Do chladné a tiché noci proniknul hlasitý výstřel. Major John Scott padá k zemi a z břišní dutiny rozervané salvou broků mu vyvěrá krev. Matematik David Sumner a jeho žena Amy skrze okno s hrůzou přihlížejí, jak jediný zástupce zákona umírá, zatímco jeho alkoholem opojení vrazi zůstávají až podezřele neteční. Celá situace se nebezpečně vymkla z rukou. David tuší, že hranice byla právě překročena a střet se tudíž stává nevyhnutelným. Navzdory rozumu, navzdory morálním zásadám a přesvědčení, musí David Sumner učinit impulzivní rozhodnutí. Než aby do rukou těch vesnických vidláků vydal mentálně zaostalou a dost možná i nevinnou lidskou duši, raději se připraví na boj. Aby přežil, bude muset dát průchod těm nejnižším lidským pudům. Je to poprvé a dost možná i naposled, kdy odhodí masku normálnosti a vypustí ze svého nitra hladové zvíře!

Vždy svůj

Americký kontroverzní režisér Sam Peckinpah bojoval s cenzurou a diktátem filmových studií takřka po celou dobu své bouřlivé kariéry. Navzdory vnějším tlakům zůstával pokaždé a za všech okolností svůj, což se významnou měrou promítlo i do jeho děl. Revizionistické uchopení westernového žánru, inovativní technické postupy a samozřejmě explicitně zobrazené násilí jakožto účinný nástroj pro přežití v krajně nepřátelském prostředí, které obklopuje samotářské hrdiny balancující na hranici mezi zdravou morálkou a brutálními praktikami. Nekompromisní režijní přístup, časté zobrazování žen jako zákeřných nebo promiskuitních potvor a režisérův kladný vztah k drogám a alkoholu, dokázaly mnohdy zastínit vysokou technickou úroveň jeho pokrokových režijních počinů. Ač řada filmů, pod nimiž je podepsán, získala kladnou kritickou odezvu a některé dokázaly i něco vydělat, skutečně slavné se jeho celoživotní dílo stalo až v momentě, kdy nás navždy opustil. Zhuntované tělo Sama Peckinpaha vypovědělo službu v prosinci roku 1984. Bylo mu pouhých devětapadesát let.

Zůstalo tu po něm nějakých patnáct celovečerních filmů, z nichž minimálně polovina stojí za zhlédnutí i dnes a některé kousky bych se dokonce nebál zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. Za nejsilnější tvůrčí období tohoto nesmlouvavého filmaře můžeme považovat přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se definitivně vyprofiloval jeho jedinečný režijní styl. Právě tehdy natočil své nejpamátnější a zároveň nejkontroverznější filmy včetně originálně pojatého westernu Divoká banda (1969). Tímto filmem Peckinpah nejenže změnil pohled na Divoký západ, ale zároveň porušil letitý hollywoodský kodex, který ve filmech striktně vyžadoval odměňovat spravedlnost a trestat zlo. Divoká banda nemá kladné hrdiny. Jejím středobodem je skupina desperátů nacházejících se na konci své nezákonné kariéry. Unavení chlapi obklopeni nihilistickým světem, v němž násilí představuje jediné řešení prakticky všech problémů. Takoví odpadlíci se nemohou změnit a vést normální život, ne s jejich pohnutou minulostí. Peckinpah kašle na veselý happy end a všechny postavy posílá na krvavou cestu, z níž není návratu. V závěrečné epické přestřelce to schytají naprosto všichni. Muži, ženy, děti, koně i drůbež, bez ohledu na něčí vinu či nevinu.

Klasický thriller Strašáci (1971) hledí na problematiku násilí jako na odvěkou součást naší přirozenosti, naší primitivní touhy po krvi zakořeněné hluboko v každém jedinci. Sam Peckinpah zde potvrzuje, že násilí je jedním z našich základních instinktů, jež si lidstvo s železnou pravidelností předává na dlouhém archu dějin popsaném krví. Strašáci se v divácích snaží rozhodit vnitřní rovnováhu morálních hodnot, která nás nutí násilí potlačovat, ale zároveň nedokáže uhasit naši občasnou touhu po jeho užití. Zasazení děje do prostředí malebného anglického venkova je záměrné, neboť zdejší prostředí, alespoň v prvních minutách vyprávění, připomíná dokonalou kolébku civilizace, kde se každý zná s každým, a všichni si v rámci možností vypomáhají. Peckinpah po nás chce, abychom pochopili, že slupka civilizace je křehká stejně jako tenká vrstva ledu na zamrzlé kaluži, což má dokázat závěrečných dvacet minut oslav bezbřehé brutality, při kterých hlavní hrdina konečně zaujme morální postoj a v rámci ochrany osob a majetku rozpoutá krvavá jatka s bandou opilých venkovských křupanů. Po premiéře byl Peckinpah jedněmi označován za necitlivého misogyna a druhými chválen za zprostředkování příběhu, který nás nutí zamyslet se nad otázkou násilí a oprávnění k jeho použití. O tom zdali je poselství Strašáků stále aktuální si povíme v následujícím textu.

Dny slávy

Nebyly to zrovna špatné roky. Divoká banda i následující snímek Balada o Cable Hogueovi (1970) dokázaly vydělat nějaké ty dolary. Ne moc, ale něco přeci jen ano. Sam Peckinpah si díky tomu mohl dovolit trochu vyhodit z kopýtka a rozhodně se nedržel zkrátka. Kromě alkoholu a jiných návykových látek se na něj začaly lepit naivní groupies, pochybné prostitutky a rádoby kamarádi, kteří si užívali přísun opojných potěšení placených z cizí kapsy. Dle očitých svědectví se z režiséra stávalo zvíře jen na place. V soukromí šlo o celkem uzavřeného intelektuála, který bohužel neumí říkat ne. Tohle samozřejmě platilo především ve chvílích, kdy byl střízlivý. Jakmile mu oči vlivem ohnivé vody začaly zářit, neměl problém opustit svou komfortní zónu a s případným provokatérem si to vyřídit ručně, což se na dlouhých tazích po zaplivaných mexických barech občas stávalo. Stejně tak se v prostorách své honosné nemovitosti rád oddával specifické kratochvíli, a sice střílení do zrcadel. Výstřel, řinčení skla a sousedé hned věděli, že pan Peckinpah je opět v ráži. Každopádně v polovině roku 1970 začal režisér uvažovat o několika potenciálních projektech.

Jako první se nabízel zajímavý příběh o sebevraždě a nenaplněných snech dle románu Lízni si a hrej (1970) od spisovatelky Joan Didion. Pak tu byl i nikdy nedokončený politicky zaměřený scénář s pracovním názvem „Summer Soldiers“, za kterým stál herec Robert Culp. Bohužel během jedné z diskusí o podobě filmu došlo mezi hercem a režisérem k ostré roztržce. Ze záměru tak pochopitelně sešlo. Ovšem daleko zajímavější, alespoň z pohledu filmového fanouška, je až jméno třetího projektu. Stačilo totiž opravdu málo a Sam Peckinpah mohl režírovat dnes již slavnou klasiku Vysvobození (1972). Autor stejnojmenného románu James Dickey dokonce za režiséra lobboval u studia Warner Brothers, ale bylo to marné snažení. Zpracovaný námět, který Peckinpah studiu předložil, neprošel a drsný příběh o boji s přírodou i lidským primitivismem natočil John Boorman. Pak to ovšem přišlo. Jistý David Susskin získal práva k celkem průměrnému románu The Siege of Trencher’s Farm (1969) od spisovatele Gordona Williamse. Obchodním partnerem Susskinse byl producent Daniel Melnick a právě ten prodal knižní práva studiu ABC Pistures s tím, že případné režie se ujme jedině Sam Peckinpah. Adaptovaný scénář později ponese název Strašáci a jeho převedením do vizuální podoby režisér definitivně potvrdí svou pověst „filmového básníka krvavého násilí“. 

Budování příběhu

Chvilku trvalo, než tehdejší šéf studia ABC Pistures Martin Baum odsouhlasil spolupráci s člověkem, jehož pověst nebyla zrovna z těch nejlepších. Režisér, kterému údajně nedělá problém porvat se s hercem přímo na place? To opravdu není dobrá vizitka. Daniel Melnick, o kterém Peckinpah prohlásil, že jde o jediného normálního producenta, jakého kdy v životě poznal, se za problematického režiséra skálopevně zaručil. Projekt tedy dostal zelenou a mohlo se začít pracovat. Na adaptaci scénáře se podílel přímo Peckinpah za vydatné podpory scenáristy Davida Goodmana. Přesněji, Goodman napsal první verzi, kterou Peckinpah následně upravil a některé celé úseky přepsal. Největší rozdíl oproti knize spočívá v oddálení zásadního dějového zlomu. Přepadení domu rozzuřeným davem zabírá více než polovinu knihy, ale Peckinpah tuto událost posunul na samotný závěr a dal daleko větší prostor rozboru dysfunkčního vztahu mezi ústřední manželskou dvojicí. Děj navíc obohatil o jednu z nejkontroverznějších scén filmových dějin. Znásilnění hlavní hrdinky, o němž se po premiéře vedly bouřlivé debaty.

Obsazení klíčových rolí

S hotovým scénářem kolujícím Hollywoodem, přišla na přetřes otázka ohledně obsazení hlavní mužské role. Vzdělaného profesora Davida Sumnera mohl ztvárnit opravdu kde kdo. V úvahu přicházela jména jako Stacy Keach, Elliot Gould, Sidney Poitier, Jack Nicholson, případně Donald Sutherland. Největší zájem ale projevil dvaatřicetiletý Dustin Hoffman,  na kterého si tajně myslel i režisér, neboť mladý talentovaný herec roli odpovídal i po fyzické stránce. Hoffman byl doslova fascinován myšlenkou o pomyslném dravci skrytém hluboko v každém člověku. Díky struktuře scénáře se mu vybavoval předobraz domnělého pacifisty, který si vůbec neuvědomuje vlastní sklon k násilí a navíc si tento animální pud ošklivý na společnosti. Dle Hoffmana jde v takovém případě o průměrného liberála, který se otevřeně staví proti válce a drsným praktikám, ale pak si klidně zajde vykřičet hlasivky na boxerský zápas, aniž by mu docházel ten vnitřní rozpor. David Sumner byl podobnou postavou. Vzdělaným člověkem, jenž utekl z Ameriky, kde k násilnostem dochází pomalu na každém rohu, na vzdálený anglický venkov. Vyhrocené okolnosti jej ale nakonec donutí vypustit uvnitř skrytou bestii a použít násilí nejen na ochranu svého života, ale také jako podporu získaného morálního stanoviska.

Celkem náročným se ukázal být výběr hlavní herečky pro postavu Amy Sumner. Stejně jako v předchozím případě, i zde si roli mohlo střihnout nejedno zvučné jméno. Carol White, Judy Geeson, Jacqueline Bisset či Helen Mirren. V takové vznešené společnosti ještě více zarezonovalo jméno teprve jednadvacetileté televizní herečky Susan George. Ačkoliv se mladá blondýnka v důsledku strachu z režiséra zprvu obávala na casting vůbec dostavit, věděla moc dobře, že taková role by její kariéru dostala na úplně novou úroveň. Jak budoucnost později prokázala, svou nejslavnější roli už nikdy překonat nedokázala. Nicméně ještě před definitivním rozhodnutím nechtěl Dustin Hoffman o nějaké Susan George vůbec slyšet. Argumentoval tím, že herečka nemá pro tak náročnou roli dostatečné zkušenosti a velmi mu vadil i její nízký věk. Pokud mají diváci uvěřit vztahu, v němž už prvotní láska dávno odumřela, musí být Davidovou partnerkou výrazně starší žena, která v důsledku pozvolna odkvétající krásy ztrácí sexuální sebevědomí. Sam Peckinpah sice s pohledem Dustina Hoffmana souhlasil, přesto ho po dlouhém naléhání přemluvil, aby dal herečce šanci. Tak se i stalo a nastartovaný projekt získal definitivní podobu hlavní herecké dvojice.

Ti ostatní

Veškeré vedlejší a malé role připadly anglickým převážně méně známým hercům. Je pravdou, že pro důležitou postavu obhroublého Charlie Vennera si Peckinpah představoval trochu známějšího představitele. Ideálně někoho z dvojice svých oblíbených herců a zároveň blízkých přátel. Richard Harris i Peter O’Toole ale nakonec ostrouhali a roli získal divadelní herec Del Henney, který se skvěle předvedl na konkurzu. Vesnického idiota Henryho Nilese ztvárnil typově přesný David Warner, byť za něj režisér musel u studia trochu zabojovat. Krátce před natáčením si totiž Warner během divoké pitky s komparzisty naštípnul kotník. Studio z logických důvodů nechtělo potenciálně problematického herce pojistit a žádalo přeobsazení. Neústupný Peckinpah vyjednal kompromis. Warner u filmu zůstane, ale jeho jméno nebude uvedeno v závěrečných titulcích. Pokrytecký reverend Hood připadl britskému spisovateli a příležitostnému herci Colinu Wellandovi, což je mimochodem pán, který později napsal Oscarem ověnčený scénář k filmu Ohnivé vozy (1981). Za jedním z důvodů proč režisér sázel na méně známé tváře, stála kromě finanční otázky i snaha zdůraznit anonymitu cizího prostředí, v němž se děj odehrává. Populární tvář Dustina Hoffmana je obklopena neznámými lidmi, od kterých může přijít doslova cokoliv. 

Příprava na start

V říjnu roku 1970 jen pár měsíců před první klapkou si Dustin Hoffman a scenárista David Goodman zaletěli do New Yorku, aby navštívili několik univerzit. Tamějším profesorům pokládali různé otázky ohledně jejich zkušeností se vzrůstajícím násilím mezi mladými studenty. Cílem bylo pochopit tuto nepřehlédnutelnou problematiku, dále prohloubit kontury postavy Davida Sumnera a rovněž doladit některé detaily scénáře. Je pravdou, že Dustin Hoffman není nikde uveden jako spoluautor scénáře, přestože se významnou měrou podílel na jeho finalizaci. Poslední drobné úpravy již probíhaly ve Spojeném království, přičemž Sam Peckinpah byl posledním, kdo po přečtení schválil jeho konečnou podobu. S relativně skromným rozpočtem okolo dvou a půl milionu mohlo začít natáčení datované na poslední lednový týden roku 1971.

Jak je doufám z textu patrné, film vznikal v koprodukci Spojených států a Velké Británie a právě na jejím území byl také veškerý materiál natočen. Uprostřed letoviska St. Ives nacházejícím se daleko na jihozápadě stojí nádherný hotel Tregenna Castle. Právě zde natáčecí proces vypukl. Středobodem dějiště je malé městečko St. Buryan, které je od letoviska vzdálené asi dvanáct kilometrů. Představte si, že v tomto nenápadném městečku dodnes žije osoba jménem Cassandra Latham, oficiální britská čarodějnice! Dle dostupných informací udržuje stará paní dobré styky s obyvateli a těší se stále vitální fyzické kondici. Inu, čarodějnice. Kousek za městem můžeme i dnes najít farmu Tor Noon, známou rovněž pod názvem Salomon Isle. Ve filmu farma představuje nový domov manželů Sumnerových, i když pouze zvenčí. Vnitřní prostory vznikly v londýnských ateliérech Twickenham Studios. A jak si vlastně pan režisér během natáčení počínal?

Nevyzpytatelný kapitán

Pokud jde o samotnou režii, tak ta se nesla na vlně chaotičnosti a náladových výkyvů Sama Peckinpaha. Natáčení bylo v první řadě velmi zdlouhavé až úmorné, protože režisér nikdy nebral hned první záběr. Časté opakování mnohdy náročných scén znamenalo psychickou zátěž především pro málo zkušenou Susan George, kterou Peckinpah rozhodně nešetřil. Pokud měl režisér lepší dny, pokračovaly práce pomalu, leč kontinuálně vpřed. Horší bylo, když znenadání ztrácel chuť k práci nebo neudržel své démony na uzdě a na place propadal občasným záchvatům vzteku. Nepříjemnou se stala i šestidenní neplánovaná stopka, neboť režiséra skolil zápal plic a chtě nechtě musel ulehnout na lůžko ve vzdálené londýnské klinice. Pro našince může být zajímavá i skutečnost, že tou dobou do života režiséra vstoupila nová členka štábu a budoucí producentka Katherine Haber, jejíž rodiče byli českoslovenští židovští uprchlíci, kteří Prahu chvatně opustili pouhé tři dny před obsazením nacisty. Ačkoliv tehdy režisér procházel velmi problémovým životním obdobím zahrnujícím deprese, promiskuitní vztahy a nezřízené pití, stala se Haber na plných sedm let jeho milenkou i psychiatrem v jedné osobě.

Z hlediska natáčení přinesla největší problém jednoznačně scéna se znásilněním Amy Sumner. I když Susan George v několika předchozích záběrech vystoupila nahá, zde v tomto konkrétním úseku se začala stavět na zadní. První část dozajista náročné scény ještě podstoupila, byť četné opakování záběrů ji na dobré náladě určitě nepřidalo. Pak přišlo zásadní rozhodnutí - celý akt znásilnění o pár minut protáhnout. Tedy, že k počínání buranského Charlieho Vennera se ještě přidá jeho kumpán. Tohle už mladá herečka ale tvrdošíjně odmítla podstoupit. Asi netřeba zmiňovat jak takový projev vzdoru Peckinpah nesl. Nedalo se nic dělat, protože v tomto případě byl křik zbytečný. Neplánovaných několik tisíc dolarů tak padlo na hlavu dvojnice, s níž Peckinpah inkriminovanou pasáž nakonec zdárně dokončil. Celé natáčení skončilo 29. dubna 1971. Plánovaných jedna šedesát dní bylo překročeno o dalších pět. Časté opakování záběrů a další těžko předvídatelné výdaje nakonec rozpočet nafoukly o další milion dolarů. V pořadí již čekal střih. To však ještě Sam Peckinpah netušil, jak moc bude muset Strašáky stříhat.

Finální řez

Peckinpah velmi toužil předat nůžky osvědčenému parťákovi jménem Lou Lombardo. Tento talentovaný chlapík stříhal i Divokou bandu a právě geniální kamera, proměnlivou rychlostí natočené zpomalené záběry a perfektní skladba akčně laděných obrazových kompozic dělají z krvavého westernu nestárnoucí záležitost. Bohužel Lombardo byl tou dobou smluvně vázán k docela jinému projektu. Do střižny tak nakráčela skutečná legenda Norman Savage, který mimo jiné pracoval na slavných filmech režiséra Davida Leana Doktor Živago (1965) a Ryanova dcera (1970). Netrvalo to však dlouho a ve střižně vzplanul malý plamínek, z něhož záhy povstal opravdový požár. Po sedmi dnech otrávený Savage telefonicky informoval studio, že s režisérem nejde spolupracovat, protože neví, co chce, natož, co dělá. Navíc je prý občas cítit alkoholem a v takových chvílích se chová jako mistr světa. Prozíravý Daniel Melnick znal vrtochy režiséra jako své boty a začal urychleně jednat, aby verbální konflikt nepřerostl v něco daleko horšího.

Obratný producent narychlo sehnal výrazně mladší materiál. Začínající střihač a později celkem úspěšný režisér Roger Spottiswoode se ukázal býti správným řešením nastalého problému. Odhodlaný mladík dostal k ruce dokonce dva asistenty a střihového konzultanta Roberta Wolfa, který se podílel na střihu Divoké bandy. Semknutý tým lidí dokázal snímek úspěšně sestříhat do finální podoby a rovněž našel způsob, jak vyjít se svérázným režisérem. Klíčem byl především vzájemný respekt a ochota naslouchat. Peckinpah měl k dispozici tři alternativní konce filmu, z nichž jeden končil i zavražděním Davida a Amy. Všechny konce Peckinpah důkladně probíral s Melnickem. Nakonec zůstalo u verze, v níž David po úspěšném odrážení útoku opustí Amy, aby mohl zaostalého Henryho Nilese odvézt do bezpečí.

Jak už to tak bývá, nějaký ten materiál zůstal ležet na podlaze střižny. V případě Strašáků šlo více či méně o pouhé drobnosti, jejímž odstraněním se povětšinou upravila dynamika vyprávění. Přesto z filmu zmizel i jeden zásadní úsek. Šlo o moment, kdy je David vylákán na lov bažantů, aby měl Charlie Venner vyklizené pole a mohl sexuálně napadnout osamocenou Amy. Po této pasáži (přítomné i ve finálním střihu), měla následovat scéna s naštvaným Davidem, který vypečené vesničany nalezne v místní putyce. Je rozezlen tím, že ho nechali na lukách osamoceného i tím, že se k němu od počátku všichni chovají opovržlivě. David pozvedne loveckou pušku, namíří na plně obsazený stůl a stiskne spoušť, nicméně zbraň cvakne naprázdno. Podle mě šlo o důležitou scénu dotvářející psychologickou proměnu Davida a její absenci z osobního hlediska nedokáži pochopit. Dochovala se pouze fotka, ze které se následně stal motiv pro jeden z mnoha plakátů doprovázející film. Po úspěšném sestříhání Strašáků nastal čas na testovací projekci. Další závažný problém už ale netrpělivě čekal za dveřmi.

Ach ta cenzura

Z celé filmografie Sama Peckinpaha provázely Strašáky nejpalčivější peripetie ohledně cenzury. Z počátku dělala v tomto konkrétním případě největší dusno především britská strana. Producent Daniel Melnick donesl film promítnout Stephenu Murphymu, což byl tehdejší prezident Britské rady pro klasifikaci filmů. Jednoduše jde o skupinu lidí přidělující novým filmům příslušné ratingové ohodnocení. Po projekci Murphy vstal, urovnal si kravatu a trapné mlčení prolomil konstatováním, že nic podobného dosud určitě neviděl. Nezapomněl ovšem upřímně dodat, že rada téměř stoprocentně udělí filmu v této podobě nejpřísnější hodnocení X, které jej degraduje na úroveň levných porno filmů. Melnick udržoval s Murphym po dlouhá léta korektní vztah, ovšem proti takovému předčasnému soudu se namístě odvolal. Dopis zaslaný klasifikační radou bohužel potvrdil Murphyho varování. Melnick si jej pročítal a přemýšlel, jak z nastalé situace vybruslit.

Radě vadila explicitně zobrazená smrt Charlieho Vennera a pochopitelně scéna znásilnění. Především tedy její druhá část s náznakem sodomie ze strany druhého násilníka Normana Scutta. Pokud chtěl Melnick, aby snímek získal certifikát AA, tedy přístupný od patnácti let, musel začít neprodleně jednat. I přes veškerou snahu udělila BBFC (British Board of Film Classification) avizované hodnocení X. Na nátlak Melnicka mohly jít ale Strašáci do běžných kin i s tímto nepříjemným cejchem. Na druhé straně oceánu to ovšem nebylo o nic lepší, spíše naopak. Ideologicky obdobně stavěná organizace MPAA (Motion Picture Association of America) udělila filmu rovněž ohodnocení X, ovšem s tím rozdílem, že film se bude promítat pouze v malých špinavých porno kinech. Vytočený Peckinpah scénu znásilnění výrazně upravil a odstranil celý útok Scutta, aby film získal rating R (mládež do 17 let pouze v doprovodu dospělé osoby). V této podobě šli Strašáci do amerických kin a rázem započala hotová mediální mela.

V USA je premiéra filmu datována na 22. prosince 1971, zhruba o měsíc později oproti Británii. Dvojice amerických uznávaných kritiků Estelle Changas a Stephen Farber se krátce po premiéře ostře obula do MPAA i do jejího presidenta Aarona Sterna, prostřednictvím článku zveřejněném v New York Times. Téměř kompletní odstranění druhé části sodomistického útoku prý u diváků posiluje negativním způsobem sexuální fantazii. Podle dvojice kritiků je ovšem daleko horší skutečnost, že na film si můžou zajít i děti a vidět „znásilnění“, které se ženě líbí a ne to skutečné, které ji ponižuje, což pro mládež není zrovna dobrý příklad. Do nastalé bouře vstoupilo i několik amerických bojovnic za práva žen. Peckinpah je prý misogyn, jemuž jeho pomatená mysl říká, že ženy jsou vlastně běhny, které manželský svazek znesvětí sotva jejich manžel vytáhne nohy z baráku. Důkazem budiž verze kolující v evropských kinech, kde se vyskytuje i druhá část inkriminované scény s prvky sodomie, aby tak režisér mohl potrestat respektive poplivat celé ženské pokolení. A co na to Sam Peckinpah?

Nepřítel žen?

Útok feministek, které ve filmu vidí něco, co tam dle režisérových slov vůbec není, jej zatím nechával chladným. Na výzvu deníku NYT se ovšem Peckinpah negativně vymezil vůči cenzuře. Velmi jej štvalo užití dvojího metru, s nímž k jeho novému filmu rozdílně přistupují v Evropě a v USA. Dále podotkl, že jedno dílo má mít jednu podobu určenou naprosto všem, kteří o něj projeví zájem. Navzdory občasné kontroverzi si Strašáci v evropských zemích vysloužili především kladnou odezvu, kdežto v USA film u diváků i kritiků vyvolal spíše odpor a zmatení. I tohle byl dle režiséra důkaz o tom, jak cenzura může negativně ovlivnit podobu výsledného díla a zároveň filmařům svazuje ruce. Příště si třeba nějaký potenciální režisér řekne: „Ne, takhle to raději nenatočím, abych později nebyl pranýřován.“ Omezuje tedy cenzura do jisté míry svobodné vyjadřování filmařů? Nevím, ale vím, jak by na tuhle otázku Sam Peckinpah odpověděl.

Pokud jde o bojovnice za práva žen, tak ty se na Peckinpaha poprvé výrazněji zaměřily po premiéře Divoké bandy. Už před tím se v jeho filmech sice vyskytovaly postavy prostitutek, což je element, který k westernu zkrátka patří, ale teprve v Divoké bandě začal režisér ženy vykreslovat i jako vypočítavé mrchy, které vám v momentě, kdy se otočíte, vrazí kudlu do zad. Právě tehdy se z Peckinpaha stal v očích feministek nepřítel žen vyznávající primitivní machistickou filozofii. Mediální obraz kolem něj vytvořil mýtus „mužského fašisty“, jenž ženy ve svých filmech degraduje na úroveň nuzných a zákeřných poběhlic na jedno použití. Tohle nařčení je v ostrém rozporu s tím, jak režiséra vnímali jeho blízcí přátelé, kteří jej naopak popisovali jako vnímavého gentlemana. Na podobně ostré výpady reagoval Peckinpah třemi způsoby. Buď je ignoroval, ironicky zesměšňoval nebo je odrážel záměrně přepálenou vulgaritou. Jako důkaz a zároveň letmé poodhalení jeho myšlenkových pochodů nám může posloužit výňatek z památného rozhovoru pro časopis Playboy uskutečněný v srpnu roku 1972.

Rozhovor se točil okolo filmu Strašáci, postavy Amy Sumner a feminismu. Peckinpah začal bez servítek: „Jsou dva druhy žen, ženy a totální kundy. Žena má být pro muže rovnocenným partnerem. Sami na životní cestě ujdete určitou vzdálenost, ale se ženou se ta vzdálenost klidně ztrojnásobí. Amy spadá přesně do typu těch holek, které se vdají, zpočátku do vztahu přinesou i jisté kvality, ale co se týká života a životních hodnot, jsou nezralé a tak omezené, že všechno nakonec zničí. Amy je kunda, která pouze budí zdání ženy.“ Na přímou otázku ohledně emancipace a feminismu odpověděl Peckinpah následovně: „Emancipační hnutí ignoruji. Vlastně souhlasím s většinou toho, za co bojují sociálně, politicky a ekonomicky, ale nechápu, proč ze sebe kvůli všemu musejí dělat takové krávy. Tyhle lesby a bláznivé blbky v barevných teniskách, se jen snaží vysvětlit pár prostých faktů o životě. Jako například skutečnost, že já mám penis, který vložím do ženy, a ta má zase vagínu, která ho přijme. Základní mužský akt ze své povahy začíná jako akt fyzické agrese a je přitom jedno, kolik lásky se tím vyjádří, stejně jako ženské pasivity a podřízení. Tohle je fyzická skutečnost. Ovšem ne pro lesbu. Ne že bych měl něco proti lesbám. Sám se považuji za přední světovou mužskou lesbu.“

V tom, co Sam Peckinpah říkal, je samozřejmě skrytý kus ironie a kousavého sarkasmu. Nerad ve filmových článcích hodnotím cokoliv jiného mimo filmů samotných, ale Peckinpah byl natolik rozporuplnou osobností, že si alespoň v jedné oblasti malé zastání zaslouží. Viděl jsem vše od Divoké bandy směrem nahoru. Ano, ženy v jeho filmech to nemají snadné. Někdy dostanou pár facek, jindy inkasují pěstí nebo jim účesem prolétne salva broků. Svým partnerům zahýbají, jsou záměrně vyzývavé, věnují se prostituci a umějí být i podlé. Jenže Peckinpah měří všem stejným metrem, na což tehdejší feministické hnutí rádo zapomínalo. Muži jsou často vykreslení jako alkoholici, zloději, vrazi, násilníci a jejich chování je často vede cestou zkázy, z níž není návratu. Peckinpah nebyl nihilista, ani misogyn, pouze nikdy nenosil růžové brýle. Poukazoval na věci, které jsou součástí našeho světa. Bez patosu, bez příkras. Může snad někdo říct, že zlé ženy neexistují nebo že prostituce je mýtus? Těžko. Navíc v některých jeho filmech můžeme nalézt i vyloženě silné ženské charaktery. V thrilleru Útěk (1972) se postava Carol McCoy (Ali MacGraw) vyspí s vlivným mužem jen proto, aby mohl být její milovaný manžel a profesionální zloděj v jedné osobě Doc McCoy (Steve McQueen) propuštěn z vězení. Šlechetné gesto, ne?

Tikající bomba

Nyní již přejdeme k samotnému rozboru snímku Strašáci. Aplikovaný matematik David Sumner (Dustin Hoffman) získá grand na studium hvězdných struktur. Následně opouští území Spojených států a se svou půvabnou mladou cornwallskou manželkou Amy (Susan George) míří do Wakely, malé vesnice, kde se Amy narodila. David je zde cizincem, ale Amy tu potkává spousty známých tváří, včetně bývalého přítele Charlieho Vennera (Del Henney) a jeho party poněkud nedůvěryhodných individuí, do které patří i bývalý trestanec Norman Scutt (Ken Hutchison). Tato partička vesnických tvrďáků na Davida nahlíží prakticky od začátku skrze prsty, protože jde o vzdělaného cizince, který si vzal místní krásnou dívku. Sumnerovi se usídlí na zdejším izolovaném statku a David v rámci přátelského gesta najme Scutta a pár dalších na opravu střechy a garáže. Jak se brzy ukáže, vztah manželské dvojice má spoustu problémů. Amy kritizuje Davidovu blahosklonnost vůči ní a rovněž mu vyčítá „útěk“ z Ameriky, za nímž podle ní stála jeho zbabělost. David se před Amy ještě více uzavře a nasměruje plnou pozornost na studium. Ignorovaná Amy začíná z frustrace a možná i ze své přirozenosti vyzývavě koketovat s dělníky, čehož si všímá především Venner. Pomalu rostoucí napětí mezi Davidem a vesničany je téměř hmatatelné. Oběšená kočka ve skříni, kterou najde Amy, je pouhým začátkem. Veškeré nitky pomalu směřují k násilím přeplněné noci, během které se David bude muset utkat s přesilou vesnických agresorů.

Poezie násilí

Je dobré si hned zkraje uvědomit, že snímek Strašáci končí snad dvacetiminutovou prezentací nespoutaného krveprolití, během něhož jsou lidé poléváni vařící tekutinou, brokovnicí se jim odstřelují končetiny, jsou ubiti k smrti a v jednom případě svůj prostor dostane i obrovská past na medvědy. Násilí je stěžejním důvodem existence tohoto filmu. Jde jednoznačně o prvek, který jej prodává, o prvek, jež má svou cenu i v současné kinematografii. Filmové násilí se bude prodávat dobře, i když se reálný svět bude nacházet v plamenech. Tak to zkrátka je. Důležitou otázkou zůstává, zdali nám Sam Peckinpah dokáže stejně dobře prodat i předchozí hodinu a půl filmu. Můžeme věřit příběhu, jaký Strašáci prezentují? Dokáže hlavní dějová linka ospravedlnit závěrečnou řež? Uvidíme, k jakému verdiktu dojdu na konci této kapitoly.

Trvá to deset, maximálně dvanáct minut, než nám Peckinpah naservíruje celé jeviště včetně všech klíčových postav. Náměstí, hospoda a statek. Dále novomanželský pár, Charlie Venner, jeho despotický strýc Tom Hedden (Peter Vaughan), místní idiot Henry Niles a partička pochybných pobudů, kteří na statku opravují střechu. Takhle má vypadat přehledný a svižný úvod do děje. Hned odpočátku si rovněž můžeme všimnout očividných náznaků poukazujících na drobné trhlinky ve vztahu manželského páru, kde mezi intelektem a nevyzrálým mládím dochází k tření. David třeba napůl vážně pohrozí Amy, že pokud se kočka nachází v jeho pracovně, rovnou ji zabije, načež Amy mimo zorné pole Davida na tabuli přepíše jedno z křídou nakreslených znamének uprostřed složité matematické rovnice. Později Amy manžela vyrušuje během náročného studia a ten na oplátku (tentokrát mimo zorné pole Amy) drobně šikanuje její milovanou kočku, po které háže ovocem. David je vytížený matematik a profesor, kdežto Amy, která byla velmi pravděpodobně jeho bývalou studentkou, působí jako rušivý element.

Zde může pro některé diváky vyvstat potenciální problém, který jim další minuty stopáže bude nadále znepříjemňovat. I když jsou David a Amy hlavní postavy filmu, můžou svým chováním ztrácet naše sympatie. Vzájemná partnerská zášť je zákeřná, protože ani jeden z manželů nehodlá ustoupit a zbavit se tak vnitřního napětí. Místo toho se rozhodnou znepřátelit si jeden druhého. David je zcela pohlcen prací, čímž arogantně upřednostňuje své ego před potřebami mladé ženy. Frustrovaná Amy, které se nedaří upoutat manželovu pozornost, začíná lascivně flirtovat s dělníky pracujícími na střeše statku. Například tím, že odhodí tričko, pod nímž nemá spodní prádlo a záměrně projde kolem pootevřeného okna. Voyeurská kamera Johna Coquillona pak celý výjev sleduje z pohledu dělníků pracujících na střeše. Časté flirtování stupňuje žárlivost Vennerovy bandy vůči vzdělanému Američanovi, což se projevuje posměšky a drobnými schválnostmi. David si ale nikdy nestojí za svým, raději vždy ustoupí a v očích Amy klesne ještě níž. Než aby vyvolal konflikt, snaží se s domýšlivými vesničany spřátelit. Vypadá to, že jeho plán skutečně funguje, neboť je pozván na loveckou výpravu.

Jde samozřejmě o lest. Vypečení vesničtí balíci nechají Davida na louce samotného, nenápadně se vzdálí a pak mu ujedou. Následuje asi nejkontroverznější scéna z filmu Strašáci. Charlie Venner, bývalý milenec Amy, využije vyklizeného prostoru a navštíví ji na statku. Venner je dotěrný a Amy se zprvu brání, ale vzpomínky na staré časy dokáží zadusit zášť v jejím zárodku, čímž dojde k významové změně. Z původně násilné scény se vyklube náhlé vzplanutí vášně. Tedy do okamžiku, než do místnosti vstoupí Norman Scutt. Zlomyslný Venner odkryje svou pravou tvář, přidrží Amy a nabídne ji svému kamarádovi, který ji análně znásilní. Během této události dojde k zvláštnímu zlomu. Publikum je zákonitě na rozpacích a neví, jak svou intelektuální reakci sladit s tou emocionální, o což samozřejmě režisérovi jde. Samotná scéna a vlastně celkové zobrazení postavy Amy, u které se kamera často soustředí na její prsa, slouží jako dokonalá ukázka mužsko-šovinistické fantazie ve feministické teorii. Hollywoodskou často kritizovanou prezentaci žen jakožto sexuálních objektů tu Peckinpah ohýbá a žene do krajního extrému s pomocí protichůdně vystavěné scény, kde se hranice mezi potěšením a bolestí stírají. Peckinpah provokativně oprašuje starý mýtus vycházející z toho, že žena nikdy neví, co chce, dokud to nedostane. Skutečnost, že Amy neřekne Davidovi, k čemu vlastně došlo, tuto myšlenku jen přiživuje.

Peckinpah se při psaní scénáře nechal volně inspirovat i myšlenkami jedné z nejvýznamnějších postav čínské historie. Filozof Lao-c’ v některých textech zmiňuje přítomnost takzvaných „slaměných psů“, bytostí ukotvených mezi nebem a zemí. Tedy mezi dvěma protichůdnými ideály, které činí existenci těchto mýtických postav mučivě palčivou. Proč o tom píšu? Jednak bych chtěl poukázat na tradičně nesmyslný český distribuční název filmu a zároveň nám výše popsaná informace krásně vystihuje postavu Davida Sumnera. Podobně jako „slaměný psi“ se i David nachází v neurčité šedé zóně. Stále tvrdšími okolnostmi je jeho osobnost doslova rozpolcena mezi intelekt a násilné pudy, i když v tomto ohledu budu vždy tvrdit, že postavě Davida zoufale schází lepší psychologické prokreslení. Odtud patrně pramení i polarizující názory na tento film, neboť někteří diváci chápou, že Peckinpah chtěl ukázat více, než jen animální sílu, a pak jsou tu tací, kteří v něm vidí pouze oslavu násilnické povahy člověka. Tím se pomalu dostáváme k poslední třetině filmu.

Městečkem opovrhovaný Henry Niles usmrtí mladou dívku. Zdali úmyslně či nikoliv není tak podstatné. Důležitější je, že nešťastná dívka byla pokrevní příbuznou Charlieho Vennera a jeho strýce Toma Heddena. Shodou náhod se Henry Niles dostane do domu manželů Sumnerových, čímž dojde k fatální události. Ke statku dorazí Tom Hedden, jeho synovec a zbylá banda výtržníků. Šestici chlapů koluje v žilách alkohol, který vydatně přiživuje doutnající nenávist. Rozezlený dav si žádá jediné. Získat Nilese a ručně si to s ním vyřídit (rozuměj - zabít ho). David ho ale odmítá vydat, neboť bez ohledu na vinu, má Niles právo na řádný soud. Nastalou situaci chce sice uklidnit místní ruka zákona, avšak během krátké potyčky dojde k výstřelu, čímž je poslední naděje na mír rozmetána na kusy. Major John Scott (T. P. McKenna) po zásahu z brokovnice umírá na zemi a to znamená jediné. Skupina zdivočelých buranů pomyslně překročila Rubikon a David bude muset zapojit veškerý důvtip, aby svůj „hrad“ před „nájezdníky“ ubránil.

Ačkoliv je následný útok famózně natočen, sestříhán a prošpikován efektními zpomalovačkami, představuje v mých očích zároveň jediný problém, jaký s filmem Strašáci mám. Celá, poměrně dlouhá sekvence je postavená na tom, abychom uvěřili chování Davida i útočníků. Chápu, že opilý člověk může jednat iracionálně a riskovat, ale představa půl tuctu chlapů, kteří jsou opilí natolik, že se jich zmocní hromadné šílenství, ale zároveň jednají systematicky a chladnokrevně, je trochu přitažená za vlasy. Jsou ochotni udělat naprosto vše a dát všanc i své životy, jen aby se dostali do domu. A tak stále dokola nabíhají do Davidových pastí, které slouží především k prezentaci větší rozmanitosti krvavých efektů. Stejné je to i na druhé straně barikády. V jedné z předchozích kapitol jsem si stěžoval na vystřižení scény, která měla reflektovat Davidovu psychologickou proměnu. A o to jde. David ustoupí rozumu a popustí uzdu zvířecím pudům. V pořádku, chápu důvody, problém ale je, že se celý přerod z uhlazeného intelektuála do podoby nelítostného „Ramba‘‘ odehraje lusknutím prstů. Filmu jednoduše chybí cesta mapující změnu uvnitř hlavy našeho hrdiny. David jde svou okamžitou proměnou na ruku režisérovi, který se konečně může naplno vyžít v přívalu krve, smrti a technicky precizního střihu.

Nejde sice o zásadní škrábanec, který by významnou měrou devalvoval celý snímek, protože závěrečná třetina má i své logické opodstatnění. Myšleno ve smyslu, že pokud se vám do baráku bude dobývat někdo cizí, budete se bránit všemi dostupnými prostředky. Jen je škoda, že scénář lépe neošetřil výše uvedené nedostatky, neboť výběr Dustina Hoffmana mi i dnes přijde jako trefa do černého. Jeho malá výška a skromná fyzická výbava totiž skvěle kontrastuje s urostlou muskulaturou vesnických drsoňů.

Byť Amy o krutém sexuálním zážitku nikdy nahlas nemluví, přijdou mi i tak Strašáci rozkročení mezi dvěmi tematicky podobnými filmy. Pramen panny (1960) od Ingmara Bergmana a Poslední dům nalevo (1972), za kterým stojí Wes Craven. Oba filmy používají shodně motiv znásilnění následovaný nelítostnou pomstou. První z nich jde cestou úvah a filozofování, jež zvažují morální důsledky aktu pomsty, protože hlavní protagonista je silně věřícím člověkem, jehož víra mu zakazuje zabíjet. Craven k dané látce přistupuje se sbíječkou v ruce a dvojici zhrzených rodičů, kterým útočníci znásilnili a zavraždili dceru, dopřává surovou pomstu. Peckinpah nezneužívá bezduchého násilí v takové míře jako Craven, ale jeho David zároveň není postavou, která by v průběhu děje nějakým smysluplným způsobem zvažovala etickou stránku ohledně jeho užití. Skutečností zůstává, že Strašáci daleko lépe fungují jako umělecké dílo, jež o násilí nepřemítá s přívlastkem „dobrého“ nebo „špatného“, ale soustředí se pouze na jeho přítomnost v každém člověku. Na konci filmu odváží David zaostalého Henryho vozem pryč a ten mu během jízdy řekne, že netrefí domů, načež David s pobaveným úsměvem odpoví: „Já také ne.“ Jakoby hlavní hrdina nevěděl, kam patří, kde je jeho místo a kým vlastně po tom všem je. Podobně je na tom i divák. Příběh plyne zvolna kupředu, napětí mistrně houstne a po finální bitvě si musí každý sám za sebe ujasnit, co se mu film snažil sdělit.

Inspirativní masakr

Slávu, kterou si snímek Strašáci postupem let uzurpoval, mu jistě náleží zcela po právu. I přes těch několik málo výhrad jde z mého pohledu o jeden z nejlepších filmů z dílny „krvavého“ Sama. Současnou diváckou obec už asi nedokáže zaskočit tolik jako v době vydání, kdy jej provázela pověst nenávistného a šokujícího snímku, ale to rozhodně nic nemění na jeho stále přítomném znepokojivém tónu a technické preciznosti. Jak čas ukázal, šlo navíc o snímek formující budoucí tvář moderní kinematografie. Svou výbušností a kladnému přístupu k násilí se Strašáci zařadili po bok amerických filmů jako Drsný Harry (1971) a Francouzská spojka (1971), jež svými těžkými podrážkami zadupaly do země poslední zbytky květinové revoluce. Tyto a jim podobné snímky na mír a lásku nahlížejí z vrchu a veškeré problémy řeší pouze s využitím hrubé síly. Motivem znásilnění a závěrečnou krvavou vendetou dokázal Sam Peckinpah vstoupit dokonce i do vod pomalu se rodící exploatační scény, kam spadají nízkorozpočtové snímky tehdejších mladých rozhněvaných režisérů na startu své kariéry. Sem můžeme zařadit zmiňovaný Poslední dům nalevo, případně Texaský masakr motorovou pilou (1974) od Toba Hoopera. Závěrem lze s klidnou jistotou říci, že výpovědní hodnota Strašáků Sama Peckinpaha je a bude aktuální neustále, neboť onen skrytý žhnoucí plamen, který si v sobě nosí každý z nás, patrně nikdy nevyhasne. Minimálně do doby, dokud sami sebe zcela nevyhubíme.