OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marvel ještě nikdy nečelil tak nelehkému úkolu. Hlavní herec obsazený pro roli Black Panthera, Chadwick Boseman, který se pro tuto postavu hodil jako málokdo jiný, nedávno zemřel. Studio tak stálo před rozhodnutím, co udělat s jednou z nejvýraznějších příběhových linek, kterou započali vtažením Wakandy do Marvel Cinematic Universe. Popravdě jsem se toho, jak se s nuceným příběhovým zvratem popasují, bál asi nejvíce. Nakonec se ukázalo, že se smrtí Bosemana se tvůrci vypořádali asi nejlépe, co to jen šlo. Začátek filmu je vkusným a svým způsobem komorním vzdáním holdu.
Poté se celá Wakanda musí vypořádat s tím, že odešel její vůdce. Celá země, která sedí na zásobách drahocenného vibrania, se musí vyrovnat s tím, že se na ni začíná upírat celosvětová pozornost. A to díky tomu, že bez T’Chally ostatní státy cítí, že mají šanci oslabenou zemi využít pro své účely. Počátek tak působí jako politický thriller s několika akčními scénami. Bravo. To se přímo nabízelo a já čekám, jak se to vyvrbí, protože politické téma se nabízí i s příchodem Namora a Talokanské podvodní říše.
Talokanský lid je tu zpočátku také vykreslen naprosto skvěle. Scéna, kde se objevují podvodní lidé, v sobě nese prvky pravověrného hororu. Navíc sem skvěle zapadá i výborný a velmi výrazný vizuál talokanských – byť když jsem poprvé viděl gigantická brka, kterými je ozdobena koruna jedné z hlavních bojovnic, tak jsem se začal ošívat. Oranžová ptačí péra na hlavě modré bojovnice, pocházející z hlubin oceánů? Beru na milost. První akční scéna s talokanskými hází moji pozornost úplně jiným směrem. Dává tušit, že tato „rasa“ bude pro všechny těžký oříšek. Říkám si bravo podruhé, tohle opravdu v Marvelu ještě nebylo.
Pokud se podaří vykreslit jednu z nejpodivnějších postav Marvelu nějak rozumně, tak je snad vyhráno. Přeci jen, týpek v zelených trenkách, který má na nohou malá křidélka… Jak to udělat, aby nepůsobil legračně? Ale i to se podařilo. Mexický herec Tenoch Huerta překvapil. Dokázal Namorovi vdechnout důstojnost. Namor dokáže působit jako hrozba. Současně celkem dobře chápete jeho motivace. Kde jeho příběh začíná kulhat, je začátek a konec. Je tu scéna, která se snaží vysvětlit počátek talokanského lidu a Namora samotného. A tady jsem to buďto nepochopil nebo je celá jeho story dílem přihlouplá, a navíc lehce překombinovaná.
Kde film ale selhává zcela, je jeho závěr. Vše se zvrhává do bojových scén, které mnohdy mají dost špatné CGI. To byste od blockbusteru tohoto typu nečekali. Zdaleka ne všude, ale lacině působící scény tu jsou a zbytečně kazí dojem z talokanského nebo wakandského prostoru. Mnohem zásadnější než trikové scény jsou lacině působící scénáristická rozhodnutí, která ani zdaleka nejsou dostatečně vybudovaná. Film ve svém úvodu rozdá karty způsobem, jenž dává naději v něco opravdu zajímavého. A to nakonec nepřijde. Byť se mnohé části snaží působit mnohem vážněji, než je u Marvelu běžné, a jsou tu scény, které působí téměř až artově. Bohužel se to opět nepodařilo dotáhnout.
Co se ale pochválit musí, je soundtrack. Jsou projekty, kde mě švédský skladatel Ludwig Göransson vyloženě iritoval, ale tady musím smeknout klobouček. Používá rap, africky působící rytmiku, domorodé nástroje i jazyky. Scénám s talokanským lidem dal zcela jedinečný sounddesign i motivy. Tady se povedlo téměř vše. Podobně mohu vypíchnout akční soubojové scény „tělo na tělo“ – hlavně ze začátku filmu. Pochválit lze po skvěle rozehraném úvodu i to, že ačkoliv jde o druhý nejdelší film z MCU, tak jsem se nenudil.
Pak tu je ale ještě pár otravných bugů, které jsem nezmínil. Film obsahuje celou řadu velmi silných ženských hrdinek, které třeba nejsou ani bílé ani heterosexuální. Skvěle mu to sedne a nepůsobí to nijak vyumělkovaně. Když ale poněkolikáté zazní narážka na bílé kolonizátory, přijde mi to trochu zbytečné. Dále tu představuje novou postavu, která by měla mít i svůj vlastní seriál a tato nová figura je odfláknutá po všech stránkách. Byť se kolem této postavy otáčí vlastně celý příběh filmu, nedokážu se zbavit dojmu, že je tu tak trochu navíc. Naprosto hrozná je pak zbroj, kterou má v závěrečném boji. A to tedy není jediná, protože všechny designy „nových zbrojí“ budí až nepatřičný dojem. Sečteno a podrženo, opět mám rozporuplné pocity. Film si skvěle nakročil, ale pak spadnul do standardního klišé, které nedokázal patřičně prodat. Škoda.
Stejná story. Po slibném, zajímavém rozjezdu pád do rutiny.
6,5 / 10
USA, 2022, 161 min
Režie: Ryan Coogler
Scénář: Ryan Coogler, Joe Robert Cole
Kamera: Autumn Durald
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Letitia Wright, Lupita Nyong'o, Winston Duke, Angela Bassett, Danai Gurira, Martin Freeman, Tenoch Huerta, Lake Bell, Michaela Coel, Florence Kasumba, Dominique Thorne, Curtis Bannister, Isaach De Bankolé, Mabel Cadena, Gigi Bermingham, Grace Junot, Kamaru Usman, Richard Schiff, Janeshia Adams-Ginyard, Julia Louis-Dreyfus, Michael B. Jordan, Chadwick Boseman (a.z.), Bill Barrett (méně)
Produkce: Kevin Feige, Nate Moore
Střih: Kelley Dixon, Jennifer Lame, Michael P. Shawver
Zvuk: Peter J. Devlin
Scénografie: Hannah Beachler, Lisa K. Sessions
Masky: Joel Harlow
Kostýmy: Mobolaji Dawodu
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.