Kocour v botách dvě? To už jste se vážně zbláznili? Tohle je metalový web! Jako bych vás slyšel. Ale tahle pohádka je death metalem mezi kreslenými filmy. Je o smrti. Normies to nemaj rádi. Stejně jako death metal. Hned několik lidí v mém okolí na filmu bylo a fakt se jim nelíbil, protože jejich malé ratolesti si uvědomily svoji smrtelnost a začaly se na ni ptát. A co máte pětiletému špuntovi říci, když se vážně strachuje a ptá se vás, když jdete z kina: „Tati, a co bude až umřu?“.

Sám si pamatuju, jak jsem ležel v podobném věku v posteli, poté, co mi zemřela prababička, a já si po pohřbu pokládal otázky typu „a to ji teď fakt žerou červi v té rakvi?“ A pak jsem si zkoušel představit, že to po smrti bude stejné jako před životem… prostě nic. Pár týdnů jsem před spaním nepřemýšlel nad ničím jiným. Spánek mi připadal jako taková malá smrt, kdy prostě nevnímáte, co se děje. Ale co když se pak už neprobudíte? Furt jsem se nedokázal srovnat s tím, jestli je to děsivé nebo ne. Nebo jak moc je to děsivé. Proč o tom melu? Protože nový Kocour v botách je z části přesně na tohle téma.

Zápletka je vlastně jednoduchá. Všichni víme, že kočky i kocouři mají devět životů. Prostě dobře známý fakt. A Kocour v botách při jedné svojí „akci“ zjistí, že už jich osm promrhal. Nastává chvíle, kdy smrt bude finální. Smrt v pohádce, reprezentovaná vlkem s dvěma kovovými srpy. Ozývaly se hlasy, že by tu měl být věkový limit. Alespoň od dvanácti. A vlkosmrt tu místy působí opravdu strašidelně. A nejen to. Je to pohádka, kde teče krev. Kde umírají lidé. A umírají úplně zbytečně, jen z rozmaru někoho jiného. A já přesně chápu, co na dvojce Kocoura v botách štíří rodiče. Někde jsem četl, že se většina dětí naučí vnímat smrt jako něco nepřirozeného a špatného a truchlení jako něco, co se má potlačit. Tady se s tím tématem pracuje zcela jinak. Smrt je strašidelná a zlá, ale z mého pohledu není hlavním nepřítelem. Tím nepřítelem jsme my sami. Naše ctižádost, ambice, představy, co od života chtít. V tom film nabízí hned několik pohledů. Ať to jsou postavy, které chtějí něco, co už dávno vlastně mají, nebo někdo, kdo usiluje o absolutně nesmyslné cíle, které ho stejně nedokážou udělat šťastným. Kocour sám musí v jednu chvíli zahodit to, co budoval celou svoji kariéru. Zbavit se všeho, čím je, a zamyslet se, zda mu to opravdu dává nějaké vnitřní naplnění.

Tvůrci navíc dokáží být naprosto překvapiví v tom, jak se svými postavami pracují. Když jsem poprvé viděl nedomrlého psa převlečeného za kočku, který tak činí jen pro to, aby mohl čerpat bezstarostný život koček, myslel jsem si, že není šance, aby mi ta postava mohla přirůst k srdci. Na první dobrou v tom vidíte komicky pitvořivou bytost ve stylu Jar Jara Binkse, která tu je hlavně proto, aby zabavila mladší diváky. O chvíli později ale zjistíte, že to není Jar Jar Binks, ale spíše mistr Yoda. A takových věcí je tu spousta.

K formě se ještě dostanu, ale teď bych rád zmínil odkazy, kterými je tento film prolezlý skrz na skrz. Celkem by mě zajímalo, jestli to někdo počítal. Najdete tu samozřejmě reference na jiné postavy ze „Šrečího“ universa, ale tím to zdaleka nekončí. Trochu detailnější pohled objeví další dimenzi easter eggů na jiné filmy od Disneye a nejen od něj. Od čapky Mišáka Mickeyho ze stařičkého filmu Fantasia, přes Marry Poppins, po zlé čarodějky z Čaroděje ze země Oz. Pak je tu ale i pár dobrých fórů na filmy jako je Terminátor, Mad Max nebo westernové klasiky jako je Hodný, zlý a ošklivý. A samozřejmě třeba Marvel.

Mimochodem, je celkem patrné že se tvůrci dost inspirovali u parádního animáku Spider-Man: Into the Spider-Verse ve věci animace. Ta je totiž mnohem hravější, než bývá zvykem, mění svůj styl, jednou vypadá více jako olejomalba, jindy je mnohem jednoduší, a vždy skvěle dokresluje konkrétní situaci a umocňuje to, co se na plátně děje. S tím pracuje nejen stylový vizuál, ale třeba i rychlost snímkování, která se v průběhu filmu mění. Opomenout bych neměl ani hudbu, která vlastně také parafrázuje velikány, jakými jsou například Ennio Morricone. Přes tohle všechno ale Poslední přání nepůsobí jako nějaký kočkopes. Vše pracuje pro příběh, ona vrstevnatost nijak neruší a je jen na vás, co si z filmu vezmete.

Kocour v Botách: Poslední přání  je překvapení z přelomu roku. Film, od kterého jsem nic nečekal, je jednoznačně nejlepším animákem za poslední dobu. Krom toho má mnoho vrstev. Od akční jízdy, přes zmíněné easter eggové orgie, až po nezvykle hluboké myšlenky, které mi v hlavě hlodají i několik dní poté, co jsem jej viděl.