THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MADEBYTHEFIRE jsem neviděl už dlouhá léta. Desetiletí? Prostě šíleně dlouho. CLUTCH AT STRAWS nikdy. Prý jsou zajímavým mladým úkazem na rakouské scéně, tihle CLUTCH AT STRAWS. Čas to zjistit. Program večera jasný. Tak jasně, je čtvrtek, ale podobně hubenou návštěvnost jsem fakt nečekal. Ale co už. MADEBYTHEFIRE si to vždycky umějí udělat hezký, a tak se i stalo. Poprvé vidím novou sestavu a slyším nové skladby. A je to zas a znovu krásný. Kapela, co nedokáže zklamat, ani kdyby chtěla. Instrumentálně a hlavně rytmicky košaté výbuchy emocí otřásají prostorem kolem mě. U nových skladeb si všímám většího zapojení baskytarových efektů, které celku dodávají na barevnosti.
Zážitek. Emařina bez řvaní. Zvukoobraznictví. Kytarové propletence se lámou do nasekaných pasáží, které mají ostrost i poetiku nabroušené břitvy. A přitom to celé zní tak nenásilně. Vedle úplně nových skladeb návrat ke kořenům, jakými je „Hondo“ nebo „Zpověď“. Slzy na krajíčku. Tohle mi chybělo. Docházku na koncerty "Mejdů" musím v budoucnu napravit.
Vídeňská trojka CLUTCH AT STRAWS pojímá screamo v poměrně otevřené formě, která v sobě snoubí postrockové kytarové gradace, zvonivou emařinu i punkově akordové přímočaré drhnutí. Kytarová různorodost v aranžích je nicméně to, o co se kapela může opřít. A zajisté i o nového basáka, který naskočil do sestavy před krátkou dobou. Bicí se tu přizpůsobují kytaře, dokáží vycítit, kdy se stáhnout, a hrají vlastně celkem úsporně. Vokál má velmi často polohu spíš takového rozervanějšího chrapláku, kterému je celkem dobře rozumět, ale bohužel v rámci žánru působí trochu zataženě a místy trochu více teatrálně. Jako celek to vlastně ale funguje celkem dost dobře, dynamicky a dostatečně variabilně, co se různých přístupů týče.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.