti během dlouhé cesty pustinou Syna Země neustále trýzní, vláčejí ho za pupeční šňůru a donutí ho vyzvracet vlastní vnitřnosti. Pak jej hodí do ohně a spálí. Matka Země svého potomka sice vzkřísí, ale druidi se vrátí a pokračují v útoku. Tentokrát svou pozornost zaměří i na Matku Zemi, kterou znásilní a pomalu zavraždí, zatímco její syn všemu bezmocně přihlíží. Na místo činu dorazí skupina tajemných postav. Tyto postavy vloží zohavené zbytky dvou obětí do sklenic a zakopou je do země. Po nějakém čase začnou na pohřebišti rozkvétat květiny. Matka a syn pak putují zalesněnou krajinou, což je vlastně poslední záběr filmu.

Myslím, že tenhle doslovný popis je celkem výstižný, ale zároveň jsem přesvědčen o jeho sekundární důležitosti. Pravý význam filmu je zakódován v jeho těkavém obraze a celkové atmosféře. Snažit se redukovat vizuální formu Begotten na úroveň běžného filmového jazyka a hledat v něm jasně daný příběh není vlastně vůbec nutné. Pokud by nám Elias Merhige chtěl něco výslovně sdělit, učinil by tak dovysvětlujícím odstavcem, básní či psanou prózou. Finální zpráva, kterou Begotten předává, se může lišit od člověka k člověku. Zdejší černobílý svět je v neustálém pohybu. Jednotlivé obrazy se zavrtávají do našeho vědomí, porůznu blikají a pulzují. Na pozadí rostou vysoké černé stíny, které předvádějí nevšední balet podporovaný nervní leč rytmickou zvukovou stopou. Empatický divák pomalu propadá do transu a nechává pracovat fantazii. Nejrůznějším úvahám se hranice nekladou. Snaží se nám snímek sdělit, že zrození něčeho nového vždy doprovází krev a utrpení? Možná film také poukazuje na zákeřné lidské plémě opakovaně znásilňující matičku přírodu, která se nakonec vždy dokáže vzpamatovat a znovu povstat. Úvodní sekvence filmu pravděpodobně odkazuje k prastarým mýtům o našem stvoření, v nichž se život rodí z těl mrtvých božstev. Takové a další podobné myšlenky se mi během sledování honily hlavou a věřím, že kdokoli další to může vnímat docela jinak. 

Jako každé kontroverzní dílo, má pochopitelně i Begotten celou řadu odpůrců poukazujících na brutalitu, sadismus a nulové hodnoty tohoto filmu. Popravdě je velmi snadné takové soudy pochopit a nemá cenu je příslušným lidem vyvracet. Ano, film obsahuje krajně násilné scény, zobrazuje bolest, smrt a odhalené ženské i mužské genitálie. Vtip je v tom, že aby tyhle scény mohly být skutečně označeny za samoúčelné nebo pornografické, musela by jim scházet ona jedinečná umělecká patina. Točit statickou digitální kamerou akt znásilnění je zvrhlé, při sledování Begotten však tenhle pocit nehrozí. Přes mlžný opar a zrnitý obraz je totiž často sotva rozpoznatelné, na co zrovna koukáme. Zvýrazněný kontrast černé a bílé, trhaný pohyb i zvláštní světelné efekty proměňují jednotlivé obrazy v cosi abstraktního, snového a tajemného. Je to jako sledovat svět skrze skla kalného akvária. Groteskní výjevy utrpení jsou střídány krátkými náhledy na krásy přírody. Pták poletující po obloze, východ měsíce, sluneční světlo, které se rozlévá mezi kameny. Celý film je navíc prostoupen úspornou paletou opakujících se zvuků jako bublání, tlukot srdce, praskání a cvrlikání cvrčka. Dohromady jde o znepokojivý, ale svým způsobem i hypnotický zážitek. I sebepřísnější odpůrce nemůže filmu Begotten upřít originální uměleckou formu.

Jestli něco filmu mohu vyloženě vytknout, pak zmíním přemrštěnou délku. Sedmdesát minut nezní nějak strašlivě, ale já si umím představit i poloviční stopáž. Některé pasáže mi přijdou zbytečně natáhnuté, pomalé nebo se opakují. V tomto ohledu představuje Begotten opravdovou zkoušku pro trpělivost svého publika. V úvodu to ještě není tolik zjevné. Sebevražedný Bůh sedí na židli. V ruce drží břitvu a rozřezává si trup, ale film je daleko více zaujatý jemnými gesty a souhrou doprovodných zvuků. Režisér dokáže odvést naši pozornost od násilí k mihotavým rytmům střihu a kolébavým, skoro až ladným pohybům břitvy, jež řeže do masa. Začátek Begotten je jeho nejsilnější částí, která zároveň rozhodne, zda budete ochotni dívat se až do konce. Je potřeba si uvědomit, že to, co film předkládá v prvních minutách, se bude ještě celou hodinu stupňovat. Doporučit tohle svérázné dílo někomu konkrétnímu bych se asi neodvážil, i když si myslím, že minimálně za zkoušku tahle výzva stojí. Pokud ve vás tedy Begotten vzbuzuje zvědavost, pak směle do toho, ale předem varuji, že náraz může být bolestivý.

Odkaz

Begotten dodnes spokojeně odpočívá tam, kde je mu nejlépe. V hlubinách filmového undergroundu. Roku 1989 navštívil film několik festivalů bez valné nebo s vyloženě nulovou zpětnou odezvou. Mainstreamovými kritiky byl Begotten od počátku zcela ignorován. Jedním z prvních velkých zastánců filmu byla vlivná spisovatelka, politická aktivistka a filozofka Susan Sontag. Díky její přímluvě a soukromým projekcím přímo u ní doma sehnal Elias Merhige i oficiálního distributora, který snímek uvedl v omezeném množství na trh a zajistil mu promítání v několika kinech. Dobové recenze jsou silně polarizující a pohybují se v rovinách absolutního zatracení i nepokrytého nadšení. Časem si snímek zajistil nefalšovaný kultovní status. Ze známých osobností jej veřejně pochválil Werner Herzog a takový hudebník Marilyn Manson se považuje za jeho oddaného fanouška. Videoklip k písni „Cryptorchid“ na Begotten přímo odkazuje, používá i podobné nebo totožné záběry a Merhige jej pro Mansona dokonce zrežíroval. Begotten je zkrátka svérázné dílo a ve světě filmu má své místo. Je jedinečný, hypnotický, zvrhlý, odpudivý i krásný. Lovecraftovsky pojatá báseň, která v nás vzbuzuje strach z neznámého a zároveň ukazuje, že příchod znovuzrození je možný pouze za cenu devastace jiného těla.