Druhá část článku je zde. Kromě historek z natáčení, rozboru filmu a zhodnocení jeho dopadu na svět kinematografie, nás čeká i další várka vstupů kolegy DarthArta. Není nač čekat. 

Křehké úsměvy

Kromě režiséra, herců a štábu do Polska odcestoval i Leopold Pfefferberg a jeho žena Mila. Ve filmu je hrají Jonathan Sagall a Adi Nitzan. Pokud teď trápíte svou paměť, tak vězte, že "Poldek" je ten mladík, který před Göthem a jeho vojenským doprovodem předstírá, že z ulice odklízí rozházené kufry po Židech vyhnaných ze svých domovů. Téměř každý den před natáčením se spolu všichni herci scházeli ve vyhlášené židovské restauraci Ariel. Hovořili spolu důkladně o svých rolích, zamyšleně rozjímali a Spielberg nechával těmto seancím volný průchod. Zvláštní pospolitou atmosféru umocňovala i častá přítomnost některých válkou poznamenaných pamětníků. Jedna přeživší dáma se například spontánně naklonila přes stůl a políbila Bena Kingsleyho na tvář, přičemž převrhla sklenici s červeným vínem. Herec zůstal naprosto klidný: „Polibek zůstává polibkem, i když tě při tom někdo polije vínem.“

Je prakticky nemožné udržet na place pozitivní náladu, když jsou formou kinematografie oživována hrůzná nacistická zvěrstva. Žádné výbuchy smíchu během pokažených záběrů, žádné vtípky před ani za kamerou. Jen syrová fakta reprodukovaná kamerou. Fakta plná nenávisti, předsudků a smrti. Po takovém natáčecím dni člověk nehledá zábavu, ale dotek hřejivé lidskosti. Každý člen štábu se s tím vyrovnával po svém. Někdo si dopřál sklenku něčeho tvrdšího, jiný dal přednost společnosti a svůj účel uměla splnit i dobrá kniha. Sám Steven Spielberg nesl natáčení dost těžce a u realizace scény s nahými Židy, které nacisti nutili běhat po nádvoří, ani nebyl přítomen. Emoce zkrátka pracovaly na plné obrátky. Po večerech si pro lepší náladu pouštěl komediální seriál Show Jerryho Seinfelda (1989 - 1998), skrze satelitní vysílání ladil postprodukční úpravy na Jurském parku a velmi ho těšily i dojemné telefonáty od herce a komika Robina Williamse, s nímž se sblížil během natáčení fantasy filmu Hook (1991). Jeho telefonní stand-up kousky plné trefných vtipů a průpovídek fungovaly jako balzám na duši.

Natáčení bohužel poznamenalo i několik antisemitských útoků. Neznámí vandalové například počmárali filmové billboardy poblíž natáčení hákovými kříži. Ben Kingsley se pro změnu málem popral v hotelovém baru. Jakýsi podnapilý německý obchodník si pohledem dlouze měřil herce Michaela Schneidera, poté přišel až k němu a položil mu přímou otázku, zda je Žid. Jakmile překvapený Schneider odpověděl „Ano.“, naznačil dotyčný obchodník rukama tvar oprátky a symbolicky utáhl smyčku. Kingsley okamžitě vyrazil kupředu a zaklesnutý pár od sebe museli odtrhávat přítomní komparzisté. Ralph Fiennes si ve své uniformě zase vyslechl pochvalná slova od jedné starousedlice, která tvrdila, že Němci byli hodní lidé, co zabíjeli jen ty špatné. Podobnou radost však z Fiennese neměla Mila Pfefferberg. Když ho poprvé spatřila v uniformě, zmocnil se jí nekontrolovatelný třes a musela být odvedena. Natolik jí připomínal skutečného Amona Götha. Vzpomínky padesát let staré a stále tak živé.

KRAKOV, AREÁL TÁBORA PLASZOW – Zvláštní místo. Ne, spíše divné místo. Vyjdete z běžné městské ulice do velkého lesoparku. Modrá obloha, zelené stromy, klid. Najednou na konci velké louky uvidíte trosky. Přijdete blíž … a jsou to zbytky hrobů. Židovský hřbitov, který tu nacisté zdevastovali, když zakládali koncentrační tábor Plaszow. O kousek dál chaoticky poházená stavební suť – bývalá hřbitovní síň. Koncentrační tábor Plaszow po válce úplně zmizel, stopy v zeleni ale stále udržují vzpomínky na hrůzy, které tu nacisté páchali. Jdete po cestičce mezi stromy, odbočíte pár metrů vlevo a stojíte u pomníku. Příjemné místo obklopené přírodou. Jenže je to Hujowa Górka – popraviště, kde esesáci vraždili lidi, kteří nikomu neudělali nic zlého. O kousek dál jiná cedule – tady byly vězeňské baráky, tam provizorní dílny, kde se otrocky dřelo pro Třetí říši. Nakonec velký, mnohametrový pomník, ze kterého kamenné, smutkem zchromlé tváře sledují místa, kde se to všechno dělo. Je odtud výhled na jižní předměstí Krakova – stojíte před panoramatem, díváte se na rušnou silnici a obchoďáky pod vámi, a přemýšlíte, jak celý tenhle moment zpracovat. A zároveň vám dochází, jak je čas milosrdný – minulo pár desítek let a dnes se normálně žije na dosah od místa, kde se před nedávnem koncentrovala smrt a násilí.

Obavy

S blížícím se koncem natáčení propadal Spielberg nepříjemným obávám, které byly přiživovány neklidnými sny. Co když lidé film nepřijmou, co když tomu nebudou chtít uvěřit? Polodokumentární kamera tvoří zhruba čtyřicet procent celého filmu, ale Spielberg rozhodně netočil dokument a ne všechny natočené události odpovídají historickým skutečnostem. Z chmurných pocitů nakonec vzešel nápad na působivý epilog. Za zbylé peníze natočil Spielberg záběry s přeživšími „Schindlerjuden“, kteří kladou kameny na Schindlerův hrob v Jeruzalémě. Tomuto pietnímu aktu přihlížejí i herci, kteří je samotné, případně jejich blízké, ztvárňují ve filmu. Spielberg vnímal tuto finální codu jako zoufalý pokus o získání kladného potvrzení od komunity přeživších. Potvrzení, které stvrzuje, že byl jeho záměr od počátku správný.

Věrný skladatel

John Williams pracoval téměř na každém filmu Stevena Spielberga. Jde bez nadsázky o jeho dvorního skladatele a velkého přítele. Ale v případě Schindlerova seznamu musel režisér svého věrného souputníka trochu přemlouvat. Williams byl vyčerpán čerstvě dokončenou prací na Jurském parku a jeho pracovnímu zápalu příliš nepřidal ani hrubý sestřih, který mu Spielberg pustil: „Na tohle nemám, tak dobrý skladatel nejsem.“ Režisér sice nebyl konkrétní, ale v zásadě řekl, že všichni lepší skladatelé jsou již dávno mrtví a nemá jiné volby. Tohle upřímné konstatování vybičovalo Williamse k činnosti. Při komponování vsadil na tradiční židovské lidové hymny a napsal i několik působivých melodií, které zahrál najatý houslista Itzhak Perlman. Sólo hrané na klarinet nahrál uznávaný virtuos Giora Feidman. Úvodní obezřetnost Williamse byla zbytečná. Jeho práce mu přinesla pátého Oscara.

Když už jsme v kapitole o hudbě a zvuku, asi by se hodilo objasnit, proč je ve filmu stěžejním jazykem angličtina, když se celý děj odehrává v okupovaném Polsku během druhé světové války. Je to celkem prosté. V počátečních fázích produkce Spielberg vážně uvažoval o tom, že ponechá veškeré dialogy v němčině a polštině. Dokonce by ani nemusel řešit herecké obsazení, neboť postsynchrony a dabing představují v postprodukční alchymistické kuchyni mocné přísady. Za finálním rozhodnutím stála hlavně skutečnost, že Schindlerův seznam není žádný hollywoodský velkofilm s komerčním potenciálem, což si Spielberg od počátku uvědomoval. Potřeboval, aby se poselství filmu dostalo k co možná největšímu počtu lidí a jedním ze způsobů, jak toho docílit, je angličtina jakožto světově nejrozšířenější jazyk. Historicky odpovídající řeč by znamenala doprovodné titulky, na které v USA nejsou diváci příliš zvyklí. Režisér si navíc nepřál, aby publikum z důvodu čtení ztrácelo kontakt s obrazem. I tak se ve filmu nachází celkem dost pasáží, kde němčina i polština zazní. Osobně tento krok chápu a myslím, že Spielbergova historická freska do dnešních dní neztratila absolutně nic ze své síly.

Muž bez plánu

Středobodem více než tříhodinového opusu Stevena Spielberga je Oskar Schindler (Liam Neeson). Moravský obchodník německé národnosti a člen NSDAP, který na sklonku roku 1939 přijíždí do okupovaného Krakova s cílem rychle zbohatnout. Prostředek k získání osobního úspěchu vidí ve zkonfiskované továrně na smaltované nádobí. Ta se nachází na okraji krakovského ghetta a Schindler se vypočítavě rozhodne zaměstnat nacisty perzekvované Židy jakožto levnou pracovní sílu. Díky své prohnanosti továrnu skutečně odkoupí a pro svou věc najme i bývalého účetního židovského původu Itzhaka Sterna (Ben Kingsley), který se snaží pro továrnu získat co možná největší počet lidí. Obchod se záhy vyplácí. Továrna prosperuje a Schindler si začíná užívat vysněného bohatství. Nic však netrvá věčně. Zvrácený psychopat Amon Göth (Ralph Fiennes) se stává správcem krakovského ghetta i nově zbudovaného koncentračního tábora. Jeho zhoubná nenávist vůči Židům a mocenská rozpínavost začíná doléhat až k branám továrny. S blížícím se koncem války rozhodne správa Třetí říše přesunout všechny krakovské Židy do Osvětimi. Oskar Schindler bude muset učinit nejdůležitější rozhodnutí svého života.

POBOČKY KONCENTRAČNÍCH TÁBORŮ – Na jižním okraji Krakova ležel lágr Plaszow, šedesát kilometrů východněji Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Nacistické koncentrační tábory, které bohužel nebyly jediné. Dalších 250 kilometrů směrem k nám Groß-Rosen, u Baltského moře Stutthof, směrem k východním hranicím Majdanek a dokonce tři tábory smrti Belzec, Sobibor a Treblinka. Směrem na severozápad Kulmhof (Chelmno). Dále v Německu Dachau, Buchenwald … celkem po Evropě zhruba dvacet velkých koncentračních táborů. Jenže ani to není konec. Kromě obřích lágrů nebo masových popravišť po okupované Evropě za války vzniklo skoro tisíc malých koncentráků, poboček velkých lágrů, jejichž vězňové museli pracovat pro německý válečný průmysl. Najdete je všude, jen na území dnešní České republiky takových táborů vzniklo zhruba čtyřicet. Krakovský Plaszow měl šest poboček – jednu ve známé Věličce, druhou pod Tatrami v Zakopaném, třetí v Mielci. Další tři v Krakově – a jedna z nich byla rezervoárem pracovních sil pro továrnu Emalia. Tamější vězňové měli štěstí, že k nim osud byl příznivý. K obětem jiných táborů ale ne – třeba v litoměřické pobočce koncentračního tábora Flossenbürg jich za rok provozu zemřely čtyři a půl tisíce. Válka a násilí byly rozlezlé úplně všude...

Patrně nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že s postavou Oskara Schindlera by se dalo snadněji ztotožnit, kdybychom ji mohli vnímat jako konvenčního hrdinu bojujícího za své přesvědčení. Skutečnost, že šlo v zásadě o sukničkáře, pijáka a hazardního hráče motivovaného chamtivostí a touhou po životě na vysoké noze, však dělá z jeho životního příběhu jednu velkou záhadu. Film nám ukazuje muže, jehož cílem bylo stát se milionářem. Muže, který chytil příležitost za vlasy, koupil továrnu a za mrzký peníz v ní zaměstnával Židy. Ten samý muž ale na konci války začal riskovat vlastní krk. Utratil téměř veškeré nabyté jmění za záchranu těch samých Židů, přičemž dlouhé měsíce podváděl nacisty s továrnou na výrobu velkorážní munice v Brněnci, která reálně nevyrobila jediný funkční granát.

Otázky jsou nasnadě. Proč se vlastně změnil? Co se mu honilo hlavou, když z koňského hřbetu pozoroval brutální likvidaci ghetta? Jak došel k tomu, že se z něj stal nepřítel Třetí říše? Zde musím před režisérem smeknout, neboť jeden z nejlepších filmů jeho kariéry nám na výše uvedené otázky nedává odpovědi a vlastně se o to ani moc nesnaží. Jakékoliv byť teoretické vysvětlení by mělo tendenci vše zjednodušit, šlo by o urážku oné záhady, která tvoří nedílnou součást Schindlerova života. Holocaust byl odporným produktem nacistické ideologie. Krvavým motorem, jenž kolem sebe šířil rasismus, antisemitismus, nenávist, utrpení a smrt. Schindler si ale ve válečném šílenství dokázal nalézt svůj malý klidný koutek. Postavil si pevnou střechu nad hlavou a tím ten černočerný bouřkový mrak přelstil. Zároveň se však zdá, že nikdy neměl žádný konkrétní plán a jeho kroky řídila improvizace vzešlá z různých podnětů, které dost možná zůstávaly nečitelné i jemu samotnému. Film Stevena Spielberga pojednává o nacismu, holocaustu a účincích Schindlerova zázraku, a to beze snahy o záměrné zjednodušování. 

KRAKOV, MĚSTSKÁ ČTVRŤ PODGÓRZE – Vždycky jsem si říkal, že až budu v Krakově, zkusím se podívat na místo scény, odkud byl Oskar Schindler svědkem masakru v ghettu. Našel jsem ale jiné místo, úplně nepravděpodobné – okno hotelového pokoje. Čirou náhodou jsem si zarezervoval ubytování na náměstí Bohaterów Getta, které za války bylo středem židovského ghetta. Náměstí je dnes běžnou součástí města, jezdí tudy tramvaj, lemují ho obchůdky. Odlišuje ho jen zvláštní výzdoba – kovové židle rozeseté po volné ploše. Umělecké dílo, které náměstí zkrášluje, připomíná však děsivé události – brutální útok esesáků na ghetto, vyhánění lidí z provizorních domovů, vraždění v bytech i na ulicích. I na náměstí prý zůstali ležet mrtví. A já se teď na stejné místo koukám z klimatizovaného moderního pokoje, po bohaté snídani u švédského stolu. Divný pocit. Navečer se jdu projít do okolních ulic. Pohodová městská čtvrť, hospůdky, lidé s notebooky, před kostelem fotografovi pózují nevěsta s ženichem, okolostojící tleskají. Dobrá uvolněná nálada. Pak zajdu za roh, a na tabulce jednoho domu stojí, že tu v dobách ghetta fungovala nemocnice. Já si vzpomenu, že při pogromu tu esesáci povraždili nemocné přímo na lůžkách. A je mi stejně divně jako ráno … mám si užívat dovolenou, nebo truchlit?!! 

Stopáž filmu možná i dnes ledaskoho vyděsí, ale obavy nejsou na místě. Jedno léty prověřené pravidlo tvrdí, že všechny skvělé filmy se zdají být v očích pozorovatelů krátké, což jednoznačně platí i pro Schindlerův seznam. Úvodní části patří Oskaru Schindlerovi, jehož sebevědomé vystupování, vnitřní síla a bezskrupulózní přístup k životu mají působivou moc opanovat celý prostor. Schindler si dopřává luxus, draze se obléká, navštěvuje přepychové noční podniky, nakupuje kaviár i šampaňské pro nacistické pohlaváry a jejich dívky. Ve společnosti těchto lidí se nezapomíná nechat zvěčnit fotoaparátem a v knoflíkové dírce svého saka hrdě nosí odznak nacistické strany. Je jako pavouk se sítí prvotřídních kontaktů, které z něj činí jedničku na černém trhu. Sežene cokoliv. Alkohol, silonky, šatstvo, doutníky i cigarety. Je dobré znát muže, jakým je Oskar Schindler. Úřady takovému člověku rády vyjdou vstříc a dopomohou mu otevřít továrnu na smaltované nádobí, jejíž výrobky najdou využití v armádní kuchyni. Schindler si zase rád najme levnou pracovní sílu v podobě Židů a pokojně zbohatne. 

Schindlerova genialita spočívá v manipulaci, intrikách, podvodech a podplácení. O řízení továrny ale neví zhola nic. Nutně potřebuje funkční nástroj, a tím se stane židovský účetní Itzhak Stern, který má na starost administrativu i plynulý chod továrny. Stern se rovněž pohybuje ulicemi krakovského ghetta a najímá pro Schindlera další Židy, neboť práce v továrně dává záruku na delší život. Zvláštní vztah mezi Schindlerem a Sternem je rozvíjen opatrně, s velkou dávkou jemnosti. Na začátku válečného konfliktu chce Schindler „pouze“ vydělat pořádné peníze a na konci chce pro změnu „pouze“ zachránit Židy. Stern chápe obě tyto roviny a my jakožto diváci víme, že to chápe. Ve filmu nenajdete jediný okamžik, kdy by si spolu oba muži sedli a otevřeně vedli dialog o tom, co se mezi nimi vlastně děje. Možná je to tím, že vyřknout určité myšlenky nahlas by mohlo přivábit smrt.

Adaptovaný scénář Stevena Zailliana není založen na vykonstruovaném melodramatu. Jeho nosným pilířem jsou silné postavy a série hrůzných incidentů, které Spielberg pozoruje s až chladnokrevnou odosobněností bez jakýchkoliv snah o cílenou manipulaci. Z diváka se doslova stává bezmocný svědek těchto událostí. Abychom hrůznost holocaustu pocítili naplno, předhazuje nám příběh Amona Götha. Tato postava je dokonalým ztělesněním primitivismu a absolutního zla.

Oblíbenou kratochvílí zhýralého velitele koncentračního tábora je náhodná střelba do živých cílů. Balkón jeho vily nabízí panoramatický pohled na vězeňský dvůr, v němž se to vystrašenými lidskými životy jen hemží. Pro Götha, odpůrce všeho živého, jde jen o lacinou pouťovou střelnici, kde může zahnat nudu. Göth je samozřejmě příkladný pokrytec. Navenek až fanaticky zastává ideály nacismu a káže smrt Židům, ale zároveň mu nevadí přítomnost pohledné židovské služky Helen Hirsch (Embeth Davidtz), do které se záhy zamiluje. Vůbec mu přitom nepřijde zvrhlé, že je její lid systematicky vyhlazován. Osobní potřeby jsou pro něj důležitější než rozlišování mezi dobrým a špatným, životem nebo smrtí. Při důsledném studiu jeho zvráceného charakteru musíme zákonitě dojít k závěru, že podstata nacismu spočívala na bedrech lidí schopných přemýšlet jako Ted Bundy nebo John Wayne Gacy.

KRAKOV, POBLÍŽ BÝVALÉHO TÁBORA PLASZOW – Nechvalně proslulá vila Amona Götha stále stojí. Úplně normální dům, zrekonstruovaný, s udržovanou zahradou. Z ulice by vás vůbec nenapadlo, čím je „výjimečný“. Možná vás napadne: Jak se dá žít nebo pracovat v domě, kde žila taková zrůda? Jenže není to tak, že po podobných místech chodíme i my? Nebydlíme náhodou u některého z oněch pobočných koncentračních táborů? Neúřadovalo násilí v našem okolí někdy ještě dříve, třeba ve středověku? Nechoval se někdo v našem městě hnusně k blízkým nebo netrápil zvířata? Lidské plémě má ve svých dějinách nekonečnou spoustu ostudných okamžiků a kdybychom pátrali po místech zločinů, našli bychom je skoro všude…

Až na občasné, velmi působivé výjimky je film natáčen černobíle. I díky tomuto přístupu vyvolává Schindlerův seznam dojem dávného reliktu, který k nám přicestoval z minulosti. Kamera Janusze Kamińskiho je perfektní. V klidných scénách dokáže polichotit oko filmového gurmána a během divokých pasáží plných strachu a nesmyslného násilí znásobuje pocit nefalšované autenticity. Velmi efektní je zde i časté užívání paralelního střihu. Spielberg touto filmařskou technikou, která z principu sleduje dvě shodně plynoucí linie na dvou různých místech, zdůrazňuje sílu kontrastů. Jeden příklad za všechny. Zaopatřený židovský pár manželů je nucen opustit svůj krásně zařízený byt a stěhuje se do ghetta. Následuje cyklické prolínání dvou linií. Otřesení manželé si musejí zvykat na nuzné prostředí rozpadajícího se holobytu, zatímco Schindler si spokojeně prochází jednotlivé pokoje jejich předchozího bydliště a kochá se pohledem na vysoké stropy a rozměrnou postel.

Spielberg již tradičně dokazuje, s jakou samozřejmostí umí prodat a bezchybně odvyprávět svůj příběh. Každá scéna je precizně vystavěná, zrežírovaná a zahraná. Od decentních speciálních efektů až po ukázkovou práci s davem. Spielberg je stylista, který dokáže pojmout konkrétní záběr přesně tak, abychom si jej všimli a následně navždy zapamatovali. Bylo to vůbec poprvé, kdy režisér přišel s takovou mírou syrové, krajně šokující sugesce, což jeho osobní podpis činí zdánlivě neviditelným. Svým způsobem připomíná režisér abstraktního Boha, který není vidět, ale přitom je všudypřítomný. Je to tím, jak moc je Schindlerův seznam odlišný od jeho ostatních filmů. Spielberg v tomto filmu sice není na první pohled vidět, avšak jeho pečlivost a vášeň pro kinematografii je zakódována v každém jednotlivém záběru.

Hrdina nebo padouch?

Je fascinující sledovat, jakým způsobem se Schindler vypořádává s šílenstvím nacistického systému. Uskakuje, kličkuje, blafuje a samotnému odhalení uniká jen o prsa. V patrně nejodvážnější scéně celého filmu si troufale nakráčí do tábora smrti a vytrhne ze spárů osudu své zaměstnance, kteří byli vlakem posláni do Osvětimi. Emočně vypjatý závěr filmu nám zase ukazuje skutečné lidi, které Schindler zachránil. Jenže kdo ve skutečnosti byl Oskar Schindler? Přesvědčený nacista, co prozřel? Plány pro své šlechetné gesto začal možná spřádat až v momentě, kdy bylo jasné, že Němcům začíná téct do bot. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměl spíše urychleně sbalit své bohatství a zmizet do ciziny? Proč by riskoval život? Někteří polští a čeští historici měli navíc tendenci obviňovat film z částečného překrucování dějin. Například onu výše zmíněnou záchranou misi nebo podsunutou skutečnost, že v Brněnci nebyl vyroben jediný kus funkční munice. Schindlerův seznam si ale nehraje na stoprocentní faktografický dokument. Jde o historické drama založené na skutečných událostech.

A o to jde. Nejsem odborník na život Oskara Schindlera, mám pouze slabost pro filmy. Schindlerův seznam je zatraceně dobrý film a já nemám nejmenší problém přijmout ho v podobě, jakou mi Steven Spielberg nabízí. Vizitkou každého výjimečného filmu je poselství. Na konci se dozvídáme, jak moc se populace „Schindlerových Židů“ za dlouhá léta od osvobození rozrostla. Jakoby nám touto scénou někdo předkládal ponaučení o tom, že Schindler udělal pro dobro více, než celý národ, jenže tak prosté to zkrátka není. Skutečným poselstvím snímku Schindlerův seznam je skutečnost, že jeden muž udělal něco, zatímco ostatní zůstali netečně stát paralyzováni strachem z nacismu a holocaustu. Asi bylo opravdu zapotřebí tohoto záhadného Oskara Schindlera. Lehkomyslného podvodníka nedbalého rizika. Muže bez konkrétního plánu, který udělal to, co udělal. Žádný jiný inteligentní muž s rozumným plánem by se tak daleko asi nikdy nedostal.

Jak se rodí legenda

1993. Byl to bezesporu výjimečný rok, a to jak pro Stevena Spielberga, tak pro filmové fanoušky. 9. června do kin sebevědomě vstoupil Jurský park a svět zalapal po dechu poprvé. Skvěle odvyprávěné dobrodružství plné revolučních CGI efektů a úžasně zpracovaných modelů z dílny Stana Winstona zaznamenalo masivní globální úspěch. 15. prosince měl v amerických kinech premiéru Schindlerův seznam, který velmi brzy zamířil i na starý kontinent. Svět zalapal po dechu podruhé. Tentokrát však nešlo jen o projev úžasu, ale také zděšení. Divácká obec nebyla zasažena pouze syrovým znázorněním nacistických hrůz, míru nečekaného šoku přiživoval i fakt, že za filmem stojí člověk, který má kontě kousky jako jsou Blízká setkání třetího druhu (1977), E.T. - Mimozemšťan a Hook. Je malým zázrakem, že filmový koncept zahrnující nevýslovně citlivé téma, černobílý obrazový formát a tříhodinovou stopáž dokázal vydělat přes tři sta milionů dolarů.

Kromě nepopiratelných filmařských kvalit dopomohla úspěchu i mediální sféra, což je nutné připustit. Hlas Ameriky Oprah Winfrey vyzývala diváky k návštěvě kin skrze svůj populární pořád Oprah show (1986). Svou práci odvedla i nesmírně pozitivní kritika a ohlasy od veřejně známých osobností a předních světových státníků. Režiséra Stanleyho Kubricka donutil úspěch filmu přerušit práci na svém vlastním projektu o holocaustu jménem „Aryan Papers“. Ozval se i nadšený Roman Polanski, který byl rád, že režii odmítl, protože by dle svých slov nedokázal být tak objektivní jako Spielberg. Neobvyklý mix dojemného humanismu a čiré hrůzy fungoval jako magnet. Patnáctiminutová sekvence s likvidací krakovského ghetta nutila publikum svým autentickým zpracováním přivírat zrak, zatímco emotivně pojatý konec spouštěl nekontrolovatelné slzavé údolí. Holocaust byl rázem tématem číslo jedna. V Německu film dokonce spustil sérii rozsáhlých veřejných diskuzí a tematických úvah, které se zabývaly otázkou, proč tehdejší většina civilního obyvatelstva zůstávala k hrůzám nacismu tak netečná.

Není nebe bez mráčku

Pro ucelenou komplexnost článku je férové zmínit i občasné kritické reakce, které zaznívaly převážně z akademického, historického a uměleckého prostředí. Literární vědkyně a expertka na holocaust Sara Reva Horowitz si rýpla do zobrazení Židů v krakovském ghettu. Velká míra obyvatel se až úzkostlivě snaží skrývat cennosti před nacisty a obchoduje na černém trhu, což prý podporuje archetypální vnímání Židů v rovině hamižného národa. Významný kunsthistorik, znalec evropských dějin a profesor germanistiky Omer Bartov poznamenal, že Schindler a Göth jsou natolik velké a prokreslené postavy, až jejich přítomnost zcela zastiňuje židovské oběti, připomínající malé, pobíhající stíny na pozadí epického souboje dobra se zlem. Své si přisadil i nedávno zesnulý režisér Jean-Luc Godard. Věčný provokatér Spielberga obvinil z vydělávání peněz na tragédii, zatímco Schindlerova manželka Emilie Schindlerová prý žije v chudobě kdesi v Argentině. Proti tomuto nařčení se velmi ostře ohradili Leopold Pfefferberg a spisovatel Thomas Keneally. Oba pánové vdově dlouhá léta posílali šeky. Pfefferberg od svého vysvobození a Keneally zase procenta ze zisku z prodejů knih.

Našince možná bude zajímat i kritická reakce režiséra Juraje Herze. Scéna se sprchami v Osvětimi je prý totožná jako ta ve filmu Zastihla mě noc (1985), přičemž Herz při její realizaci vycházel ze svých vlastních zkušeností z koncentračního tábora Ravensbrück. Těžko říct. Obě inkriminované pasáže si může každý porovnat a udělat si vlastní názor. Jen dodám, že zamýšlený soudní spor musel Herz z důvodů astronomických částek za proces nechat spát. Pokud jde o dojímavý závěr filmu Schindlerův seznam, který se rovněž neobešel bez menší kritiky, pak zde je nutné zdůraznit Spielbergovo vnímání světa. Po všem tom násilí, krvi a šokující brutalitě potřeboval režisér něco jako hřejivý obklad pro bolavou duši. Potřeboval smířlivý závěr. Spielberg je milovník života a bezmezně věří v to dobré, co dřímá ukryté v lidech. Nechtěl zkrátka temnotu, když věří ve světlo. Smutek a truchlení nemusejí mít nutně negativní rozměr.

Dědictví

Sedm proměněných zlatých sošek včetně prvního Oscara za režii, kterého Spielberg získal. Z rodilého tvůrce kasovních trháků se stal i čerstvý držitel Ceny Akademie v době, kdy toto ocenění ještě mělo svou váhu. Výše zmiňovanou kritiku Spielberg opravdu řešit nemusel, obzvláště když židovská komunita jeho film přijala bez výhrad. To a skutečnost, že film dokázal vyvolat dialog o důsledcích totalitních režimů, naplňovalo režiséra silným pocitem zadostiučinění. Schindlerův seznam se do paměti diváků nezapsal jako film, který vydělal miliardy dolarů. Jeho vnitřní síla spočívá především v naléhavém sdělení. Navzdory příšernému tématu film odhaluje naději a lidskou důstojnost ukrytou uprostřed obrovské tragédie. Proto se nás Schindlerův seznam tak hluboce dotýká, neboť v momentě, kdy svět zahalí zhoubná temnota, se víra v naději a lidskost stává naším jediným hnacím motorem při strastiplné cestě za světlem.

OSVĚTIM, STÁTNÍ MUZEUM AUSCHWITZ-BIRKENAU – V Osvětimi jsem se byl podívat celkem pětkrát a v odstupu těch desítek let jsem zaznamenal určitou změnu. Před dávnými lety jsem kolem sebe viděl ve tvářích návštěvníků zhnusení – u plynových komor, u příšerných chatrčí, kde vězňové museli přežívat, u popisků, které vyprávěly, jak esesáci mučili lidi. Všude, každým směrem se tady člověku dělá špatně od žaludku, a ve tvářích lidí to bylo vidět. Teď, naposledy, vloni, to bylo trochu jiné. Ne, nikdo se nechoval nevhodně – nesvačil, nedělal si selfíčka nebo hloupé legrácky. Toho zhnusení v obličejích ale bylo méně – mnozí přítomní prostě měli jeden den programu své dovolené, a tak si prohlíželi místo, které měli v itineráři. Předevčírem Krakov, včera solné doly Věličky, dnes Osvětim. Turistické autobusy zaparkují před areálem, dvě hodiny času na prohlídku, jede se dál. Masový cestovní ruch pokryl celý svět, a tohle místo nevyjímaje.

Jak se k tomuhle já, který vnímám dané téma velmi niterně, mám postavit? Zlobit se na lidi, že nemají slzy v očích? Že sem přijedou jako na kteroukoli jinou památku? Ne, určitě ne. Zejména pro mladé lidi je tahle doba prostě už příliš vzdálená, aby se jich osobně dotkla. Od mé první návštěvy tady uplynulo čtvrt století, prostřídala se další generace a druhá světová válka je čím dále více v mlze historie. Pro dnešní náctileté je to stejně daleká minulost, jako pro nás bitva u Slavkova. Jejich babičky válku nezažily jako ty naše, nevyprávěly jim o strachu, který měly, když vyrůstaly za protektorátu, nepředávaly svým vnoučatům varování před válkou a útiskem. Znamená to, že žijeme v lepším, klidnějším světě a zlo podobné tomu osvětimskému je minulostí? Bohužel ne. Jen se změnila jeho podoba a čím mladší generace, tím více má svých aktuálnějších traumat. Čas odnáší vzpomínky na starou válku v Evropě a už je tu nová. Od památníku v Osvětimi jen pár hodin jízdy autem. Svět stále sužuje násilí, nespravedlnost a zakryté oči těch, kteří se mají „teď a tady“ líp. Zase jsme nervózní z budoucnosti a visí nad námi otazník, jak to všechno dopadne. Je vůbec šance, že lidstvo někdy opravdu dospěje?