Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle deska to nemá lehké. THE MARS VOLTA byli ve své době blesk z čistého nebe. Vyšlo několik naprosto šílených desek, které představily srážku hardcore a progresivního rocku z úplně netušených úhlů. Byl to temperamentní výbuch hudební energie, podpořený skvělými hráčskými výkony. THE MARS VOLTA přicházejí po dlouhých deseti letech s novou deskou, která je… jiná. V každém případě je na ní snadno rozpoznatelný rukopis, který si kapela vytvořila. To se nemění. To, co se změnilo, je celkové vyznění a energie, kterou v pořadí sedmá deska vyzařuje.
Aktuální album je o poznání melancholičtější a umírněnější. Navzdory použité dynamické španělštině tu najdete mnoho vyklidněných pasáží. Nejsou to THE MARS VOLTA, co se zmítají ve frenetických křečích. Ubylo epileptických záškubů. Je to nahrávka, kterou složili chlápci, úspěšně přeživší krizi středního věku. Mnohé fragmenty mají minimalističtější vyznění, pohrávají si s jednotlivými zvuky. Naprosto chápu, co zaryté fanoušky prvních desek nejvíce štve. Z pohledu kritiků desky to jsou THE MARS VOLTA na sedativech a oni očekávali další kokainovou párty. Nová deska je mnohem smířlivější a možná i usmiřující, chtělo by se mi napsat.
Desetiletá mezera mezi deskami je zapříčiněna hlavně konfliktem mezi Cedricem Zavalou a Omarem Rodriguez-Lopezem, který eskaloval v roce 2013, když Cedricem cloumaly životní změny. Například to, že vstoupil ke scientologům. Zcela jistě k situaci přispělo i rozhodnutí, že odmítl jet turné na podporu jejich předchozí desky. Stíny této doby jsou vlastně patrné v tématech aktuálního materiálu. Naději na nové skladby THE MARS VOLTA vyvolal již v roce 2017 návrat AT THE DRIVE-IN. Nicméně nic se nemá uspěchat. Ani aktuální materiál nikam nespěchá.
THE MARS VOLTA tu započali novou kapitolu. Už se nikam neženou. Deska je stále plná parádních hudebních nápadů a zajímavých rytmů. Už to není tak vzrušující jízda jako na počátku, ale mně osobně to vůbec nevadí. Kapela se šedinami, jejíž zpěvák skáče žabáky, a za ním se odehrává naspeedovaná hudební verze epileptického záchvatu, by nepůsobila moc uvěřitelně. THE MARS VOLTA zestárli a do ničeho se nenutí. Jsou mnohem více emotivní tím melancholickým a písničkovým způsobem, ale stále generují spoustu muzikantsky hodnotných míst. Současně z nich čiší určitá uvolněnost a nenucenost. Nemusí světu nic dokazovat. Nová deska nechce být revolucí, která smete všechny kolem, přesto je v rámci směřování kapely výraznou evolucí. THA MARS VOLTA nepřešlapují na místě, ani nežijí z dřívější podstaty. Vyvíjejí se.
Nová deska nechce být revolucí, která smete všechny kolem, přesto je v rámci směřování kapely výraznou evolucí. THE MARS VOLTA nepřešlapují na místě, ani nežijí z dřívější podstaty. Vyvíjejí se.
1. Blacklight Shine
2. Graveyard Love
3. Shore Story
4. Blank Condolences
5. Vigil
6. Que Dios Te Maldiga Mi Corazón
7. Cerulea
8. Flash Burns from Flashbacks
9. Palm Full of Crux
10. No Case Gain
11. Tourmaline
12. Equus 3
13. Collapsible Shoulders
14. The Requisition
Měl to být návrat výjimečné kapely, který se pro mě bohužel proměnil v určité zklamání. Přestože umí i THE MARS VOLTA model roku 2022 předvést povedené harmonie a melodie, jejich příliš civilně a poklidně působící prezentace ztrácí energii a živelnost, která dle mého názoru tvořila gró jejich jedinečnosti. Hladce plynoucí skladby už neprezentují THE MARS VOLTA, které jsem měl rád. Přesto i tuto vzdušnou až melancholickou polohu umí THE MARS VOLTA servírovat s bravurou mistrů. Takže nakonec někde na půl cesty.
20. ledna 2023
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Jsou to stále THE MARS VOLTA? Jsou. Tak specifický rukopis se prostě nezapře. Jen jim prostě někdo do pití hodil koňskou dávku sedativ. Nebo jde o příznak stáří? Zmoudření? Všechno je zklidněné, netěkavé a o poznání méně temperamentní. Tohle zbyde, když se všichni vybouří.
Středa, 5. října 2022
Noisy
Návrat výjimečné kapely, událost roku? Pro mne bohužel ne. I když často povedené harmonie a melodie končí v překvapivě civilně a poklidně působícím celku. Chybí experimentální živelnost. Hladce plynoucí skladby už neprezentují THE MARS VOLTA, které jsem měl rád.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.