Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadští mistři hranatého hrubého zrna se vrací s osmým albem, které vás už při úvodní skladbě nenechá na pochybách, že to bude opět jízda. Téměř šestiminutová disharmonická trýzeň nazvaná „A Love Letter“ vás ihned vrhá do neutěšeného světa, ve kterém kolem vás skřípe kytara, rezavě chrčí basa, a navíc tu každou chvíli poletuje saxofon mučený naprosto disharmonickými postupy. Jesse Matthewson dokonává dílo zmaru prostřednictvím svého hlasu. Štěká, vyje i káže. Do špinavé masy zvuku navíc pronikají další barvy, které tu dříve fyzicky nebyly, vždycky jste je ale cítili někde na pozadí. Tyto zvuky mají svůj důvod.
KEN MODE v roce 2021 udělali v sestavě velký rozhodný krok, který – pokud si dobře pamatuji – v historii kapely nemá obdoby. Rozrostli se na regulérní kvarteto. Kathryn Kerr do zvuku dodává další odstíny prostřednictvím syntezátorů, saxofonu, piana a dalších nástrojů. Všechny je používá v dobré tradici noiserockových spolků, tedy nečekejte, že by klavír nějak zjemnil výsledek. Právě naopak. Její vklad dělá hudbu KEN MODE ještě drásavější, v mnoha ohledech osudovější a trýznivější.
KEN MODE i tady potvrzují, že jsou mistři repetice. Naprosto jednoduchými nástroji dokáží budovat atmosféru beznaděje a odevzdanosti jako málokterá jiná kapela. Jejich songwriting přitom budí dojem až neandrtálské primitivnosti. Nikdy jsem ale neměl pocit, že poslouchám něco, co postrádá sofistikovanost a přemýšlivost.
Zvuk dokáže být neprostupnou rašelinou a ostrou cirkulárkou současně. Disonantní vyznění vám způsobuje závratě. Jejich hudba opět stojí na tom nejhrubším noiserocku, sludgemetalových tendencích a industriálním kolovrátku. Je to zmar, vztek a beznaděj, to všechno ohlodané na kost. V tom nejryzejším balení. Hudba, co křiví svět.
1. A Love Letter
2. Throw Your Phone in the River
3. The Tie
4. But They Respect My Tactics
5. Not My Fault
6. Lost Grip
7. The Desperate Search for an Enemy
8. Unresponsive
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.