Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Září a říjen 2022 pro mne byl z velké části bojem s albem "Banefyre" od oblíbených CRIPPLED BLACK PHOENIX, bojem z toho důvodu, že jsem téhle desce i přes značnou snahu nepřišel na chuť a nakonec nad ní pomyslně "zlomil hůl". Naštěstí se našlo několik jiných slušných počinů, takže pro rekapitulaci těchto dvou měsíců je stále z čeho vybírat. Po vynechání již recenzovaných desek (MEGADETH - The Sick, The Dying… And The Dead!, AN ABSTRACT ILLUSION - Woe, FALLUJAH - Empyrean, BEHEMOTH - Opvs Contra Natvram, KEN MODE - Null) je to nakonec docela zvláštní směska od příjemného progpopu (MARATON) přes divokou extravaganci (DESTRAGE) až k black/death síle (GAEREA).
THE BUTTERFLY EFFECT - IV
DESTRAGE – SO MUCH. too much.
GAEREA - Mirage
TERAMAZE - Flight Of The Wounded
MARATON - Unseen Color
PSYCHONAUT - Violate Consensus Reality
POLYPHIA – Remember That You Will Die
THE BUTTERFLY EFFECT - IVDlouhých čtrnáct let trvalo australské partě, než našla sílu navázat na svou slibně rozjetou kariéru ze začátku tisíciletí. Příznačné čtvrté album jako by zkoušelo nabízet dvě tváře, nezapomenout na předchozí tvorbu, znatelně ovlivněnou vzorem v podobě Američanů TOOL, a současně ukázat schopnost oproštění se od vlastní minulosti. "IV" představuje skupinu ve skvělé formě, obavy o prázdné reminiscence smetává ze stolu silný materiál plný hutné rockové důraznosti, šikovně stavěných melodií, ale i akční nervozity. Místy přímočaré struktury skupina dokáže rozkošatět a zahustit, takže funguje jak pro posluchače příjemná stavba na tradicích, tak neotřelá výstřednost, se kterou skupina do skladeb roubuje vrzavé ruchy i disonantní riffy. A přesto je to nakonec příjemně plynoucí hudba postavená na melodiích a písničkové formě, která ve výsledku možná trochu připomene i staré FAITH NO MORE. Velmi vydařený návrat skupiny, na kterou už asi hodně fanoušků zapomnělo.
Self-released / 2. září 2022
DESTRAGE – SO MUCH. too much.S obrovským přehledem prezentovaná bláznivá směska různých stylů, divokost mathcore vedle rockové rozdováděnosti, ostrost djentu i metalová přímočarost, hrubost i baladická zasněnost, vokály bloudící od pekelného skřehotu až k popové lascivnosti, neuchopitelné kakofonie i prchající vrzání v kombinaci s melodiemi, nasranost spolu s melancholií a citlivostí. Tihle Italové jedou na šíleném tripu, odpalují zvukový ohňostroj barevnější než silvestrovská veselice. Ale vše to dělají s takovou jistotou a bravurou, že je jejich chaotické střídání temp, stylů a zvuků parádně veselým zážitkem. Jestliže známé rčení říká, že změna je život, DESTRAGE jedou přesně dle tohohle hesla své hudební kreace, navíc ale veškeré ty změny zvládají s bravurou virtuosů, kterými ve svém ranku již bezesporu jsou. Po dlouhých letech fungování a několika výborných deskách dokázali zkušenosti zúročit ve svém snad nejlepším počinu. Takto svěží a hravou desku už jsem dlouho neslyšel.
3DOT Recordings / 16. září 2022
GAEREA - MirageBlackmetalová horda z Portugalska už na svých prvních albech ukázala schopnost tvořit zdařilá stylová alba a na třetím záseku "Mirage" pokračuje ve zběsilé černotě. Do výrazu ale přibyla větší dynamika a aniž by došlo k odklonu od důrazné a ostré živelnosti, dokázala skupina přidat i mnoho kontrastních prvků a poloh, takže jejich pojetí black/death metalové brutality je současně dostatečně proměnlivé, aby nesklouzávalo do monotónní unylosti. Portugalci umí i uvolnit napětí třeba lehkou až postrockovou vsuvkou v titulní "Mirage", změnit tempa, zpomalit a v některých okamžicích jako by se objevovala i dávno zapomenutá aura temné tváře jejich krajanů MOONSPELL, nebo ještě lépe bočního projektu DAEMONARCH. Kromě rychlých a energických pasáží dostáváme i epické plochy rozbíjející blacková klišé. Do třetice je "Mirage" nejvyzrálejším albem téhle stále ještě mladé skupiny.
Season Of Mist / 23. září 2022
TERAMAZE - Flight Of The WoundedPáté album během posledních čtyř let a přesto mají tihle Australané stále kde brát. Možná už to není až tak hitové jako třeba na "I Wonder", ale i tahle rozjímavější forma má co nabídnout především posluchačům, kteří rádi klidnější prog rock/metalové kompozice. Ostře hrubé výpady, které nabízely dřívější desky už se příliš neobjevují, připomenu třeba "A Deep State of Awake" z již zmíněného alba "I Wonder". Z pohledu pestrosti je to možná trochu škoda. Švih a důraz ustoupili na úkor snahy o emotivní nálady, nicméně to stále jsou šikovně stavěné konstrukce, při kterých se posluchač nenudí. A oproti předchozímu, trochu monotónnímu albu "And the Beauty They Perceive" přibyly i výraznější melodie. Dostáváme tedy dá se říct již standardní prog s přívětivou tváří, tak jak to TERAMAZE prostě umí servírovat znovu a znovu. Otázka na závěr tedy zní zda skupina vymyslí nějakou změnu dřív než to přestane být zajímavé.
Self-released / 3. října 2022
MARATON - Unseen ColorJestliže rok 2021 byl pro mne ohledně norské scény jednoznačně "postižen" bravurní deskou "Playing House" od sympatické progresivně poprockové party MEER, i v roce 2022 mě dokázalo oslovit album další norské skupiny plující na podobných vlnách zajímavě přívětivé a přitom energické formy řekněme orchestrální poprockové hudby, jež nehraje na podbízivé hity, ale tvoří laskavé skladby, které nabízí přívětivost chytlavého popu stejně jako výraznost složitějšího progrocku. MARATON možná nejsou tak dokonalí ve skloubení hitových melodií a komplexní hudby jako MEER, ale jejich mix rockového důrazu, elektroniky a popových melodií je nádherným balzámem na duši. MARATON plují se svými vizemi kdesi ve vlastním světě, přesto si podle mě v téhle směsici najdou to své i příznivci tradičnějších kapel jako třeba LEPROUS.
Indie Recordings / 7. října 2022
PSYCHONAUT - Violate Consensus RealityJiž v roce 2020 mě upoutal zdařilý debut "Unfold the God Man" belgické skupiny, jejíž název mi tehdy evokoval známější Američany INTRONAUT. A podobnost názvů není zřejmě úplně náhodná, stylově se totiž obě skupiny točí v podobném postmetalovém kolovrátku. PSYCHONAUT ale nejsou žádní plagiátoři, jejich hutný postmetal s často stoner temným zvukem má osobité charisma, které plně ovládá i jejich druhé album. Jen snad ještě více zabředává do smuteční ponurosti, kterou trochu sráží ne příliš plastický, plochý zvuk. To je asi to jediné, co desce "Violate Consensus Reality" dokáži vytknout, protože jinak je to v daném stylu nádherně poskládaná kolekce emotivních skladeb s dostatečným rozsahem i nějakou tou perličkou navrch v podobě třeba ženského vokálu v titulní "Violate Consensus Reality".
Pelagic Records / 28. října 2022
POLYPHIA – Remember That You Will DieS Američany POLYPHIA to má posluchač poněkud složité. Tahle parta z Texasu vsadila vše na instrumentální hrátky a snahu ukázat světu, že hranice kytarové hudby jsou jen o tom, co ještě posluchač snese. Tihle novodobí kytaroví hrdinové boří konzervativní představy a svou hudbu vrhají proti tradicím, v jejich podání jako by se Jimi Hendrix srážel s popem, blues míchalo s math rockem a metal padal do hip hopu. Je to směsice, ve které vedle sebe bez uzardění hostuje kytarová legenda Steve Vai, popová zpěvačka Sophia Black, raper Killstation, hip-hoper Lil West i frontman DEFTONES Chino Moreno. Stravitelnost takového alba možná bude za hranicí části posluchačů, přesto má tahle bláznová směska hlavu a patu, kostru, kterou jí dávají především všudypřítomné kytarové orgie, které se přes veškerou složitost skládají do příjemných logických struktur, díky kterým jsou skladby POLYPHIA mistrovskými kousky.
Rise Records / 28. října 2022
FEATHER MOUNTAIN - To Exit A Maelstrom (Self-released / 2. září 2022)
Velmi příjemný prog metal z Dánska, současně silné koncepční album o bolesti a ztrátě blízkého člověka.
KING'S X - Three Sides Of One (Inside Out Music / 2. září 2022)
Trvanlivá a pro fanoušky zřejmě typická deska od veteránů se specifickým rukopisem.
HOLY FAWN - Dimensional Bleed (Wax Bodega / 9. září 2022)
Jemná náladová procházka kombinovaná s hutnou shoegaze důrazností, podmanivé dílo.
CLUTCH - Sunrise on Slaughter Beach (16. září 2022)
Stonerbluesoví riffaři nestárnou. Opět je to jejich specifický styl a opět i trochu jiný výsledek. Na tyhle pány z Marylandu je spoleh.
NOSWAL - Remembrance (Self-released / 16. září 2022)
Instrumentální rock/metal, kterému trocha té progrese nestačí nahradit chybějící vokál. Jinak by to mohlo být slušné.
THE WONDER YEARS - The Hum Goes on Forever (Hopeless Records / 23. září 2022)
Z neopunkových kořenů se tahle parta z Filadelfie propracovala až k zajímavé formě řekněme alternativního poprocku, který zřejmě nebude pro každého.
PARIUS – The Signal Heard Throughout Space (Willowtip Records / 7. října 2022)
Jakýsi pokus o rockovou operu, který nakonec nezní až tak zle. Američani svůj projev oproti debutu posunuli od deathu více do progmetal poloh a je to dost fajn.
QUEENSRŸCHE – Digital Noise Alliance (Century Media / 7. října 2022)
Co se týče provedení, tak tady je to u QUEENSRŸCHE i roku 2022 asi v pořádku, bohužel obsah tak nějak postrádá zajímavější melodii. Poněkud prázdné preludování.
LORNA SHORE – Pain Remains (Century Media / 14. října 2022)
Pseudosymfonické vsuvky zbytečně kazí jinak hezky živelnou black/death metalovou řezničinu. Ale i tak vydařená taškařice.
HYPNAGONE - Qu’il Passe (Klonosphere / 14. října 2022)
Divočina připomínající místy ranné BETWEEN THE BURIED AND ME plus trocha té rozvláčné zasmušilosti. Povedený debut francouzské party.
LOST IN KIEV - Rupture (Pelagic Records / 21. října 2022)
Hezky stavěná postrocková deska plná nálad a přirozeně rostoucích skladeb u nichž na rozdíl od kolegy RIPa oceňuji i vokální vsuvky, které tuhle hudbu příjemně dobarvují.
#NovaAlba #TheButterflyEffect #Destrage #Gaerea #Teramaze #Maraton #Psychonaut #Polyphia
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
