NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MADEBYTHEFIRE jsem neviděl už dlouhá léta. Desetiletí? Prostě šíleně dlouho. CLUTCH AT STRAWS nikdy. Prý jsou zajímavým mladým úkazem na rakouské scéně, tihle CLUTCH AT STRAWS. Čas to zjistit. Program večera jasný. Tak jasně, je čtvrtek, ale podobně hubenou návštěvnost jsem fakt nečekal. Ale co už. MADEBYTHEFIRE si to vždycky umějí udělat hezký, a tak se i stalo. Poprvé vidím novou sestavu a slyším nové skladby. A je to zas a znovu krásný. Kapela, co nedokáže zklamat, ani kdyby chtěla. Instrumentálně a hlavně rytmicky košaté výbuchy emocí otřásají prostorem kolem mě. U nových skladeb si všímám většího zapojení baskytarových efektů, které celku dodávají na barevnosti.
Zážitek. Emařina bez řvaní. Zvukoobraznictví. Kytarové propletence se lámou do nasekaných pasáží, které mají ostrost i poetiku nabroušené břitvy. A přitom to celé zní tak nenásilně. Vedle úplně nových skladeb návrat ke kořenům, jakými je „Hondo“ nebo „Zpověď“. Slzy na krajíčku. Tohle mi chybělo. Docházku na koncerty "Mejdů" musím v budoucnu napravit.
Vídeňská trojka CLUTCH AT STRAWS pojímá screamo v poměrně otevřené formě, která v sobě snoubí postrockové kytarové gradace, zvonivou emařinu i punkově akordové přímočaré drhnutí. Kytarová různorodost v aranžích je nicméně to, o co se kapela může opřít. A zajisté i o nového basáka, který naskočil do sestavy před krátkou dobou. Bicí se tu přizpůsobují kytaře, dokáží vycítit, kdy se stáhnout, a hrají vlastně celkem úsporně. Vokál má velmi často polohu spíš takového rozervanějšího chrapláku, kterému je celkem dobře rozumět, ale bohužel v rámci žánru působí trochu zataženě a místy trochu více teatrálně. Jako celek to vlastně ale funguje celkem dost dobře, dynamicky a dostatečně variabilně, co se různých přístupů týče.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.