Přicházím ke klubu. Fronta k Roxy až z Rybné ulice rychle roste, a tak nezbývá než doufat, že jsem přišel včas, abych stihl i první kapelu. Těmi jsou bristolští SVALBARD, jež jsem měl možnost poprvé vidět na Fluff festu v roce 2015 a pamatuji, že mi z nich tenkrát poklesla čelist. Byla to intenzivní smršť emocí a energie. Od těch dob jsem je koncertně potkal hned několikrát a nikdy ten zážitek nebyl tak intenzivní jako poprvé. A teď? Teď to bylo stejné. SVALBARD jsou tím typem kapely, která neúměrně roste s velikostí klubu. Jinými slovy velká podia jim škodí. Nejlépe si je vychutnáte v nějakém pokojíčku, kde dokáží hodit do publika rozbušku. V Roxy se to nestalo.

Technicky precizní set trochu zabíjel zvuk a pomyslná hranice přes metr velkého podia, která u podobných kapel nedovoluje se na ně napojit. Ještě jednu mušku bych pak našel a tou je intonace zpěvačky Sereny v čistých vokálech, která rozhodně nepatří ke stoprocentním. Klidně bych se v tomto případě bez atmovycpávek, které odkazují někam k hranici shoegazové kytarové mlhy, obešel. SVALBARD jsou opravdu skvělí právě v útočnějších polohách, kde do blackened hardcoru cpou pěkné melodie, přičemž kombinují přímočarou rytmiku se zajímavými breaky. Mimochodem, bicí byly dost vytažené, takže si jich člověk užil opravdu vrchovatě.

Při RUSSIAN CIRCLES se opravdu hodně pročistil zvuk. Nástroje byly vyrovnané, možná by mohlo být víc baskytary, ale z pohledu zvuku vládla spokojenost. Další spokojenost vládla ohledně světel. Téměř každý song měl nějaký jednoduchý světelný motiv, který umocnil atmosféru. Druhou skladbou například byla riffová řezačka „Conduit“, jejíž začátek provázely světelné sloupy vzhůru, takže kapela vypadala jako ve světelné kleci. Spolu s kytarovo-klávesovou plochou a bubenickým úvodem Dava Turncrantze to byl jeden z prvních vrcholů koncertu. A zdaleka to nebyl vrchol jediný.

Úvod koncertu je hlavně o nové desce a působí velmi tvrdě a průrazně. Místy si říkám, že kdybych stál na koncertě MESHUGGAH při nějaké instrumentální části, tak by to nebyl zas tak velký rozdíl. Jakmile scénu obejmou modrá světla a začne se hrát „Gnosis“, začínám mít silné vzpomínky na koncert TOOL. Na závěr „Deficit“ a samozřejmě musel zaznít i opus „Mládek“ z alba „Empros“. Poměrně dlouhý koncert, při kterém jsem neztratil pozornost ani na minutu. Velká spokojenost. Světla, hudba a zvuk společně vytvořily nezaměnitelnou chvíli pro všechny, kteří byli přítomni. Byl to naprosto katarzní zážitek. RUSSIAN CIRCLES ten den zahráli jednoznačně nejlepší koncert, jaký jsem od nich viděl. A to mohu srovnávat i s koncertem v přecpané kultovní Sedmičce roku 2008.

A teď CULT OF LUNA. Moje první setkání s CULT OF LUNA v klubu. Očekával jsem projekci nebo minimálně nějaké více designové uspořádání, ale CULT OF LUNA opět vsadili na světla. Fantastický intenzivní otevírák „Cold Burn“ mi červenou barvou vypálil sítnici a následovala stroboskopová show, ze které jsem měl mžitky ještě druhý den. Nicméně, ponechme světla. Úvodní song fungoval výtečně. Ty klávesové hřmící plochy zapracovaly přesně tak, jak bylo zamýšleno, nicméně další skladby z nového alba to tak jednoduché neměly. Jako pamětníka mě samozřejmě potěšila skladba „Echoes“ ze skvělého „Salvation“ z roku 2004, která zcela jasně obnažila to, že nový materiál v porovnání s tím předchozím trochu kulhá na obě nohy.

Krom hudby mám ještě jednu poznámku k tomu, jak celý koncert působil. Stál jsem v první řadě a kytaristu a zpěváka Johannesa Perssona jsem měl několikrát na dotek. Stačilo jen natáhnout ruku. Jeho chování mi ale stále vrtá hlavou. Celá kapela se téměř nehne z místa a on se vycházkovou chůzí vydává na špacíry, při kterých si nohu odkládá na zábranu, která vymezuje asi deseticentimetrovou no-go zónu mezi publikem a podiem. Chápete to někdo? Vždycky přišel, dal tam nohu jako by chtěl sejít do publika a pak ji zase odtáhl a šel jinam. A mě furt v hlavě hlodá otázka. Proč?

Abych se vrátil k hudební části. Z nových skladeb paradoxně nejlépe zafungovala náladovka „Beyond I“, která dokázala plnohodnotně vtáhnout a vytvořila tak příjemný klidný ostrůvek před velkým finále. Na to CULT OF LUNA vytáhli stařičkou a málo hranou skladbu „Genesis“ z alba „The Beyond“ a více jak jedenáctiminutovou kompozici „Blood Upon Stone“. Při ní se CULT OF LUNA pokusili o intenzivní katarzní výbuch, kdy všechno jede na sto procent. Tím "všechno" myslím stroboskopy, Thomase Hedlunda, který se vás snaží se svojí baterií bicích zašlapat do země, a kytarové plochy, které kdyby byly ještě intenzivnější, tak se z toho celého stanou SUNN O))). Musím říci, že do této pasti jsem se chytit nenechal a jednoznačným vítězem večera pro mě byli RUSSIAN CIRCLES.