Na filmy se díváme, aby v nás vzbudily emoce. Holky se dívají na slaďáky a v duchu si sní, že také zažijí romantickou lásku. Kluci si pouštějí Schwarzeneggera a představují si, že i oni jsou ranaři, kteří si poradí s každým nebezpečím. Díváme se na dramata, abychom se dvě hodiny báli a nakonec si oddychli, že to dobře dopadlo. Nebo na katastrofické trháky, kde jsme rádi, že to či ono kataklyzma nastalo jen na plátně. Občas to tvůrci přeženou a z obrazovek stříká krev všemi směry, a my se trochu zvráceným způsobem bavíme, protože je to „jenom jako“ a po závěrečných titulcích nic z toho neexistuje. Jenže pak se občas stane, že nám úsměv na tváři zamrzne – to když je zfilmováno reálné téma války. Sledujeme události, u kterých se nám zvedá žaludek nebo derou slzy do očí, a strašně rádi bychom, aby to zase bylo „jenom jako“. Jenomže není.  

Zkouška z dospělosti

Říká se, že na to, aby si mohl režisér dovolit natočit film o holocaustu, musí nejprve dojít do určitého věku, nasbírat dostatek filmařských zkušeností a životní moudrosti. Od okamžiku, kdy Steven Spielberg začal točit filmy na profesionální úrovni, pohrával si s podobnou myšlenkou často. Přesněji řečeno, Spielberg věděl, že jednoho dne se k tomuto smutnému mementu našich novodobých dějin bude muset vyjádřit. Cítil v tom dokonce svoji povinnost. Otcem Stevena byl uznávaný elektroinženýr židovského původu Arnold Spielberg, jehož rodiče pocházeli z Ukrajiny. Během druhé světové války zemřela následkem okupace, bojů a vězněním v koncentračních táborech drtivá většina rodinného příbuzenstva žijícího v SSSR. Tetiček, strýců, sestřenic, bratranců a kamarádů, kteří na rozdíl od Arnoldových rodičů nechtěli emigrovat a setrvali v Evropě navzdory stahujícím se mračnům. Čas je jak známo nekompromisní. Po válce a přirozené smrti obou rodičů zbyla Arnoldovi hromada nažloutlých fotografií, na nichž byly zachyceny tváře jeho vzdálených příbuzných. Anonymní tváře lidí, které neměl nikdy možnost poznat.

Steven byl Arnoldovým prvorozeným (a jediným) synem. Jako malý kluk nadšeně poslouchal otcovy příběhy o hrdinných mužích, kteří během války padli na bitevních polích. Arnold v synovi doslova zažehl vášeň pro válečnou a následně i sci-fi tématiku. Jakmile Steven Spielberg ve světě filmu získal pevnou půdu pod nohama, začal do nacismu čas od času pobaveně kopat, například skrze dobrodružné snímky Dobyvatelé ztracené archy (1981) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). Tedy ten druh kinematografie, který se příliš nemusí opírat o doslovný realismus. Začátkem devadesátých let ale čím dál častěji sám sebe přesvědčoval, že pomalu nadešel správný čas postavit se k nepříjemnému tématu seriózně. S pomocí adaptovaného scénáře vycházejícího z historického románu Schindlerova archa (1982) chtěl vzdát hold morálně rozpolcenému muži, který se jednoho dne rozhodl udělat správnou věc.

Schindlerův seznam (1993) byl do jisté míry nečekaným mistrovským dílem. Jde o hluboce šokující, na faktech založený tříhodinový epos popisující děsivou podstatu holocaustu. Nečekaný především z toho důvodu, že se zde Spielberg dobrovolně vzdává pro něj jinak typických mechanismů vzešlých z hollywoodských pouček a pravidel. Film se nesnaží zaujmout lákavým pozlátkem, umělou vykonstruovaností děje ani snahou manipulovat s publikem. Naopak. Jeho polodokumentární styl, paralelní střih a černobílý obrazový formát mu dodávají autentickou a tím pádem krajně děsivou podobu. Spielberg si zde libuje v režijních kontrastech a dává si záležet na kompozici jednotlivých obrazů. Krásné a klidné scény z opulentních večírků, v nichž vyniká hra světel a stínů, se střídají s trháním ruční kamery zdůrazňující zmatek a strach, který příslušníci jednotek SS svým agresivním chováním vyvolávají.

Filmová magie zde k životu přivádí ďábelský, precizně pracující stroj, jehož neúnavné soukolí je soustavně promazáváno strachem a krví. Židé v nacisty okupovaném Krakově jsou vystaveni systematickému teroru. Zabavování podniků a domovů je následováno umístěním do ghett, táborů nucených prací a závěrečným uvržením do koncentračních táborů. Vše je brilantním způsobem zorganizováno a čistě provedeno, přičemž zvědavé oko objektivu celou tu smrtelnou symfonii sleduje s autentickou živostí. Vydejme se tedy nyní po stopách filmu Schindlerův seznam. Kromě obligátního mapování procesu vzniku a tematického rozboru se v tomto článku vyskytne i jedno příjemné zpestření. Tentokrát mi totiž pomocnou ruku podal kolega DarthArt. Čekají nás jeho osobní postřehy z míst, která osobně navštívil. Míst nedílně spjatých nejen s filmem Schindlerův seznam, ale především se smutnou součástí našich dějin.

Za vším hledej knihu

Okrajově zmíněný román Schindlerova archa napsal australský romanopisec Thomas Keneally během první poloviny osmdesátých let. Kniha čtenáři velmi poutavým způsobem předestírá životní příběh člena nacistické strany Oskara Schindlera, z něhož se vlivem vývoje událostí stane nepravděpodobný hrdina, neboť zachrání životy zhruba dvanácti set Židů. Děj sleduje skutečné historické postavy, reálné události a místa, avšak dialogy jsou fiktivní stejně jako několik scén, jejichž účelem je prohloubení a lepší ucelení příběhové kostry. Krátce po vydání a následném masivním úspěchu v USA došlo k mírné úpravě názvu, který převzaly i ostatní země. Tedy Schindlerův seznam. Nevím jak vám, ale původní název mi vždy přišel o něco výstižnější. Thomas Keneally je všeobecně považován za nadaného autora, avšak jak už to bývá, jeho nejslavnější kniha nevznikla sama od sebe.

Štěstí v neštěstí

Dne 9. března roku 2001 zemřel Leopold "Poldek" Pfefferberg. Polsko-americký absolvent Jagellonské univerzity, filozof, středoškolský učitel, spisovatel a válečný veterán. 28. září 1939 si Německo a Sovětský svaz rozdělily Polsko a Pfefferberg, který se léčil ze zranění utrpěných při obraně své vlasti, musel učinit velmi obtížné rozhodnutí. Jít na východ nebo na západ. Jakožto polský Žid si nakonec zvolil západ, i když moc dobře věděl, jak se nacisté k židovskému původu stavějí. Láska k rodnému Krakovu a především ke své rodině mu paradoxně zachránila život. V opačném případě by pravděpodobně skončil s kulkou v hlavě uprostřed Katyňského lesa. Doma ho ale nic dobrého nečekalo. Stupňující se útoky na důstojnost, žlutá hvězda a přesunutí do ghetta. Pfefferbergova matka byla vystudovaná interiérová designérka a právě jejích služeb využil Oskar Schindler při zařizování svého nového bytu. Tento sudetoněmecký obchodník tou dobou zrovna přebíral zkonfiskovanou továrnu na smaltované nádobí, nacházející se zhruba dva kilometry od centra Krakova. Skrze matku Pfefferberg poznal Schindlera a později u něj v továrně začal pracovat.

KRAKOV, MĚSTSKÁ ČTVRŤ PODGÓRZE – Brána bývalé továrny Emalia je jedním z nejfrekventovanějších turistických bodů ve městě. Před vchodem od rána až do večera postávají hloučky lidí a čekají, až přijde čas, který mají vytištěný na vstupenkách. Kapacita muzea je vyčerpaná na několik dní dopředu, uprostřed sezóny prakticky není možné, jen tak přijít, koupit si lístek a hned pokračovat dovnitř. Bývalá Emalia je nejvytíženějším muzeem v Krakově – i do slavného domu Czartoryskich, kde visí magický obraz Dáma s hranostajem od Leonarda da Vinci, jsem se dostal bez dlouhých průtahů, v Emalii to ale neplatí. Dosah filmu Schindlerův seznam je prostě tak velký, že každý turista v Krakově míří právě sem. Poláci, Češi, Američané, Korejci, Izraelci … všichni čekají na ulici před vchodem do muzea na čas vytištěný na vstupence. Dá se ale podívat i na jiná místa v Krakově, kde se odehrával Schindlerův příběh. Je jich hodně.

Leopold Pfefferberg se bez nadsázky vyhnul vyhlazení tří milionů polských Židů. Podobné štěstí bohužel neměli jeho příbuzní a dokonce ani ti nejbližší, včetně rodičů, sestry a švagra. Před deportací do prostor vyhlazovacího tábora v Osvětimi byla uchráněna i další více než tisícovka lidí, kteří vešli ve známost jako „Schindlerjuden“ nebo též „Schindlerovi Židé“. Po válce Pfefferberg i se svou ženou, která byla rovněž zaměstnaná v továrně na smaltované nádobí, emigroval do USA. Manželé si v Beverly Hills otevřeli obchod s koženým zbožím a započali tak novou životní etapu. Pfefferberg ale na Schindlera nikdy nezapomněl. Jak by mohl? Z Beverly Hills je to do světa filmů jen co by kamenem dohodil a právě v kinematografii spatřoval Pfefferberg cestu, po které se nutně potřeboval vydat, aby tak naplnil svůj vytoužený záměr. Jelikož mu Oskar Schindler zachránil život, on se na oplátku rozhodl učinit jeho jméno nesmrtelným.

Ten správný zákazník

Leopold Pfefferberg byl ve svém záměru až neuvěřitelně snaživý. Sepsal několik námětů a následně zkoušel zaujmout hollywoodská studia. Životní příběh Oskara Schindlera nabízel i různým lidem od filmu jako jsou scenáristé, filmaři či producenti, kteří si v jeho obchůdku podávali dveře, což nebylo v místě jako je Beverly Hills nic neobvyklého. Dlouho se nedělo nic. Roky plynuly líně kupředu a z Pfefferberga se stal učiněný odborník na život Schindlera, s nímž to šlo po válce od desíti k pěti. Na dálku svého zachránce finančně podporoval a za vrchol snažení považoval několik uskutečněných rozhovorů pro americký rozhlas a televizi, v nichž Oskar Schindler vystoupil. Šlo patrně o jediný světlý bod jeho pozdního života. Komerční chov dobytka v Argentině skončil bolestným krachem a poté vše nabralo rychlý spád. Živoření v Izraeli, špatně placená práce vrátného v muzeu, stěhování do Německa, další zoufalé pokusy podnikat, dluhy, problémy s alkoholem. Oskar Schindler zemřel 9. října 1974 v německém Hildesheimu. Bylo mu šestašedesát let.

SVITAVY, PARK PŘI ULICI POLIČSKÁ – Na jméno Oskar Schindler v okresním městě Svitavy narazíte na několika místech. Ve Svitavách se narodil, a proto se právě tady 9. března 1994 konala česká předpremiéra filmu Schindlerův seznam. Stejného dne byl ve Svitavách Schindlerovi odhalen pomník. Umělecky velmi zajímavý pomník. V parku na kraji města stojí struktura, v níž je jakoby vyříznutý otvor ve tvaru Davidovy hvězdy. A když se tímto „oknem“ podíváte přes sousední ulici, uvidíte Schindlerův rodný dům. Na jeho jméno ale narazíte i jinde – o pár set metrů dál v bývalé kočárovně, která byla adaptována na informační centrum a kavárnu nesoucí Schindlerovo jméno. Ve svitavském muzeu najdete dokonce stálou historickou expozici – celý Schindlerův příběh od problematických začátků ve Svitavách přes podnikání pod nacistickou vlajkou až po záchranu mnoha lidských životů. Povídání, staré fotky, současnost – najdete tu Krakov, Osvětim, Brněnec, Izrael. A na stěně jména ze Schindlerova seznamu…

Ani po předčasné Schindlerově smrti se Leopold Pfefferberg nevzdával. Idea o velkém dokumentárním filmu natočeném zavedeným filmovým studiem se po odchodu Schindlera rozplynula, ale na konci černého tunelu přeci jen zářil nepatrný paprsek světla. Přibližně uprostřed roku 1980 řešil australský spisovatel Thomas Keneally otravný problém. Jeho cestovní kufřík měl porouchané zamykání. Vysoká pravděpodobnost, že vám při chůzi takové nespolehlivé zavazadlo vypoví službu, není příjemná, obzvláště při pomyšlení na roztroušený obsah, který si pobavení kolemjdoucí budou moci prohlédnout. Keneally zrovna procházel okolo nenápadného obchodu. Za výlohou se vedle různého zboží vyjímaly i krásné, kůží potažené kufříky. Ten jeho měl nejlepší léta dávno za sebou a navíc byl rozbitý. Nač čekat? V obchodě ho kromě krásné vůně přivítal i sympatický majitel a prodavač v jedné osobě. Zákazník a majitel spolu začali nezávazně konverzovat. Jakmile Keneally poodhalil, čím se živí, oči Pfefferberga se rozzářily!

Příliš velké sousto

Roku 1982 měl Steven Spielberg napilno. Z komerčního hlediska šlo o jeho dosavadní vrcholné období. Zkraje osmé dekády vypustil do světa Dobyvatele ztracené archy následované veleúspěšným rodinným sci-fi E.T. - Mimozemšťan (1982). Ten samý rok ještě stihl bedlivě dohlížet na natáčení hororu Poltergeist, pod nímž je podepsán režisér Tobe Hooper. Tou dobou začal knižní pulty dobývat budoucí bestseller Schindlerova archa. Výtisk knihy Spielbergovi zaslal právník, veterán zábavního průmyslu a ředitel společností MCA Inc. a Universal Studios Sidney Sheinberg. Kniha režiséra uchvátila a zprvu se dokonce zdráhal uvěřit, že jde o události založené na skutečném příběhu. Po přečtení mu Oskar Schindler přišel jako dokonale rozporuplná, ale zároveň fascinující osobnost. Ovšem to pravé překvapení jej teprve čekalo. Jakožto odborný konzultant byl pod knihou podepsán jistý Leopold Pfefferberg, který se okrajově znal s matkou Stevena Spielberga, koncertní pianistkou Leah Adler. A právě skrze tuhle známost si Pfefferberg snažil domluvit schůzku s režisérem.

Bylo to zvláštní a především nečekané. Sotva si dočtete knihu a za pár dní už si s vámi domlouvá schůzku člověk, bez kterého by nikdy nevznikla. V březnu roku 1983 k avizované schůzce skutečně došlo a Spielberg si poslechl, co všechno za vznikem literárního díla stálo. Pfefferberg vyprávěl, jak společně se spisovatelem vycestoval do polského Krakova, i o tom, jak oba muži navštívili snad všechna místa spojená s životem Oskara Schindlera. Během dlouhého rozhovoru Spielbergovi naplno došlo, co pro Pfefferberga znamená člověk, bez jehož pomoci by s největší pravděpodobností skončil rozdrcen kleštěmi nacistického pekla. Konverzace se pomalu stáčela k jedinému bodu. Adaptovat knihu a na základě vzniklého scénáře natočit film. Na to však Spielberg ještě neměl dostatek odvahy a odhodlání. Nicméně alespoň donutil studio Universal k odkoupení knižních práv. Po tomto kroku režisér naznačil, že do deseti let začne film natáčet. Nešlo vyloženě o závazný slib, ale spíše skrytou tužbu. Pfefferberg byl spokojen a po celých následujících deset let udržoval se Spielbergem kontakt.

Doba zrání

Není nutné vypisovat všechny režijní úspěchy a drobná klopýtnutí, která Spielberga v následujících letech potkala. Pro účely tohoto článku je daleko zajímavější vývoj událostí okolo adaptace scénáře a jeho následné kolování po Hollywoodu. Úplně první verzi zhotovil sám spisovatel Thomas Keneally, a to již v roce 1983. Tento scénář o dvě stě dvaceti stránkách zůstal téměř netknutý až do začátku devadesátých let. Spielberg si pořád nebyl jistý, zdali je ohledně režie tím pravým člověkem, a tak pobízel své kolegy z oboru. Režie se mohl zhostit Martin Scorsese, Brian De Palma a dokonce i Roman Polanski, který dlouho vypadal jako ideální volba. Ostatně sám Polanski si nelidské podmínky v krakovském ghettu moc dobře pamatoval z dětských let, nehledě na fakt, že jeho těhotná matka byla později zabita v Osvětimi. Slavný režisér polského původu ale nabídku odmítl, neboť v tomto ohledu dlouhodobě toužil po uskutečnění ryze soukromého projektu, jímž se o mnoho let později stalo drama Pianista (2002). Zkraje devadesátých let tedy Steven Spielberg došel k definitivnímu rozhodnutí. Režisérem filmu Schindlerův seznam bude on sám.

VARŠAVA, MĚSTSKÉ ČTVRTI MURANÓW A NOWOLIPKI – Polské hlavní město, ve kterém se odehrává Polanského Pianista, dostalo během války strašlivé rány. Po Varšavském povstání v roce 1944 bylo nacisty systematicky zničeno a po válce muselo být znovu vybudováno – obnoveny alespoň některé historické památky a postaveny celé nové čtvrti. Oblast, kde jsou dnes čtvrti Muranów a Nowolipki, padla dokonce ještě dříve – v roce 1943, když se vězňové varšavského židovského ghetta vzbouřili proti okupantům a pokusili se ubránit před odvlečením do plynových komor Treblinky, vyhlazovacího lágru sto kilometrů severovýchodně od města. Po potlačení vzpoury a povraždění lidí bojujících o život se zločinci s hákovými kříži mohli „pochlubit“ ještě jedním „úspěchem“ – proměnou čtvrti, kde bylo židovské ghetto, v sutiny. Dnes je tu poválečná zástavba, bytovky a paneláky, mezi nimi pár pomníčků, muzeí a na chodnících vyznačená linie, kudy probíhala hranice ghetta. Město pulzuje shonem třetího tisíciletí, na obzoru se zdvihají pro Varšavu typické mrakodrapy, lidé nakupují, děti si hrají, život jde dál. Úplně normální přítomnost. Minulost je ale příšerná…  

Dinosauři vs. Schindler

Studio Universal si plně uvědomovalo, jak dlouho a vytrvale Spielberg okolo projektu „Schindlerův seznam“ poletuje, ale byl tu jeden háček. Práva na román Jurský park (1990), která studio za jeden a půl milionu odkoupilo. Asi to bude trochu nelichotivé označení, ale Spielberg pro studio představoval dlouholetou dojnou krávu. Člověka, co dokáže využít rozpočet do posledního dolaru a následně vydělat stovky milionů. Podobě jako ve skutečné průmyslové výrobě, představuje hra čísel základní hybnou sílu i v „továrně na sny“. Spielberg chtěl k válečnému dramatu přistoupit trochu jiným způsobem. Černobílý formát, absence zvučných jmen, polodokumentární přístup. Tedy krajně nekomerční nápady, které ve spojení s daným tématem producenty příliš nepotěšily. Druhá světová válka, politika, holocaust. Z perspektivy tehdejší doby divácky nevděčná témata. Sci-fi, nespoutaná akce, pokrokové efekty, rodinné komedie, nenáročná zábava. Tyto trendy ve skutečnosti symbolizovaly rušný start devadesátých let. Tyto trendy razil Hollywood.

Ředitel studia Sidney Sheinberg tedy stanovil jednoduchou podmínku: „Nejprve dinosauři a pak Schindler.“ Spielberg na režii Jurského parku kývnul již dříve a navíc věděl, jak to v Hollywoodu chodí. Tuhle hru uměl hrát více než dobře. Nemělo smysl vyvolávat zbytečné pře. Produkce dinosauřího dobrodružství se pomalu rozjela a Spielberg se ve volných chvílích věnoval budoucímu projektu. Thomas Keneally je bezesporu výborný spisovatel, ale při adaptaci knihy odvedl spíše standardní práci. Scházel mu jednoduše cit pro psaní scénářů. Šanci dostal zkušený Steven Zaillian, který scénář výrazně upravil a osekal. Nová verze měla o osmdesát stran méně oproti původní adaptaci. Spielberg ale s odvedenou prací příliš spokojen nebyl. Chtěl dát více prostoru Židům a velmi mu vadil Schindlerův zázračný obrat o sto osmdesát stupňů. Jeden den arogantní prospěchář a sympatizant nacismu, a během mrknutí oka tu máme oddaného ochránce utlačovaných. Změna musela být postupná a především uvěřitelná. Teprve další, notně rozšířená verze přinesla konečně kýžený efekt. 

Principy dobra a zla

Z konceptu scénáře vyvěral na povrch odvěký konflikt mezi dobrem a zlem, umocněný motivem vykoupení. Jistě, Schindlerův seznam nabízí desítky nejrůznějších postav, sledujeme utrpení židovského obyvatelstva, hrůzné sekvence z koncentračních táborů i dojemné projevy lidskosti uprostřed pekla, ale hlavním symbolem filmu je souboj dobra se zlem. Za skutečně klíčové můžeme považovat tři postavy. Amon Göth, Oskar Schindler a Itzhak Stern. První jmenovaný je velitel koncentračního tábora a ztělesňuje neuchopitelné zlo, koncentraci všeho, co symbolizuje podstatu nacismu a zkaženého charakteru. Schindler je rozporuplnou postavou. Vypočítavý obchodník se sklony k alkoholismu a člen nacistické strany, který časem dokáže opustit neutrální šedou zónu. S tím mu pomáhá pomyslný hlas svědomí ztvárněný postavou účetního Itzhaka Sterna. Díky jeho přítomnosti se Schindler vymaní z okovů minulosti a učiní správnou věc, která jej zbaví předchozích hříchů.  

Během castingu probíhajícím v posledních měsících roku 1992 došel Spielberg k důležitému rozhodnutí. Postavu Oskara Schindlera měl původně ztvárnit někdo trvale zavedený, respektive divácky oblíbený. V úvahu připadala jména jako Kevin Costner, Mel Gibson a chvilku ve vzduchu viselo i angažování Harrisona Forda. Nakonec však režisér moudře usoudil, že velikost hereckého jména nesmí zastínit samotnou postavu. Rodilý Ir Liam Neeson byl jedním z vůbec prvních uchazečů o titulní roli. Na čtené zkoušce herec odříkal svůj text a s poděkováním za příležitost zase odešel domů. V prosinci mu agent oznámil, že roli Oskara Schindlera získal, což herce upřímně překvapilo, neboť Spielberg měl na zkoušce problém s jeho výrazným přízvukem. Nenucený herecký projev, charisma a relativní neokoukanost u mainstreamového publika nakonec zvrátila misky vah ve prospěch Neesona.

Britský herec Ralph Fiennes rovněž nepatřil mezi zavedené herecké hvězdy. Do karet mu nicméně hrál strhující výkon v historickém dramatu Bouřlivé výšiny (1992). Tím, že získal tak odpornou roli, jakou Amon Göth bezesporu je, si na sebe Fiennes do značné míry upletl bič. Filmoví producenti jej v následujících letech budou často obsazovat do rolí násilníků a vrahů. Na konkurzu byl dokonale děsivý. Dokázal v mžiku přejít od předstírané laskavosti k ledové chladnokrevnosti. To vše s pomocí jemné mimiky a spalujícího pohledu očí. Pro svou roli neváhal přibrat třináct kilogramů, nastudovat dochované spisy a mluvit s přeživšími holocaustu, kteří pravého Götha osobně poznali.

Naproti tomu Ben Kingsley už tehdy platil za žijící legendu, jíž se stal díky titulní roli v životopisném velkofilmu Gándhí (1982). Itzhak Stern musel symbolizovat rozum a ustálenou moudrost, kompas uprostřed bouře, který Oskara Schindlera navigoval. Přesně tyto aspekty uměl britský herec zcela přirozeně prodat, byť zde je nutné podotknout, že nebyl režisérovu první volbou. Spielberg nějaký čas usiloval o angažování Dustina Hoffmana. Jeho pověstná vybíravost ho ale nakonec donutila roli odmítnout, čehož později litoval. Podobně jako Liam Neeson a Ralph Fiennes si i Kingsley nastudoval dostupné dokumenty o reálném předobrazu své postavy. Celkově film obsahuje více než sto dvacet větších i malých hovořících postav, nehledě na necelé dvě tisícovky komparsistů.

Vzhůru do Evropy

Schindlerův seznam se začal natáčet 1. března 1993 v historickém Krakově. Dnes druhém největším městě Polska, nacházejícím se asi sto kilometrů od českých hranic. Je obdivuhodné, že hlavní část produkce Jurského parku skončila již v listopadu 1992. Spielberg měl tedy pouhých pět měsíců na přípravu svého dalšího projektu, přičemž se pevně držel předsevzetí uvést oba filmy naráz v roce 1993. Režisérův elán a vnitřní oheň byl rozdmýcháván mimo jiné i obavami. Pád Berlínské zdi připomínal hotové protržení vodní hráze, které s sebou přineslo nástup neonacismu, netoleranci a rozrůstající se trend takzvaných popíračů holocaustu. Z pohledu režiséra bylo neprodleně nutné osvěžit lidem paměť a připomenout temnou část našich novodobých dějin.

Drtivá většina filmu se natáčela přímo v Krakově a jeho blízkém okolí. Jistě se ale sluší alespoň okrajově zmínit i obec Brněnec, nacházející se v okrese Svitavy. Tedy v rodišti Oskara Schindlera, kam štáb na skok také zamířil.

BRNĚNEC, POMEZÍ ČECH A MORAVY – Malé průmyslové městečko na cestě ze Svitav do Brna, pár ulic, spousta průmyslových objektů. V jedné z továren fungoval malý koncentrační tábor, kde se konce války dočkali „Schindlerovi Židé“. Když se budete ptát, která z továren to je, možná dostanete několik tipů – alespoň já jsem obešel snad všechny, než jsem našel tu pravou. Je to ta největší – veliký průmyslový areál s vysokým komínem, typická socialistická fabrika viditelná i od hlavní silnice na Brno. Uprostřed areálu se skrývá stará část továrny … a to je to místo. Zapomenuté, turisty míjené.   Muzeum tu zatím není, protože adaptovat takový areál je velmi komplikované. Paměti proto slouží muzeum ve Svitavách, a pak nenápadný hrob tři kilometry od Brněnce, na hřbitově v Bělé nad Svitavou. Tady jsou totiž pochováni lidé, kteří zemřeli v brněneckém táboře nebo v esesáckém vlakovém transportu.

Na poměry Spielberga šlo spíše o menší projekt, jehož rozpočet nepřekročil dvaadvacet milionů, nehledě na fakt, že si za režírování nevzal ani dolar. Dle jeho slov by šlo o „krvavé peníze“ a tak veškeré své honoráře raději věnoval nadacím pro přeživší holocaustu. Nejdražší kulisou vybudovanou od úplných základů se stal koncentrační tábor Plaszow. Na geograficky přesném místě se nyní nachází volně přístupný park, ale Spielberg nechtěl toto historické místo jakkoliv narušovat, aby tak uctil památku obětí. Zmenšená replika tábora tedy vyrostla v přilehlém kamenolomu Liban. Architekti neponechali opravdu nic náhodě. Titánská stavba zahrnovala repliku hlavní brány tábora, cestu dlážděnou imitacemi židovských náhrobků, sedm strážních věží, více než třicet obytných budov, několik dílen, koňské stáje a dokonce i soukromou vilu, ze které velitel tábora Amon Göth střílel vězně pro zábavu.

KRAKOV, KOPIEC KRAKUSA – Krakov obklopuje směrem na severovýchod nekonečná rovina, naopak na jihozápad příjemné zelené kopečky. Na třech místech na okrajích města jsou vztyčena návrší – jakési mohly, které připomínají historické události, poskytují výhledy nebo zázemí pro pikniky a odpočinek. Za dlouhých letních večerech se tu setkávají především mladí lidé. Je slyšet hudba, rozveselené debaty a možná sem tam i nějaký projev lásky. Slunce zapadá za panorama velkoměsta, lidé se koukají na obzor … a nebo pod sebe, hluboko do velikého kamenolomu přímo pod nohama. Ten je dnes je zarostlý mořem náletů, z nichž vykukují bizarní tvary průmyslových objektů. Před třiceti lety ale byla plocha volná a právě na ní filmaři vybudovali nápodobu koncentračního tábora Plaszow, který v Schindlerově seznamu hraje tak zásadní roli. Nevím, jestli se dolů do bývalého kamenolomu smí chodit, vůbec mě ale neláká vidina do nohou zakousnutých klíšťat nebo hlídacích psů. Podle zdrojů na internetu právě někde tam mezi stromky zůstala filmová imitace cesty vydlážděné zdevastovanými židovskými náhrobky. Řeknu si: Naštěstí jen filmové kulisy. Jenže pár set metrů opačným směrem to byla realita!

Ostatní lokace použité ve filmu jsou již zcela autentické. Samozřejmě, že modernizace města s sebou pro filmaře přinesla jistá úskalí. Pro přesun Židů ze čtvrti Kaziměř do krakovského ghetta (historická část Podgórze) využil štáb most Józefa Piłsudskiego, který byl na konci války vyhozen Rudou armádou do vzduchu a poté znovu postaven. V pozadí scény, kdy dav lidí přechází přes most, vidíme městskou část Podgórze, protože zamýšlený pohled na Kaziměř by narušovala moderní zástavba. Spielberg byl tedy nucen sáhnout po obrácené perspektivě. Podobné ústupky musel štáb využít i u některých scén odehrávajících se v krakovském ghettu. Moderní obchůdky a prosklené budovy by narušovaly vyznění scény. Natáčení se proto přesunulo do ulice Szeroka ve zmiňované čtvrti Kaziměř. Ve stejné ulici si mimochodem našel dočasné ubytování i Spielberg a jeho rodina.

KRAKOV, HISTORICKÁ ČTVRŤ KAZIMIERZ (KAZIMĚŘ) – Město je plné turistů. Největší davy se hemží na obrovském krakovském rynku, skoro stejné množství lidí s foťáky a batůžky ale proudí ulicemi čtvrti Kazimierz. Nejde o žádný historický skanzen – s výjimkou úplného středu má Kazimierz velkoměstský charakter, normálně se tu žije, jezdí auta, tramvaje – prostě centrum se vším všudy. K turistům samozřejmě patří obchody, suvenýry, restaurace, vyvolávači reklam. Mně osobně ale tohle ruší, uprostřed davu lidí vůbec nepotkám atmosféru, kterou tu hledám. Turistickou Kazimierz si proto odškrtnu jako navštívenou a radši zamířím o pár bloků dál – na židovský hřbitov, jeden z největších v Polsku a zřejmě i v Evropě. Velké židovské hřbitovy v Polsku jsou jiné než u nás – v Lodži, Varšavě i Krakově jde o obrovské uzavřené areály uprostřed měst posázené tisíci a tisíci náhrobků. Ty jsou u vchodu přehledné a zalité sluncem, dále směrem do hloubi hřbitova se ale ukrývají mezi vysokými stromy, ve věčném stínu, obrostlé neprostupným břečťanem a popadané přes sebe, jak to chtěla gravitace a matička Země. Člověk tu může strávit celý den a nachodit spoustu kilometrů zcela sám, nekonečné ticho bude rušit jen vzdálený šum velkoměsta. Sem totiž davy turistů nechodí. A atmosféra je tu neuvěřitelně silná…

Byt, který Schindler „dostal“ po židovské rodině Nussbaumových, můžete nalézt v ulici Straszewskiego 7 (dříve Westring). Jde o stejnou budovu, ve které Oskar Schindler skutečně žil. Designér filmu Allan Starski bude později vzpomínat, že během své dlouhé kariéry neměl nikdy možnost pracovat v tak zachovalých a autentických prostorách. Původní podlahy, štuky a dřevěné obložení. Pro navození iluze bytu ze čtyřicátých let stačilo pouze vyměnit nábytek. Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Kościół Mariacki) je další autentickou filmovou lokací, v níž si Schindler domlouval své kšefty. Stejně tak továrna na smaltované nádobí (Deutsche Emailwarenfabrik), která stojí v ulici Lipowa. Záběry z výrobních dílen, nad nimiž se nacházelo panoramatické okno Schindlerovy kanceláře, byly natočeny v polském městě Olkusz, ale venkovní exteriéry a jedno schodiště vedoucí do kanceláře patří skutečně k dosud stojící továrně, kterou jsme už navštívili.

Příští týden zamíříme rovnou na plac.